KDYŽ se řekne TÝRANÉ ŽENY

8. březen a 25. listopad (vyšlo v Kolínském deníku 8.3.2006)

Občas se vedou debaty o tom, jestli se má 8. březen znovu slavit jako MDŽ nebo ne. Osobně bych byla pro. Myslím, že před listopadem to byl v některých fabrikách či podnicích jediný den, kdy měly ženy pocit, že je někdo bere na vědomí a určitě by je malá oslava jejich ženství potěšila i dneska. Když jistá sázková kancelář posílá svým zákazníkům blahopřání k narozeninám, proč by nemohli páni ředitelé dát 8. března malý dárek svým zaměstnankyním?

O 8. březnu se pravděpodobně diskuze povedou do té doby, dokud budou žít pamětnice bujarých podnikových oslav, kdy náměstkové nosili ke stolům uklízečkám kávu a pak je vytáčeli na parketu, ale řekněte mi, proč se skoro vůbec nemluví o 25. listopadu? Víte, co je to za den? Když se řekne 8. březen, tak z těch starších to víme všichni. MDŽ. Mezinárodní den žen. Ale když se řekne 25. listopad? Vsadila bych se, že to neví nikdo! A přitom je to Mezinárodní den proti násilí na ženách.

S domácím násilím má zkušenost až 30 % žen! A nedochází k němu jen v nižších společenských vrstvách či v rodinách, kde partneři mají základní vzdělání. Dochází k němu všude, bez ohledu na finanční situaci a vzdělání, a je jedno, jestli žena žije na vesnici nebo ve velkoměstě. Pachateli násilí jsou i vysokoškolsky vzdělaní muži a věřte mi, že jsou to většinou muži velmi sympatičtí, do kterých byste to v životě neřekli! A domácí násilí není problém jenom Česka!

Například ve Velké Británii tvoří domácí násilí více než čtvrtinu všech ohlášených trestných činů!
Milé ženy, pokud máte doma násilnického partnera, utečte od něho, dokud jste ještě vy a vaše děti živé! Nevěřte tomu, že se váš miláček změní! Pamatujte si, že násilí, které se nezastaví v samotném zárodku, se bude stupňovat! A vy jste ho nedokázaly zastavit a váš partner to moc dobře ví! Násilnické typy mužů si svoji partnerku totiž vybírají opatrně, zkouší, co si můžou dovolit, a když zjistí, že mají zelenou, rozhodnou se pro vztah na život a na smrt. Ano, na smrt.

KDYŽ ANNA UTEKLA

Ze stejnojmenné knihy (2006)

