No jo, musíte se, Bělo, smířit s tím, že prostě JSEM infantilní… Přátelé, byla jsem opět na stránkách magazínu ONA DNES, který vychází při pondělní MF DNES! Když kliknete na následující odkaz, máte mě!
Olinka umřela na Vánoce v roce 1991.
DÁMA Koncem listopadu 2006 jsem jela pantografem ze zkoušky z Prahy. Přišly si ke mně sednout dvě starší Dámy. Jedna seděla naproti, druhá vedle mě. Mezi námi visely naše kabáty, takže jsme na sebe neviděly a tato Dáma začala mluvit o „té Fuchsové“. Podle hlasu bylo jasné, že to, co si o mně myslí, není moc lichotivé. Vykoukla jsem za kabátem, omluvila se, a řekla jí, že jsem „ta Fuchsová“. A že jí to říkám jenom proto, aby jí nebylo trapně, až by zjistila, že jsem celou dobu seděla vedle a poslouchala, co špatného o mně říká. Povídaly jsme si pak všechny tři až do Kolína, ale přesto jsem z ní cítila, že na mě svůj názor nezměnila.
KATKA Před třinácti lety,
když jsem nastoupila do Činoherního klubu, Katka tam dělala asistentku
režie a přitom studovala na vysoké škole. Bylo jí dvacet. Od první chvíle
se ke mně přimkla jako klíště- ale já k ní také. Nikoho jsem tam
neznala, ona byla pro změnu v té době nešťastně zamilovaná- navzájem
jsme se potřebovaly, slyšely jsme na sebe a vydrželo nám to!
PROČ VÁM O TĚCH DVOU
PÍŠU? 7.12.2006 jsem měla v kolínském Kulturním domě Setkání
o páté. Přišla jsem už ve čtyři, Kapela Za Větrem si
chystala nástroje… …jen tak mimochodem, přátelé, už dlouho mě texty
písní a atmosféra, kterou tato kapela umí vyvolat, nehodily do mlna, které
sice dokážu přesně pojmenovat, ale nechci… Prostě to bylo krásné! Pokud byste podobné mlno chtěli zažít
také, tak se podívejte na www.zavetrem.cz, kapelu si pozvěte a budete
v mlnu nato tata… nebo natotata? Hm… spíš na to tata…
Ale abych se vrátila
z mlna zpět do kolínského Kulturního domu… Kapela Za
Větrem si chystala nástroje, ředitel Zdeněk Hejduk připevňoval na
stěny své fotografie z mých knih, zkoušeli jsme mikrofony, a když bylo
všechno hotovo, čekali jsme na diváky.
PŘIŠLA JEDNA
DIVAČKA. Byla to Dáma z pantografu, ta, která si o mně myslí
své. Pak přijela dcera z Prahy a přivezla mi překvapení, které mi
slibovala několik dní. Katku. Ale
ještě krásnější bylo, když mi Kačenka oznámila, že je třetí měsíc
těhotná a pozvala mě a Ritu na svatbu, která bude, až se to
narodí…Takže velká radost.
NEROZPUSTILI JSME TO.
Chvíli po páté nám bylo jasné, že nikdo jiný nepřijde. Dali jsme tedy
stoly k sobě, i s kapelou nás nakonec bylo patnáct- přišli totiž
ještě další rodinní příslušníci , a povídali jsme si, kapela hrála, já koukala na svoje dvě
holčičky, Ritu a Katku, které seděly naproti mně a byla jsem na ně
pyšná- prostě nemělo to chybu! Mluvili jsme všichni, i Dáma si řekla
své- týkalo se to mého románu „Když nemám, co jsem nechtěla“,
říkala, že přečetla dvě věty a že jí to stačilo, že je to strašně
sprosté- tak jsem se jí snažila vysvětlit, proč jsem to napsala takhle a
výsledek? Když jsme po dvou hodinách (!) skončili, Dáma ke mně přišla,
chytla mě za ruce a několikrát opakovala: „Všechno dobré, paní
Fuchsová! Všechno dobré!“
P.S. Nicméně doma jsem tuto akci sebekriticky zhodnotila a řekla jsem si, dobře ti tak, že kromě Dámy na tebe nikdo nepřišel, protože ty v Kolíně na podobné akce taky nechodíš! Sice někdy jsi v Praze, ale když jsi doma a máš čas, nejdeš nikam, protože jsi líná!
