KDYŽ se řekne CO JE NOVÉHO (77/77)

Toto radši ani nečtěte... tragédie! Černý den v HUSOVĚ ULICI...

22. června 1950 jsem se narodila v Kolíně, v Husově ulici č.p.49, v pokoji, který stále ještě má okna na pavlač. Od chvíle, kdy jsem začala mluvit, jsem každému říkala, že můj rodný dům byl dříve mužský klášter! Našla jsem tam spoustu maličkostí, které tomu nasvědčovaly a všichni, komu jsem to při prohlídce domu říkala, byli uneseni mým výkladem! Vodila jsem tam spolužáky, kamarády, herce z kolínského divadla, dokonce i mí nápadníci, kteří si mysleli, že mě v chodbě domu budou líbat, si museli nejprve vyslechnout přednášku a pak, většinou zmoženi, šli raději domů… JAROSLAV PEJŠA! To je jméno vraha minulosti mého rodného domu! KOLÍNSKÝ ARCHIVÁŘ! Nikdy bych neřekla, že jsou archiváři tak zákeřní! 28. srpna 2006, o posvícenském pondělí, jsme seděli na kolínské skále s výkvětem kolínské kultury (KIM, JARDA HYLAS, RADEK TOMEK A… ARCHIVÁŘ JAROSLAV PEJŠA… LOTR!) Jen tak mezi řečí jsem utrousila, že kdyby na druhém břehu Labe nebyly domy, viděli bychom můj rodný dům v Husově ulici, kde byl dřív mužský klášter. JAROSLAV PEJŠA se právě bavil s mým mužem, ale slyšel mě, letmo se ke mně natočil a řekl: V HUSOVĚ ULICI NIKDY NEBYL ŽÁDNÝ MUŽSKÝ KLÁŠTER! Chápete to?! Dala jsem mu dva dny na rozmyšlenou, ať si udělá v tom svým archivu pořádek. Když jsem tam za ním ale ve středu přišla, dal mi okopírovaný cár papíru, kde bylo napsáno, že… Skrovničký někdy domek č. 49 za války třicetileté spustnul na hromadu kamení… Pak je tam historie domu, samozřejmě ani zmínka o mniších a… Ále… škoda slov! Zbořil mi dějiny! Zničil mi dětství! A to ještě není všechno! Můj táta byl ročník 21, nasazený v Německu, dostal se do koncentráku za prznění německé rasy- on byl krásný chlap a se ženskými to uměl a jako automechanika ho v Německu nasadili do autoopraven, kde chyběli chlapi, takže…, utekl z pochodu smrti, vrátil se s koncem války, žil a pil a zemřel v r. 1982. S maminkou se vzali po válce, takže žádné odškodnění se na ni nevztahovalo. Nicméně mě jednou zastavil podroušený bývalý válečný politický vězeň a řekl mi, že jsem blbá, že máma na odškodnění nárok má. Věděla jsem, že to není pravda, ale pokaždé, když mě ten dotyčný podroušený potkal, vykřikoval, že jsem blbá, že jsem to ještě nezařídila, tak jsem sehnala nějaká potvrzení a zašla jsem, kam jinam, než za ARCHIVÁŘEM JAROSLAVEM PEJŠOU! A co myslíte, že mi přinesl z archivu?! Tiskopis, vyplněný mým tátou, kde čestně prohlašuje, že ZABIL DVA ESESÁKY! V životě jsem o tom neslyšela, a že mi můj taťka, notně opivněn, vyprávěl po nocích o svém životě za války v Německu ságy! Co prý tam mám sestřiček a bratříčků! Mně bylo tehdy osm a měla jsem dva bratry a hrozila jsem se přílivu dalších dětí z Německa, ale brzy jsem pochopila, že ve dne a ve střízlivosti mí němečtí sourozenci neexistují a uklidnila jsem se. O všem možném mi táta po nocích vyprávěl, ale o tom, že je VRAH nikdy!!! NIKDY! A já se skoro po pětadvaceti letech po jeho smrtí dozvím od JAROSLAVA PEJŠI, (jo, pořád stejný archivář, co mi vzal mou minulost a dětství a vlastně všechno!) že můj táta zabil dva esesáky…

Tsss… archiváři…

Když jsem to tehdy říkala mamince, mávla rukou. „Táta kecal… on si strašně vymýšlel… To máš po něm…“ Nakonec to stejně dopadlo tak, že žádné odškodnění nedostala, ten dotyčný podroušený mi řekl, že jsem blbá, že máma přece žádný nárok nemá, a já už radši v archivu nebudu nikdy nic zjišťovat a před archiváři, co v civilu a tajně na skále poslouchají citové výlevy spisovatelek, budu příště radši mlčet. Jsou na mě nějak negativně zaměření…

Hlavně JAROSLAV PEJŠA…