Dneska si mě vzal hned ráno.
Děti ještě spaly. Nevlastní sedmiletá Pavlínka i můj dvouletý Pavlík. Chodila jsem potichu po kuchyni a připravovala snídani. Říkala jsem si, že budu mít ještě aspoň půl hodiny pro sebe, protože jsem ho viděla jet s koněm na pole u lesa, ale když mi jeho ruka zajela zezadu mezi nohy a zabořil se do mě prsty, bylo mi jasné, že mám po radosti.
Zrovna jsem krájela chleba. Jen tak tak jsem ho stačila i s nožem položit na kraj stolu. Jeho ruka se do mě zakousla a zdvihla mě. Dopadla jsem obličejem na stůl, ruce podél těla.
Byla jsem dřevěná loutka.
Od první chvíle, kdy se o mě před třemi lety opřel svým vzrušeným tělem, jsem se v jeho rukou a na něm nabodnutá, měnila v loutku. Zezačátku jsem ještě měla srdce, dýchala jsem, cítila ho a milovala. No, ano. Milovala.
Teď už jsem byla jenom dřevěná loutka, ve které se hrabe rukama a jazykem, a do které proniká obrovitým tělem, kdy se mu zachce.
Jako teď. Hrubě. Zezadu.
Mlčela jsem. Přirážel mě svou vahou na stůl a já měla přímo před očima drobečky chleba. Viděla jsem je rozmazaně, skoro do mě vstupovaly očima.
Tak co, chlebová rodinko? Kampak dneska půjdete? Co nového kde objevíte? Až skončí, smetu vás do dlaně a hodím na záhon. Vrátíte se do země.
Rozmlouvala jsem s nimi a drobečky něco šeptaly, ale neslyšela jsem co. Stůl se se mnou pod jeho vahou pohupoval a on hlasitě chrčel. Dneska mu to trvalo dlouho. Bradou mi nespokojeně přitlačil hlavu ještě víc ke stolu a rukama sjel k mému klínu. Nadzvedl mě, aby do mě mohl oběma rukama sáhnout.
Přestala jsem vnímat, co se mnou dělá.
Chlebová rodinko, drobečky moje, teď vás nevidím už ani rozmazaně! Nevidím vás vůbec, protože ležím přímo na vás! Teď bych vás ale mohla slyšet! Co jste mi říkaly před chvíli?
Prsty mi roztáhl klín a dráždil se sám na kousku svého těla, kterým se do mě už nedostal. Zajížděl do mě rukama. Pořád nemohl být a vztekle ryčel.
Vytáhl ze mě ruce, chytil se za konec stolu a i se mnou se prudce posunul na celou desku. Na okamžik ze mě vystoupil. Zůstal nade mnou na stole klečet. Čekala jsem, co bude dál. Chytil mě za vlasy, stažené modrou stužkou a trhnul. Jako housenka jsem se otočila pod jeho tělem a lehla si na záda. Znovu se do mě rychle dostal. Sekyrou mě půlil někde cestou k srdci.
Chlebová rodinko, teď jste pode mnou! Nebojte se! I tak vás najdu, smetu do dlaní a hodím na záhon, jak jsem vám slíbila!
Konečně! Vytáhl ho ze mě a utřel se do ubrusu. Oblékal si kalhoty. Sedla jsem si na stůl a chtěla rychle slézt, ale v tu chvíli mě srazil loktem na zem. Spadla jsem na bok a kryla si hlavu rukama. Když mě nakopl do zad, dneska jenom jednou, sedl si za stůl a praštil do něho pěstí.
„Budu jíst!“
Pavlík v pokoji u kuchyně začal plakat.
Den začal.
Když jsem vysypávala chlebovou rodinku na záhon, věděla jsem, že tenhle den je v tomto domě můj poslední…
…Do tmy se začal zvedat teplý a hustý vítr.
Anna se otočila. Naposledy viděla obrysy domu, ve kterém žila tři roky. Zasmála se. Zvonivě a uvolněně. Nezapomněla jsem se smát, pomyslela si a zasmála se ještě jednou. Za pár let budu možná na tyto chvíle vzpomínat jako na něco hezkého. Jsme nevyzpytatelní. Utíkáme a vracíme se. Chceme zapomenout a vzpomínáme.
Tam vzadu spí Pavlík i Pavlínka. A můj manžel. Pes pobíhá tiše po dvorku a stále ještě váhá. Tichá prosba známého hlasu ho překvapila. Stalo se něco, o čem by jeho pán měl vědět? Má zalézt do boudy a zbývající část noci promlčet?
Zapraskaly větve. Do praskotu, který Annu vyděsil, se ozvalo hučení auta. Silnice je nedaleko. Musí projít tímhle kouskem lesa. Zdálo se jí to jako zázrak. Stačilo vyplížit se z domu, uprosit psa, aby neštěkal, přejít přes zahradu, projít loukou a přes pole, pak ještě přes tenhle kousek lesa a je u silnice, po které jezdí auta s lidmi, kteří netuší, že o kus dál je statek, kde muž bije ženu, znásilňuje ji kdy chce a trápí hladem, když ji přistihne zamyšleně zahleděnou do kopců.
Anna ráda snila s očima široce rozevřenýma, až se všechno kolem ní rozplynulo.
Jako chlebová rodinka ráno na stole…
Otřásla se. Pryč odtud! Pryč!
K silnici zbývalo jen pár kroků. Už se neotáčela. Stejně by nic neviděla a pak, pes se mohl každou chvíli rozštěkat, musela spěchat.
Za chvíli šla rychle po silnici a kdykoli zaslechla hukot motoru, ustupovala do stínu a zvědavě sledovala projíždějící auta. Nechtěla, aby ji někdo viděl. Směrem, odkud šla, nebyla žádná vesnice, to si pamatovala, když ji sem před třemi lety vezl. Jeli po silnici a najednou zahnul doprava. Anna se na tři roky ztratila ze světa.
Těžko by vysvětlovala, odkud jde a kam. Neví, co je před ní. Ale něco tam být musí. Všechna auta jela směrem, kterým jde! Žádné nejelo na druhou stranu!
Nebyla unavená. Vzduch příjemně voněl po dešti, který zkropil zem zvečera a teplý hustý vítr neustával. Pohrával si s jejími vlasy a Anna si je přihladila rukou.
Vzpomněla si, že ve svém pokoji nechala viset přes roh zrcadla modrou stužku, kterou si každé ráno stahovala vlasy dozadu. Den pro ni končil, když ji rozvázala a nechala vlasy spadnout na záda. Bylo jí líto, že na ni zapomněla. Určitě ji tam nechají viset v prachu. Zpuchřiví.
Celý její pokoj nechají zapadnout do nehybné lhostejnosti a synovi budou ukazovat zamčené dveře a budou říkat, vidíš, tady bydlela tvoje maminka, měla všechno a přece odešla, budou mu to říkat stejně, jako to ona musela říkat nevlastní dcerce.
Když před třemi lety přišla na statek jako hospodyně, bylo to dva měsíce po útěku první ženy jejího budoucího muže.
Rohový pokoj v poschodí byl zamčený, a hned to první ráno na statku musela před jeho dveřmi říct čtyřleté Pavlínce větu, kterou potom opakovala tisíckrát, devadesátkrát a sedmkrát.
„Tady bydlela tvoje maminka, měla všechno a přece odešla.“
Ten první den na ně čekal dole u schodů. Vedla Pavlínku za ruku a ona se jí pevně držela. Musely projít těsně kolem něho. Pavlínka kolem něho proklouzla, i Anna se chtěla protáhnout, ale když byla jejich těla u sebe, přitiskl ji na zeď. Nemohla se ani hnout.