Takže jsem si dala do roku 2007 předsevzetí, že začnu chodit! A za rok se hukáže…!
Dopsáno v září
2007: Dáma se jmenuje
Dušková
a až nebudu
v Činoheráku od rána do večera
(jsou opakovačky a zkouším
s Martinem Čičkákem IVANOVA), půjdeme spolu
v Kolíně na kafe!
To koukáte, co?
P.S. A předsevzetí jsem nedodržela. Takže
v Kolíně, kromě křtů u Petra Krále
radši pro jistotu nikam nelezu…
Dopsáno 1. ledna 2008 S paní Duškovou dem na kafe příští
týden!
12. prosince 2006 jsem byla na vánoční
besídce v Chotěboři, v denním stacionáři FOKUS
Vysočina. To obrovské množství lidí, kteří se rozdávají
druhým a přitom neubývají, mě dostalo a musela jsem se dost držet, abych
nebrečela! Bylo to úžasné! Rozhodli jsme se, že z mé první návštěvy
uděláme tradici! Budu jezdit na každou vánoční besídku. Přivezla jsem si
spoustu vánočních dekorací, které nám už visí po bytě a taky jsem si
pochutnala na vynikajicí sekané a bramborovém salátu!
A když jsem řekla,
že jsem kousek odsud, v Uhelné Příbrami, chodila v letech
1963 – 64 do školy, přišla ke mně jedna paní, a řekla, že tam v té
době bydlela, že si mě pamatuje a slíbila, že za rok za mnou přivede
všechny mé spolužáky!
V pondělí 16. 10.2006 jsem měla v MF DNES v magazínu ONA DNES povídku! A mé fejetony jsou zařazené do „kolečka“ fejetonistek ONY DNES! Návštěvnost mých webovek stoupla raketovou rychlostí a dostávám nádherné dopisy a to nejenom od žen stejné krevní skupiny!
Všechny Vás zdravím, děkuju Vám moc
za Vaši přízeň, snažím se odpovídat a… prostě mám z toho velikou
radost! Tak ať se Vám líbím i dál!
P.S. Pokud byste se na mou povídku chtěli podívat, tak klikněte na následující odkaz: http://ona.idnes.cz/pondeli-a-psi-chlupy-v-koupelne-dmx-/ona_pribehy.asp? c=A061016_121701_ona_pribehy_ves
Čtu si ONU, která vychází v pondělí u MF DNES a vida! Povídka! Tak jsem sedla, napsala povídku, poslala ji a za chvilinku mám od paní šéfredaktorky Lenky Treglové, odpověď.
Paní Fuchsová, děkuju vám, povídka je krásná, poplakala jsem si při pondělku, jenom, prosím, vyhoďte ta silnější slova a beru ji!
To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat, vyhodit
silnější slova! A pak mi
napsala, jestli taky píšu fejetony! Odepsala jsem jí:
Tsss… milá Lenko, fejetony píšu ve spaní! A včera jsem jí poslala dva a dneska mi napsala, že jsou překrásné a že je bere…!!!
Takže,
moji milí čtenáři mých webovek, hlídejte si mě
v pondělí! ONA a FUCHSOVÁ = dobrá
dvojka!
22. června 1950 jsem se narodila v Kolíně, v Husově ulici
č.p.49, v pokoji, který stále ještě má okna na pavlač. Od
chvíle, kdy jsem začala mluvit, jsem každému říkala, že můj rodný dům
byl dříve mužský klášter!
Našla jsem tam spoustu maličkostí, které tomu nasvědčovaly a všichni,
komu jsem to při prohlídce domu říkala, byli uneseni mým
výkladem! Vodila jsem tam spolužáky, kamarády, herce
z kolínského divadla, dokonce i mí nápadníci, kteří si mysleli, že mě
v chodbě domu budou líbat, si museli nejprve vyslechnout přednášku a pak,
většinou zmoženi, šli raději domů…
JAROSLAV PEJŠA! To je
jméno vraha minulosti mého rodného domu! KOLÍNSKÝ
ARCHIVÁŘ! Nikdy bych neřekla, že jsou archiváři tak
zákeřní!
