KDYŽ se řekne CO JE NOVÉHO (75/75)

KOLÍNSKÉ SETKÁNÍ O PÁTÉ

DÁMA Koncem listopadu 2006 jsem jela pantografem ze zkoušky z Prahy. Přišly si ke mně sednout dvě starší Dámy. Jedna seděla naproti, druhá vedle mě. Mezi námi visely naše kabáty, takže jsme na sebe neviděly a tato Dáma začala mluvit o „té Fuchsové“. Podle hlasu bylo jasné, že to, co si o mně myslí, není moc lichotivé. Vykoukla jsem za kabátem, omluvila se, a řekla jí, že jsem „ta Fuchsová“. A že jí to říkám jenom proto, aby jí nebylo trapně, až by zjistila, že jsem celou dobu seděla vedle a poslouchala, co špatného o mně říká. Povídaly jsme si pak všechny tři až do Kolína, ale přesto jsem z ní cítila, že na mě svůj názor nezměnila.

KATKA Před třinácti lety, když jsem nastoupila do Činoherního klubu, Katka tam dělala asistentku režie a přitom studovala na vysoké škole. Bylo jí dvacet. Od první chvíle se ke mně přimkla jako klíště- ale já k ní také. Nikoho jsem tam neznala, ona byla pro změnu v té době nešťastně zamilovaná- navzájem jsme se potřebovaly, slyšely jsme na sebe a vydrželo nám to! 

PROČ VÁM O TĚCH DVOU PÍŠU? 7.12.2006 jsem měla v kolínském Kulturním domě Setkání o páté. Přišla jsem už ve čtyři, Kapela Za Větrem si chystala nástroje… …jen tak mimochodem, přátelé, už dlouho mě texty písní a atmosféra, kterou tato kapela umí vyvolat, nehodily do mlna, které sice dokážu přesně pojmenovat, ale nechci… Prostě to bylo krásné! Pokud byste podobné mlno chtěli zažít také, tak se podívejte na www.zavetrem.cz, kapelu si pozvěte a budete v mlnu nato tata… nebo natotata? Hm… spíš na to tata… Ale abych se vrátila z mlna zpět do kolínského Kulturního domu… Kapela Za Větrem si chystala nástroje, ředitel Zdeněk Hejduk připevňoval na stěny své fotografie z mých knih, zkoušeli jsme mikrofony, a když bylo všechno hotovo, čekali jsme na diváky.

PŘIŠLA JEDNA DIVAČKA. Byla to Dáma z pantografu, ta, která si o mně myslí své. Pak přijela dcera z Prahy a přivezla mi překvapení, které mi slibovala několik dní. Katku. Ale ještě krásnější bylo, když mi Kačenka oznámila, že je třetí měsíc těhotná a pozvala mě a Ritu na svatbu, která bude, až se to narodí…Takže velká radost.

NEROZPUSTILI JSME TO. Chvíli po páté nám bylo jasné, že nikdo jiný nepřijde. Dali jsme tedy stoly k sobě, i s kapelou nás nakonec bylo patnáct- přišli totiž ještě další rodinní příslušníci , a povídali jsme si, kapela hrála, já koukala na svoje dvě holčičky, Ritu a Katku, které seděly naproti mně a byla jsem na ně pyšná- prostě nemělo to chybu! Mluvili jsme všichni, i Dáma si řekla své- týkalo se to mého románu „Když nemám, co jsem nechtěla“, říkala, že přečetla dvě věty a že jí to stačilo, že je to strašně sprosté- tak jsem se jí snažila vysvětlit, proč jsem to napsala takhle a výsledek? Když jsme po dvou hodinách (!) skončili, Dáma ke mně přišla, chytla mě za ruce a několikrát opakovala: „Všechno dobré, paní Fuchsová! Všechno dobré!“

P.S. Nicméně doma jsem tuto akci sebekriticky zhodnotila a řekla jsem si, dobře ti tak, že kromě Dámy na tebe nikdo nepřišel, protože ty v Kolíně na podobné akce taky nechodíš! Sice někdy jsi v Praze, ale když jsi doma a máš čas, nejdeš nikam, protože jsi líná!

Takže jsem si dala do roku 2007 předsevzetí, že začnu chodit! A za rok se hukáže…!

Dopsáno v září 2007: Dáma se jmenuje Dušková a až nebudu v Činoheráku od rána do večera (jsou opakovačky a zkouším s Martinem Čičkákem IVANOVA), půjdeme spolu v Kolíně na kafe!

To koukáte, co?

P.S. A předsevzetí jsem nedodržela. Takže v Kolíně, kromě křtů u Petra Krále radši pro jistotu nikam nelezu… 

Dopsáno 1. ledna 2008
S paní Duškovou dem na kafe příští týden! 

POZOR! POZOR! POZOR!

V pondělí 16. 10.2006 jsem měla v MF DNES v magazínu ONA DNES povídku! A mé fejetony jsou zařazené do „kolečka“ fejetonistek ONY DNES! Návštěvnost mých webovek stoupla raketovou rychlostí a dostávám nádherné dopisy a to nejenom od žen stejné krevní skupiny!