Nevěděla, co má dělat a tak se hloupě usmívala a mlčela.
Tiskl se na ni břichem a nohama. Hlavu měl zakloněnou, aby ji mohl pozorovat. Když ucítila na těle tlak tyče, lekla se a on se spokojeně usmál. Tyč se jí prodírala do břicha. Nebylo kam uhnout. Zavřela oči.
Tyč ji vzrušovala.
Pak najednou zmizela, a když otevřela oči, stála na chodbě u schodiště sama.
Tři dny se na ni takhle tiskl, nečekaně a kdekoli, a když už na nic jiného nemyslela, nadbíhala mu, nastrkovala se mu, anebo když nebyl doma, alespoň se opírala břichem o zábradlí, o dřevěný plot, o cokoli, co připomínalo tyč, odvedl si ji v noci z jejího pokoje k sobě do ložnice.
Měsíc po tom, co na statek přišla jako hospodyně, jí řekl, že ji chce za manželku. A tak vystřídala jeho první ženu. Holčičku musela vodit před rohový pokoj stále, každý den, i když jí to zprvu připadalo směšné a po pár týdnech zrůdné.
Začala se bouřit. Proč dítěti připomínat někoho, kdo z vlastní vůle není? Chtěla, aby nevlastní dcerka viděla maminku v ní a zapomněla na tu, co dobrovolně odešla, ale každodenní obřad před zamčenými dveřmi se donekonečna opakoval. Když mu o tom řekla, mlčel, neodpovídal a kroutil zamítavě hlavou. Dva měsíce po tom, co se stala jeho manželkou, zjistila, že je těhotná. Pocítila hrdost. Přišla sem na inzerát jako hospodyně a po třech měsících má manžela a je těhotná! Když mu to řekla, přikývl a rozhodl o pohlaví dítěte.
„Chci syna.“
Druhý den s Pavlínkou obřad přede dveřmi vynechala a místo toho jí udělala mezi stromy primitivní houpačku. Obě se smály, když se houpačka poprvé zhoupla. On se najednou objevil za nimi. Ukázal k oknům rohového pokoje a Anna zavrtěla hlavou.
„Už tam s Pavlínkou chodit nebudu. Chci, aby tvůj syn i tvoje dcera měli jednu maminku.“
Ukázal bradou Pavlínce, kam má jít a ona se rozeběhla do domu. Slyšeli, jak běží po schodech a zastavuje se před pokojem své matky, která odsud odešla, i když měla všechno.
A pak Anna dostala první ránu. Z nosu se jí spustila krev. Zachytila ji rukama a ukázala mu je.
„Proboha! Co to děláš? Teče mi krev!“
Přikývl.
„A ještě poteče!“
Začal ji bít pěstmi. Upadla. Kopal do ní. Když ho začala prosit, aby ji už nechal, ukázal bradou podruhé. Lezla v bolestech vkleče po schodech a před rohovým pokojem opakovala Pavlínce, co před tím říkala dvaadevadesátkrát.
„Tady bydlela tvoje maminka, měla všechno a přece odešla.“
A druhý den a všechny další dny také.
„Tady bydlela tvoje maminka, měla všechno a přece odešla.“
Od toho dne ji bil za všechno, co se mu nelíbilo. A nelíbilo se mu toho dost. Mlčky trpěla a čekala, až se syn narodí. Doufala, že se muž změní. A také se těšila na nemocnici, na lidi, na několik dnů klidu.
Ale rodila na statku. On to uměl. I syna pokřtil sám. Pojmenoval ho po sobě.
Druhý den po porodu poznala, že se nezměnil.
K zamčeným dveřím chodila s Pavlíkem v náručí a Pavlínka šla poslušně za ní.
„Tady bydlela tvoje maminka, měla všechno a přece odešla.“
Amen, dodávala v duchu. Viděla za dveřmi svou zamčenou svobodu. Viděla se ve dveřích jako v zrcadle. Utahaná od dřiny, unavená od dětí, s modřinami od muže. Měla pokoj na druhém konci chodby. Zvykla si před dveře chodit v noci sama, když všichni spali, a šeptala do ticha a tmy.
„Tady bydlela ta, která měla všechno. I rány a hlad a trápení. Jako já, Anna. Měla všechno, proto odešla.“
Dneska to Pavlínce říkala naposledy. Měly za sebou tisíc devadesát sedm obřadů. Pavlík sedmset šedesát.
Anna si v zamyšlení nevšimla auta, až ji upozornilo světlo, které jí proběhlo mezi nohama po silnici a hledalo si rychle cestu dál. Skočila do příkopu, vylezla na druhé straně a přitiskla se ke kmeni dost širokému, aby zakryl její hubenou postavu.
Kmen se ve výši její hlavy stáčel ke straně. Anna zvrátila hlavu podle něho a na chvíli si představila, že je strom, bez myšlenek spící v klidu noci. Strom napojený večerním deštěm.
Auto zastavilo kousek od ní. Dvakrát bouchly dveře. Dvě postavy se pomalu blížily a polohlasně rozmlouvaly. Anně hlasitě bušilo srdce a cítila, jak ji od nohou opouští síla. Byli to muži. Dostala strach.
Když se zastavili u kraje příkopu a ozvalo se zurčení, oddechla si. Pak zase bouchly dveře, jednou, podruhé a auto odjelo.
Anna přelezla příkop, vyhnula se místu, kde muži močili a vydala se za autem.
Vítr začal být studenější a zdálo se, že bude zase pršet. Anna se zastavila a pozvedla hlavu k nebi. Pocit svobody se vytratil. Zkusila se zasmát. Zvonivě a uvolněně. Nepodařilo se jí to.
Začala mít nepříjemný pocit. Strach. Možná, že měla nějaké auto zastavit. Rozhodla se. Zastaví ho teď! Už nebude na nic čekat!
Ale šla dlouho dál a žádné auto nejelo. Místo auta se na nebi objevil měsíc. Sice trochu mraky potažený, ale bylo to, jako by se na nebi rozsvítila lampa. Strach zmizel. Když nepojede auto, dojde určitě do nějaké vesnice. Silnice přece musí někam vést!
Opět se zkusila zasmát. Teď už to šlo. A bude líp! Určitě! Je dobře, že odešla. Dobře! Náhle se za ní ozvalo zvonění. Neznělo výstražně. Bylo chtivé a zvědavé! Sprosté!
Kolo nemělo světlo a tichý svist, který silnice odrážela, dokázal vítr odnést dřív, než se k Anně dostal.
Ustoupila sice stranou, ale šla dál. Neschovala se. Nebylo proč. Řidič auta jí mohl nabídnout svezení, ale proč by zastavovalo kolo?
Kolo ale zastavilo těsně u ní. Seděl na něm muž. Spustil nohy na zem a opřel se jí pohledem do tváře. Viděla, že se mu lesknou oči a ucítila pach kořalky.
Ani jeden z nich nepromluvil, a když Anna viděla, že muž nemíní jet, obešla ho a vydala se středem silnice dál. Upnula se ke zvukům za sebou, a za chvíli uslyšela, že se kolo rozjelo. Snažila se jít pevně, aby nepoznal, že má strach. Očima hlídala silnici, jestli se neobjeví světla auta. Pak uslyšela, že kolo zrychluje a chystá se ji předjet. Ulevilo se jí. Konečně ho to přestalo bavit!