28. srpna 2006, o posvícenském pondělí, jsme seděli na kolínské skále
s výkvětem kolínské kultury (KIM, JARDA HYLAS, RADEK TOMEK A…
ARCHIVÁŘ JAROSLAV PEJŠA… LOTR!) Jen tak mezi řečí jsem
utrousila, že kdyby na druhém břehu Labe nebyly domy, viděli bychom můj
rodný dům v Husově ulici, kde byl dřív mužský klášter.
JAROSLAV PEJŠA se právě bavil s mým mužem, ale slyšel
mě, letmo se ke mně natočil
a řekl: V HUSOVĚ ULICI NIKDY NEBYL
ŽÁDNÝ MUŽSKÝ KLÁŠTER!
Chápete to?! Dala jsem mu dva dny na rozmyšlenou, ať si udělá v tom svým
archivu pořádek. Když jsem tam za ním ale ve středu přišla, dal mi
okopírovaný cár papíru, kde bylo napsáno, že… Skrovničký
někdy domek č. 49 za války třicetileté spustnul na hromadu
kamení…
Pak je tam
historie domu, samozřejmě ani zmínka o mniších a… Ále… škoda
slov!
Zbořil mi dějiny!
Zničil mi dětství!
A to ještě není všechno! Můj táta byl ročník 21,
nasazený v Německu, dostal se do koncentráku za prznění německé rasy- on
byl krásný chlap a se ženskými to uměl
a jako automechanika ho v Německu nasadili do autoopraven, kde
chyběli chlapi, takže…, utekl z pochodu smrti,
vrátil se s koncem války, žil
a pil
a zemřel v r. 1982.
S maminkou se vzali po válce, takže žádné odškodnění se na ni
nevztahovalo. Nicméně mě jednou zastavil podroušený bývalý válečný
politický vězeň a řekl mi, že jsem blbá, že máma na odškodnění nárok
má. Věděla jsem, že to není pravda, ale pokaždé, když mě ten dotyčný
podroušený potkal, vykřikoval, že jsem blbá, že jsem to ještě
nezařídila, tak jsem sehnala nějaká potvrzení a zašla jsem, kam jinam,
než za ARCHIVÁŘEM JAROSLAVEM PEJŠOU! A co myslíte, že mi
přinesl z archivu?! Tiskopis, vyplněný mým tátou, kde čestně
prohlašuje, že ZABIL DVA ESESÁKY! V životě jsem o tom
neslyšela, a že mi můj taťka, notně opivněn, vyprávěl po nocích
o svém životě za války v Německu ságy! Co prý tam mám sestřiček a
bratříčků!
Mně bylo tehdy osm a měla jsem
dva bratry
a hrozila jsem se přílivu dalších
dětí z Německa, ale brzy jsem pochopila, že ve dne a ve střízlivosti mí
němečtí sourozenci neexistují a uklidnila jsem se.
O všem
možném mi táta po nocích vyprávěl, ale o tom, že je
VRAH nikdy!!! NIKDY! A já se skoro po
pětadvaceti letech po jeho smrtí dozvím od JAROSLAVA PEJŠI,
(jo, pořád stejný archivář, co mi vzal mou minulost a dětství a vlastně
všechno!) že můj táta zabil dva esesáky…
Tsss… archiváři…
Když jsem to tehdy říkala mamince, mávla rukou. „Táta kecal… on si strašně vymýšlel… To máš po něm…“ Nakonec to stejně dopadlo tak, že žádné odškodnění nedostala, ten dotyčný podroušený mi řekl, že jsem blbá, že máma přece žádný nárok nemá, a já už radši v archivu nebudu nikdy nic zjišťovat a před archiváři, co v civilu a tajně na skále poslouchají citové výlevy spisovatelek, budu příště radši mlčet. Jsou na mě nějak negativně zaměření…
Hlavně JAROSLAV
PEJŠA…