Všechny Vás zdravím, děkuju Vám moc za Vaši přízeň, snažím se odpovídat a… prostě mám z toho velikou radost! Tak ať se Vám líbím i dál! 

P.S. Pokud byste se na mou povídku chtěli podívat, tak klikněte na následující odkaz: http://ona.idnes.cz/pondeli-a-psi-chlupy-v-koupelne-dmx-/ona_pribehy.asp? c=A061016_121­701_ona_pribe­hy_ves

Toto radši ani nečtěte... tragédie! Černý den v HUSOVĚ ULICI...

22. června 1950 jsem se narodila v Kolíně, v Husově ulici č.p.49, v pokoji, který stále ještě má okna na pavlač. Od chvíle, kdy jsem začala mluvit, jsem každému říkala, že můj rodný dům byl dříve mužský klášter! Našla jsem tam spoustu maličkostí, které tomu nasvědčovaly a všichni, komu jsem to při prohlídce domu říkala, byli uneseni mým výkladem! Vodila jsem tam spolužáky, kamarády, herce z kolínského divadla, dokonce i mí nápadníci, kteří si mysleli, že mě v chodbě domu budou líbat, si museli nejprve vyslechnout přednášku a pak, většinou zmoženi, šli raději domů… JAROSLAV PEJŠA! To je jméno vraha minulosti mého rodného domu! KOLÍNSKÝ ARCHIVÁŘ! Nikdy bych neřekla, že jsou archiváři tak zákeřní! 28. srpna 2006, o posvícenském pondělí, jsme seděli na kolínské skále s výkvětem kolínské kultury (KIM, JARDA HYLAS, RADEK TOMEK A… ARCHIVÁŘ JAROSLAV PEJŠA… LOTR!) Jen tak mezi řečí jsem utrousila, že kdyby na druhém břehu Labe nebyly domy, viděli bychom můj rodný dům v Husově ulici, kde byl dřív mužský klášter. JAROSLAV PEJŠA se právě bavil s mým mužem, ale slyšel mě, letmo se ke mně natočil a řekl: V HUSOVĚ ULICI NIKDY NEBYL ŽÁDNÝ MUŽSKÝ KLÁŠTER! Chápete to?! Dala jsem mu dva dny na rozmyšlenou, ať si udělá v tom svým archivu pořádek. Když jsem tam za ním ale ve středu přišla, dal mi okopírovaný cár papíru, kde bylo napsáno, že… Skrovničký někdy domek č. 49 za války třicetileté spustnul na hromadu kamení… Pak je tam historie domu, samozřejmě ani zmínka o mniších a… Ále… škoda slov! Zbořil mi dějiny! Zničil mi dětství! A to ještě není všechno! Můj táta byl ročník 21, nasazený v Německu, dostal se do koncentráku za prznění německé rasy- on byl krásný chlap a se ženskými to uměl a jako automechanika ho v Německu nasadili do autoopraven, kde chyběli chlapi, takže…, utekl z pochodu smrti, vrátil se s koncem války, žil a pil a zemřel v r. 1982. S maminkou se vzali po válce, takže žádné odškodnění se na ni nevztahovalo. Nicméně mě jednou zastavil podroušený bývalý válečný politický vězeň a řekl mi, že jsem blbá, že máma na odškodnění nárok má. Věděla jsem, že to není pravda, ale pokaždé, když mě ten dotyčný podroušený potkal, vykřikoval, že jsem blbá, že jsem to ještě nezařídila, tak jsem sehnala nějaká potvrzení a zašla jsem, kam jinam, než za ARCHIVÁŘEM JAROSLAVEM PEJŠOU! A co myslíte, že mi přinesl z archivu?! Tiskopis, vyplněný mým tátou, kde čestně prohlašuje, že ZABIL DVA ESESÁKY! V životě jsem o tom neslyšela, a že mi můj taťka, notně opivněn, vyprávěl po nocích o svém životě za války v Německu ságy! Co prý tam mám sestřiček a bratříčků! Mně bylo tehdy osm a měla jsem dva bratry a hrozila jsem se přílivu dalších dětí z Německa, ale brzy jsem pochopila, že ve dne a ve střízlivosti mí němečtí sourozenci neexistují a uklidnila jsem se. O všem možném mi táta po nocích vyprávěl, ale o tom, že je VRAH nikdy!!! NIKDY! A já se skoro po pětadvaceti letech po jeho smrtí dozvím od JAROSLAVA PEJŠI, (jo, pořád stejný archivář, co mi vzal mou minulost a dětství a vlastně všechno!) že můj táta zabil dva esesáky…

Tsss… archiváři…

Když jsem to tehdy říkala mamince, mávla rukou. „Táta kecal… on si strašně vymýšlel… To máš po něm…“ Nakonec to stejně dopadlo tak, že žádné odškodnění nedostala, ten dotyčný podroušený mi řekl, že jsem blbá, že máma přece žádný nárok nemá, a já už radši v archivu nebudu nikdy nic zjišťovat a před archiváři, co v civilu a tajně na skále poslouchají citové výlevy spisovatelek, budu příště radši mlčet. Jsou na mě nějak negativně zaměření…

Hlavně JAROSLAV PEJŠA…