Když ji míjel, uchopil ji hrubě za paži a vlekl vedle sebe. Vykřikla a snažila se mu vyškubnout. Držel ji ale pevně, bolestivě jí rozdíral hrubým stiskem kůži a zrychloval jízdu. Opět vykřikla. Musela začít utíkat. Snažila se ho z kola strhnout, pak chtěla zůstat stát, ale byla to ona, kdo jeho síle podlehl.
Anna se snažila najít v jeho tváři oči, ale nedíval se na ni. Spojovala je jen jeho pevná ruka a kolo, které svou rychlostí určovalo její tempo. Začala ho prosit, aby ji pustil. Cítila, že jí za chvíli dojdou síly, upadne a on ji povleče vedle kola po zemi!
„Pusťte mě, pane, prosím! Pusťte mě!“
Snad ani její slova neslyšel. Kolem nich bylo plno zvuků, kolo, jeho hluboké oddychování, její křik, do toho vítr a také zděšený klapot Anniných bot. Třeštila oči do tmy před sebou a ve chvíli, kdy už nemohla ani vdechnout vzduch, i když měla ústa vyprahle otevřená, kdy jí ve spáncích divoce tepala krev a obě nohy naráz klopýtly, kdy se její levá ruka vymrštila do strany, aby se čehosi neviditelného v prostoru zachytila, ji muž pustil a Anna dopadla těžce na silnici.
Zůstala ležet odřeným obličejem na chladné silnici a kolo se tiše vzdalovalo. Rychle jí došlo, proč. V dálce se totiž objevilo světlo auta. Proto mě pustil! Lekl se!
Ale polekala se i ona! Takhle mě nesmí nikdo vidět! Jsem špinavá, odřená, teče mi krev, páchnu!
Skočila do příkopu a vylezla na druhé straně. Stoupla si ke stromu. Auto jelo skoro krokem. Nikam nespěchalo. Všechna okna mělo otevřená. Mladá žena vedle řidiče se smála. Muž jednou rukou řídil a druhou rukou držel ženu kolem ramen. V rádiu zpívali o lásce. Žena něco řekla a muž se zasmál a přikývl.
Anna věděla, že by stačilo, aby na ně křikla. Stačilo by přeskočit příkop a zůstat stát na kraji silnice. Zastavili by, ona by nastoupila a odjela s nimi.
Neudělala to. Styděla se. Nemohla se jim ukázat v tomhle stavu. To prostě nešlo. Když auto zmizelo, vrátila se potlučená, špinavá a mokrá potem, zpátky na silnici.
Měsíc zašel. Šla potmě dvě hodiny, snad tři nebo pět. Pak ucítila, že se jí silnice změnila pod nohama v cestu. Chtěla se vrátit zpátky na silnici, ale uviděla dům.
Dívala se před sebe a v hlavě měla prázdno. Jak se jmenuju? To ji napadlo jako první. Anna. Jsem Anna, odpověděla si a druhá myšlenka byla, že v tom domě nemají psa. Bylo tam ticho.
Když nemají psa, budou možná potřebovat hospodyni, napadlo ji a ta myšlenka jí neodbytně vyzváněla v hlavě.
Když nemají psa, budou možná potřebovat hospodyni.
Došla k tichému domu a zaťukala na okno.
Uvnitř se objevilo světlo. Jakási postava přešla přes místnost, byly slyšet kroky po dvoře a pak se otevřela vrata.
„Kdo je tam?“ Zeptal se mužský hlas a Anna udělala jeden krok. Muž na ni posvítil baterkou.
„Co chcete?“
Anna se usmála.
„Prosím vás, nenechal byste mě tady přespat? Zabloudila jsem. A také hledám práci. Napadlo mě, jestli třeba nepotřebujete…“
Anna chtěla říct hospodyni, ale slyšela se, jak větu, kterou tak dobře začala, nesmyslně končí.
„… psa?“
Muž se krátce zasmál a pokynul rukou, aby šla dovnitř. Pečlivě za ní zavřel vrata a vešel do domu. Anna zůstala stát. Nebála se. Na dvůr svítilo světlo ze dveří i z oken domu. Dvůr byl velký a uklízený. Bude to dobrý hospodář, napadlo ji.
Po chvíli muž vyšel. V ruce nesl obojek a řetěz. Anna se zadívala na obojek, který jí něco připomněl, a nevšimla si rychlého pohybu, kterým jí ho přehodil přes hlavu a utáhl.
Obojek jí stáhl kolem krku vlasy. Několikrát potřásla hlavou a vlasy se uvolnily a pohladily ji po tváři.
Muž ji držel na řetězu a pozorně si ji prohlížel. Pak zahákl řetěz na velkou skobu na domě a svlékl si kalhoty. Stál před ní nahý, vzrušený do klacku, který mu olizoval břicho.
Anna chtěla zvednout ruce, rozepnout si obojek a vrátit se zpátky na silnici. Ale ruce měla těžké. Nemohla je zvednout. Zpanikařila, ale to už k ní muž přistoupil, chytil ji vzadu za krkem a stlačil na kolena. Když klečela, nohou se jí opřel do zad a ona klesla na ruce.
Stála na čtyřech, s obojkem na krku. Byla jako pes.
Muž se na ni zezadu přitiskl, pevně ji chytil rukama za prsa a vnikl do ní. Přirážel a přitom ji olizoval a jemně kousal do zad a do krku. Snažila se mu z jeho objetí vysmeknout, říkala si, to přece nejde, aby tohle se mnou dělal cizí člověk, ale nepodařilo se jí to. Držel ji pevně a navíc byl do ní hluboko zaklesnutý.
Když skončil, natáhl si kalhoty a trhnutím řetězu ji přinutil vstát. Škubnutí jí proběhlo celým tělem a obojek se jí stáhl kolem krku. Vykročil dozadu do dvora a ona šla poslušně za ním.
Ve tmě se objevila veliká psí bouda. Byl u ní kolík a od něho vedl do boudy řetěz. Anna se polekala a zastavila se. V boudě už jeden pes je!
Muž opět trhnul řetězem. Silně, až Anna ztratila rovnováhu a upadla. Nohou ji popostrčil k boudě. A znovu. Pochopila, že chce, aby vlezla do boudy. Zalykala se strachem a odporem z toho, co ji tam čeká, ale zároveň k muži pocítila vděčnost. Nekopl ji! Přistrčil ji k boudě nohou! Tamten by ji kopl! A ne jednou!
Poslechla.
Když do boudy strčila hlavu, vdechlo jí do tváře teplo, ze kterého cítila bezpečí. Už se nerozpakovala a zalezla do boudy celá. Schoulila se co nejdál od otvoru. Chtělo se jí strašně spát a ani se nesnažila zjistit, kdo leží kousek od ní a tiše dýchá.
Bude to asi starý a hodný pes a ten muž to ví. Jinak by mě sem nedal, pomyslela si vděčně.
Slyšela, jak muž venku uvazuje její řetěz ke kolíku a vrací se do domu. Zavřel dveře. V domě zhaslo světlo a dvůr i bouda se ocitly ve tmě…
…Annin muž měl v ložnici pod postelí zastrčenou fotografii své první ženy. Anna ji dobře znala. Měla ji vrytou do paměti víc než podobu svého muže a víc než tvář svého syna, kterého opustila. Pavlínku před sebou viděla dobře. Byla ženě na fotografii podobná.
Tvor, vedle kterého se ráno probudila, a na jehož špinavou tvář dopadalo otvorem v boudě denní světlo, tvor v hadrech a s obojkem na krku, byla žena, která před třemi lety utekla ze stejného statku jako Anna.

MILÁČKU, JDI SE PŘEVLÉKNOUT!

Ty dvě se mnou seděly v kupé. Dělala jsem korektury a tak měly pocit, že je neposlouchám. Vysokoškolačky, blondýnka a brunetka, obě hezké, příjemné.

„Luděk je tak všímavý,“ chlubila se brunetka blondýnce a slastně se protáhla. „Včera jsem se musela třikrát převléknout! Nakonec jsme přišli do kina pozdě...“

V duchu jsem zaúpěla.

Vzpomněla jsem si na pratetu Babetu, voňavou šedesátiletou dámu, která mi vypravovala o svých milencích.

„Irko, na mně je přece vidět, že jsem byla vždycky šik, mám pravdu?“ Bylo mi sedm a hltala jsem každé její slovo.

„Jsi strašně šik, teto!“ Spokojeně se usmála.

„A představ si, že jsme měli jít do divadla a Přemek mi řekl, abych si vzala jinou blůzku! Chápeš to?! Už týden před tím jsem věděla, co si na sebe vezmu! „Miláčku, jdi se převléknout!“ A to byl konec, Irko! Moje babička říkala, blůzkou to začíná, fackami končí!“

„To by se mi chtělo! Převlékat se do kina a přijít kvůli tomu pozdě!“ Blondýnka se ušklíbla a brunetka ji s úsměvem popíchla.

„Závidíš, viď? Tvému Honzovi je totiž úplně jedno, co máš na sobě! A pak, kino platil Luděk. Nevadilo mi, že jsem neviděla začátek!“ Blondýnka se nedala.

„Když jdu do kina, tak jdu do kina. A nechápu, proč bych měla do kina přijít pozdě kvůli tomu, co mám na sobě. Luděk je magor!“ Brunetka se trošku naštvala.

„Ty ho prostě nemáš ráda! On přece za nic nemohl! Kdybych se pořádně oblékla hned, tak jsem se nemusela třikrát převlékat a nepřišli bychom pozdě… Taky jsem se mu omluvila! A on řekl, že to nevadí, prý, hlavně, že mi to teď sluší!“

Zaúpěla jsem podruhé.

„Irko, já nejsem hloupá,“ řekla mi jednou prateta. Měla pravdu. Můj otec ji neměl rád, ale nikdy o ní neřekl, že je hloupá. „A to nemají chlapi rádi! Až vyrosteš, vzpomeň si na to, co ti teď říkám! Hodně dlouho bude trvat, než si chlapi zvyknou, že i ženy jsou chytré! A než si na to zvyknou, budou ženy ponižovat. Ukazovat jim sílu!“

Vyrostla jsem a často jsem si na to, co říkala, vzpomněla. Zdálo se, že brunetka o něčem přemýšlí. Blondýnka se tedy rozhodla, že radši změní téma.

„Dívala ses včera na Poštu, Hani? To bylo hustý! Hlavně ta poslední ženská! Viď?“ Hana začala něco hledat v tašce.

„Nedívala jsem se.“

„Proč?“

„Byla jsem u Luďka. Po zprávách si vzpomněl, že by potřeboval vyčistit koberec v předsíni. Říkala jsem si, to bude hned hotové, ale...“ Zavřela tašku, koukala z okna a mlčela. Blondýnka čekala. „Luďkovi se to pořád nelíbilo... tak jsem to vzala ještě jednou... a pak ještě jednou...“

Blondýnka se ušklíbla a Hana se po ní ohnala.

„Nech toho, Martino! Když viděl, že jsem prošvihla Poštu, tak se mi omluvil…“

Zaúpěla jsem potřetí.

„Irko, ty víš, že mám ráda pořádek,“ řekla mi jednou prateta a já přikývla. Její pokoj voněl čistotou. Všude dečky a na gauči seděla mezi polštářky holohlavá panenka, která měla každý týden jiné šaty.

„Máš to tady krásný, teto! A nejvíc se mi líbí Plaváček!“ Přikývla.

„Až umřu, bude tvůj. A teď si představ, že jsem si před lety řekla, že zkusím bydlet u Marka! V Praze...“ Rozhlédla se po podlaze a pak ukázala do rohu. „Irko, seber tamhle to smetí!“

Podívala jsem se tam, ale nic jsem neviděla. Prateta zvýšila hlas.

„Irko! V rohu je smetí!“

Klekla jsem si a přejížděla jsem rukou po koberci. Nic jsem ale nenahmatala.

„Vstaň, Irko! A pojď sem!“ Posadila si mě na klín. „Žádné smetí tam není. Přesně tohle dělal Marek! Ukázal na ubrus, že je na něm flek! Nic jsem neviděla, ale šla jsem a ubrus vyprala. Dával mi úkoly! Šel do práce a dal mi víc úkolů než macecha Popelce!

Jednou odešel, ale já na nic ani nesáhla. Šla jsem k holiči, do cukrárny, ke švadleně, koupila jsem kytici tulipánů a vrátila se půl hodiny před ním. Vzala jsem si zástěru a sedla si ke stolu.

Přišel a spokojeně prohlížel celý byt.

„Vidíš, všechno jsi udělala! Že to jde, když se chce, Bety?“

Vzala jsem vázu s tulipány a hodila ji po něm! Pak jsem se sbalila a vrátila se do Kolína.“ Vyděšeně jsem na ni koukala.

„Zabilas ho, teto,“ zkonstatovala jsem a prateta se rozesmála.

„Ne, Irko! Ale měla jsem to udělat! Dvakrát se oženil a obě ženy utýral!“

Martina pohladila Hanku po ruce.

„Hani, rozejdi se s ním! Prosím tě, věř mi, že ti nezávidím! Není co závidět.“

Hana se na ni podívala a… možná, že se mi to zdálo, protože jsem si to strašně přála, ale fakt to vypadalo, že přikývla…

P. S.

Pokud jste náhodou některá spadla do pasti, nezoufejte a podívejte se, prosím vás, sem: http://www.rosa-os.cz

BLŮZKOU TO ZAČÍNÁ, FACKOU KONČÍ

Nedávno mi vyšel v magazínu ONA DNES fejeton o týraných ženách. Jeho základem byla úvaha, že potencionální tyran se dá poznat i na tom, že pošle svou milou několikrát převléknout a pokud ho poslechne, tyránek ví, že si vybral dobře.

Přišlo mi několik desítek kladných e- mailů od žen, které pravdivost mé úvahy potvrzovaly, pak mi přišel jeden negativní e- mail od Zbyňka a e- mail od Mileny, který mě dost pobavil...

Zbyněk:

“Dobrý den. Dnes jsem si prečetl váš fejeton s názvem “Miláčku, jdi se převléknout” a rozhodl jsem se, že na něj tímto způsobem zareaguji. Uznávám, že domácí tyrani je velmi vážný problém, který se nedá tolerovat ani přehlížet, z vašeho článku mám však dojem spíš cíleného hledání tohoto problému na místě, kde není (nebo přinejmenším vůbec být nemusí).

Konkretně u daného příkladu s blůzkou - velké množství žen denně šílí, když se zeptají manžela na to, které oblečení jim víc sluší a oni otráveně odpoví “to první”, aniž by se vůbec podívali, a to z jediného důvodu - protože je jim to jedno. Pokud to zmíněnému muži jedno nebylo, nepřipadá mi tak špatné, že se ozval, ale je spíše problém v tom, jestli si žena nedokáže prosadit možnost, kterou by zvolila ona.

To je vše, co jsem chtěl říct- aby se nehledaly problémy za každou cenu a omlouvám se za tuto dlouhou zpravu, která mi připadá stejně zbytečná, jako mi přišla vaše reakce v časopise. Děkuju. Zbyněk.”

Milena:

“Milá paní Fuchsová, nikdy jsem ještě takhle nikomu nenapsala, ale Vám dnes musím.

Když jsem po pár dnech volna jela do opuštěné kanceláře, protože všichni mají dovolenou, napadla mne formulace, že si připadám jako Popelka, které smíchali hrách a kroupy (už si to asi moc nepamatuji), odjeli a nechali ji doma. Ještě v pátek mi můj šéf navalil spoustu úkolů a odpovědnosti. A já, protože jsem svědomitá hospodyňka, jsem mu drze neřekla, že to prostě nestihnu.

A když jsem přišla, na stole ležela jeho taška s prosbou, abych mu ji dala do opravy... Já s vysokou školou, která jsem u firmy osm let, svojí prací žiju, dělám mu návrhy reklamních kampaní, kalkulace, domlouvám ceny, na nic nezapomenu, ale povýšený je pochopitelně jen on.

A pak jsem si udělala kafe, a na chvíli přece jen otevřela časopis a čtu ve vašem fejetonu "Šel do práce a dal mi víc úkolů než macecha Popelce!" Vzácná shoda...

Díky, díky! Už nebudu hodná holka. Definitivně jsem se rozhodla, že odejdu.

Zdraví Milena.

P. S. Taška už leží na jeho stole.

25. července 2007

O MRTVÝCH JEN DOBŘE

Před deseti lety jsem byla po gynekologické operaci poprvé v lázních. Doktor mě hned první den při prohlídce vyděsil tvrzením, že se mu na mé operaci něco nezdá. Hrůzou bez sebe jsem se mu sypala před očima. Šla jsem si pak sednout na lavičku a poslouchala svůj umíráček...

Proč zrovna já?! Je mi teprve čtyřicet! Děti mě ještě potřebují! Proč?!

Za chvíli si vedle mě přišla sednout ženská v mém věku. Vytáhla kapesník. Popotáhla. Popotáhla jsem taky.

„Teď… teď jsem byla u doktora,“ vzlykla a já se přidala.

„Já… já… taky!“

Chvíli jsme popotahovaly společně a pak jsme zjistily, že jsme byly u stejného doktora a že nám oběma řekl totéž. Asi měl špatný den a potřeboval si zlepšit náladu, tak ji zkazil nám. Tenhle zážitek nás sblížil a naše přátelství mohlo začít. Nerozdělilo nás ani sto kilometrů, které mezi námi byly. Psaly jsme si, volaly a aspoň jednou za měsíc jsme se scházely.

Před měsícem Věře nečekaně zemřel manžel. Věděla jsem, že je to pro ni a pro její dvě děti vysvobození. Prodají dům a odstěhují se z vesnice, kde vládne rodinný klan jejího muže. Odstěhují se z pekla!

Na pohřeb jsem jela. Chtěla jsem poprvé a naposledy uvidět lidi, kteří Věře tolik let ubližovali. V krematoriu jsem stála až vzadu a nenápadně se rozhlížela po obřadní síni. Byla tady celá vesnice.

Věra seděla s dcerou a synem ve druhé řadě. V první řadě pro ně nebylo místo. Seděli tam totiž jeho rodiče, sestra s manželem a bratr s manželkou. Ten se na začátku obřadu zvedl, šel k pultu s mikrofonem a začal číst smuteční ódu na zemřelého.

„Postavil nejkrásnější dům v naší vesnici!“

To ano, ale Věra při jeho stavbě dvakrát potratila. Když se jí konečně podařilo donosit dceru, zaparkovala týden po porodu kočárek vedle míchačky, pomáhala na stavbě a kojila, když šli zedníci na oběd.

„Byl to starostlivý manžel...“

Starostlivý byl. Možná, že měl v kalendáři napsáno, kdy má Věru zase praštit do žeber, protože je měla naražené pořád. I v lázních si je držela, když jsme se smály, a při kýchnutí skučela bolestí.

„Můj bratr byl otec, který dal svým dětem vše...“

Dceru rád neměl, čekal, že se mu jako první narodí syn. Za dva roky po dceři se dočkal. Syn byl postižený dětskou mozkovou obrnou a trochu se při chůzi kolébal, ale tenhle malý handicap vyrovnával inteligencí.

Ani jeho neměl Věřin manžel rád.

„Mrzáci v naší rodině nikdy nebyli. To tys k nám přitáhla špinavou krev,“ řval na Věru pokaždé, když se jeho rodina sešla pohromadě. Věra jednou syna začala bránit, a starostlivý manžel, který dal svým dětem vše, se na ni vrhl pěstmi.

Příbuzní, rozvalení za stoly, pobaveně sledovali kulturní vložku, a jeho matka šla rychle zavřít všechna okna. Přes rameno svého syna napomínala.

„Jiříčku, ať ta mrcha tolik neřve, uslyší to sousedé!“

Tohle všechno mi během smuteční řeči Věřina švagra probíhalo hlavou…

„Všechny své síly a nemalé prostředky věnoval on a celá naše rodina na to, aby jeho děti vystudovaly vysokou školu. Obě dělají čest našemu jménu a my jsme na ně hrdí!“

Znala jsem pravdu. Když se děti v patnácti rozhodovaly, kam půjdou, jejich otec chtěl, aby se co nejdříve vyučily a nosily domů peníze. Tehdy se Věra poprvé vzepřela a vyhrála. Obě děti mohly jít na gymnázium. Hned potom jí přestal starostlivý manžel dávat peníze.

„Já se o sebe staral od patnácti! Tak se o ně starej sama, když chceš, aby měli školy!

Žijeme na vesnici, hlady neumřete.“ Věra, která pracovala ve městě jako mzdová účetní, začala po práci uklízet kanceláře. Když byly děti na vysokých školách, šila po nocích kapesníky, utěrky a povlečení, a starala se o malé hospodářství, protože její muž podnikal v autodopravě a byl pořád pryč.

„Aspoň, že to,“ libovala si s úsměvem, když jsme se sešly. „Že není často doma, to nám pomáhá přežít.“

… Když rakev zajela, šla jsem Věře a dětem kondolovat. Než jsem se k nim dostala, vzpomněla jsem si na babičku, která mi říkávala, Ivanko, o mrtvých mluv jen dobře. V tu chvíli jsem se za své myšlenky během smuteční řeči zastyděla, a když jsem Věru za chvíli objala, vzpomněla jsem na jejího muže v dobrém.

„Buď ráda, Věro, že ti tu nenechal žádné dluhy!“

BYLO NÁS DESET

"Chci vám něco říct! Poslouchejte mě!"

Jana se postavila u stolu, ale protože se jí zdálo, že ji přehlížíme, vylezla na židli. Trochu se zapotácela a Mirek k ní přiskočil.

"Dávej bacha! Zabiješ se a já si budu muset hledat jinou ženskou!" Jana na něho ukázala prstem.

"Ty? Ty určitě! To je to, co vám chci říct! Jsme strašpytlové! Všichni!"

Mirek ji začal tahat ze židle.

"Janičko, už tě všichni poslouchají! Koukej! Tak polez dolů, polez! Už nemusíš stát na židli..." Jana slezla, našpulila pusu a začala popotahovat.

"Jsme strašpytlové! Pořád jenom slavíme, jak dlouho jsme manželé! Pět let! Deset let! Dvacet let! Za chvíli budeme slavit třicet! Nikdo z nás se nikdy nerozvede! Nikdo sem nepřivede někoho mladýho! Rozveďte se někdo! Já chci jít na svatbu!"

Všichni jsme se rozesmáli. Michal si mě k sobě přitáhl.

"Já se s Pavlou klidně rozvedu a do roka se ožením! Vážně, Jano! Udělám to kvůli tobě! Tak už přestaň brečet! Nemůžu vidět ženskou, když brečí!"

Jana se na mě podívala uslzenýma očima.

"A tobě by to nevadilo, Pavli?" Michal po mně střelil pohledem a pak mě od sebe odstrčil.

"Nechci tě! Za rok budu mít jinou!"

Pokrčila jsem rameny.

"Nevadilo! Stejně mě nechce! Všichni jste to slyšeli! Ať se klidně rozvede! A víš co, Jano? Já si taky někoho najdu a do roka budeš mít svatby dvě!"

Ostatní se ke mně a k Michalovi přidali a za chvíli jsme byli teoreticky rozvedení všichni. Mirek Janu, která dnes večer mimořádně přebrala, objal.

"Janičko, teď nám ještě řekni jméno právníka, který tě o tenhle kšeft požádal a příště už tady všichni chlapi budou mít nějakou dvacítku!"

Stela se ohradila.

"Tak moment! Jestli bude mít Kamil dvacítku, tak proč bych si i já nemohla narazit nějakého zajíčka? Peníze mít budu, tak co?"

Kamil se zamračil.

"Peníze?! O jakých penězích mluvíš? Ty chceš sahat na moje těžce vydělaný prachy? Tak to ne! Jano, my se rozvádět nebudeme! Já svoje prachy dělit nebudu! To se radši obejdu bez dvacítky! Breč si, jak chceš!"

Jana se ale ze své plačtivé nálady už dostala a dál na našich rozvodech a následujících svatbách netrvala. Mirek pustil ploužák, začali spolu tancovat a všichni jsme se přidali.

Scházeli jsme se takhle už dvacet let. Dali jsme se dohromady na gymnáziu, a i když jsme se po maturitě rozešli na různé vysoké školy, pořád jsme o sobě věděli. Po pěti letech jsme s překvapením zjistili, že jsme spárovaní. Nějaký čas jsme se potkávali na svatbách a pak začaly naše pravidelné večírky u Jany a Mirka.

Je nás deset. Jana s Mirkem, Stela s Kamilem, Karel s Martou, Marie se Standou a já s Michalem. Je nám všem kolem pětačtyřiceti a zatím se opravdu ještě nikdo z nás nerozvedl. Není to divné? Ani se nedivím, že se Jana z toho rozplakala.

Michal mě najednou k sobě pevně přitiskl. Podívala jsem se na něho, ale on se díval jinam.

"Copak," zašeptala jsem a tlak jeho prstů zesílil. Zabolelo to.

"Au!"

Usmál se a přitáhl mě k sobě ještě víc. Skoro jsem nemohla dýchat. Sevřelo se mi srdce. Naštval se? Asi jo. Konečně se na mě podíval.

"Už půjdeme domů, Pavlínko. Viď, že už chceš jít domů? Chceš?"

Marie, která tancovala se Standou kousek od nás, se ušklíbla.

"Á, Michal tahá Pavlínku domů! Bude si to doma žehlit, co? Aby se s ním nerozvedla!"

Oba jsme se rozesmáli a Michal stisk povolil. Za chvíli jsme se začali loučit. Stela s Kamilem šli s námi. Byla jsem ráda. Bydleli kousek od nás, aspoň nepůjdu s Michalem sama. Ale doma s ním sama budu. Děti mají už dávno své podnájmy, byt je prázdný...

Už se zase bojím jako malá holka! Že se Jana musela tak opít! Jak vůbec přišla na rozvody? A Marie si svoje řeči mohla také odpustit. Ale za to já přece nemůžu! Michal s tím začal! Já se jenom přidala! A smáli se všichni! I Michal!

Kamil s Michalem šli dva kroky před námi. Stela se do mě zavěsila a vykládala o své podřízené, která má doma problémy a tahá je do práce.

"Víš, Pavlo, já chápu, že jí to doma neklape! Tak ať se rozvede! Co jí brání? Já potřebuju, aby dělala dobře svoji práci a pořád neotravovala, že ji ten její tejrá, i když, mezi námi, Pavlo, bůhví, jak to všechno je! Párkrát jsem ho viděla. Normální, slušný kluk! Spíš takový zakřiknutý. To bych tedy chtěla vidět, jak ji tejrá! Zrovna ji! A von! Kdybys ji viděla! Nádherná ženská! A vynikající angličtinářka! A on je učitel. Ať mi neříká, že ji tenhle chlap tejrá! Zrovna von a zrovna ji!"

"Neměla někdy modřiny?"

Stela zavrtěla hlavou.

"Nevím. Já na ni zase tak nekoukám. Já potřebuju, abych měla přeložené všechny smlouvy, a když budou volat z Anglie, aby byla u telefonu a ne v poradně, kam teď pořád leze!"

"Kdo koho tejrá?"

Michal stál kousek od nás a čekal na Kamila, který si zapaloval cigaretu. Stela se usmála a vzala ho podpaží.

"Ty. Říkala mi Pavla, že ji tejráš!" Střelil po mně pohledem, ale než jsem mu to stačila vysvětlit, Stela si ho k sobě přitáhla. "Řeknu ti, Míšo, já jsem tak šťastná, že máme všichni normální manželství! Všichni! Že mezi sebou nemáme žádné zrůdy! Já bych takovýho chlapa zabila, kdyby na mě sáhnul! Řekni mi, co to může být za ženskou, když se nechá tejrat?"

Kamil labužnicky vyfoukl kouř.

"Týrané ženy neexistují!"

Michal přikývl.

"Moje řeč."

"Ne! Počkej! Nech mě domluvit," zarazil ho Kamil. "Neexistují týrané ženy! Existují pouze ženy, které se nechají týrat!" Pak se otočil na Stelu a kývl na ni. "Pojď, holka! Já tě doma ztejrám tak, že si zítra nesedneš!"

Počkali jsme, až zmizí na rohu. Došli jsme beze slova k našemu vchodu. Protože se

Michal neměl k tomu, aby odemkl, vytáhla jsem z kabelky klíče já. Odstrčil mě ode dveří.

"Uhni! Tohle si doma vyřídíme! Tak já tě tejrám, jo?"

Začalo se mi chtít na záchod. Na velkou.

"Ale Michale! Stela mluvila o někom jiném! Já jsem přece..."

"Drž hubu, krávo!"

Odemkl a pustil mě před sebou. Zamkl a chvíli poslouchal, jestli někdo nejde po schodech. V domě bylo ticho. Pěstí mě praštil do prsou, až jsem odlétla na zeď.

"Au! Michale..."

"Co se ti nelíbí? Co?" Vrazil mi facku. Zakryla jsem si obličej.

"Michale! Prosím tě! Do obličeje ne!"

V prvním patře bouchly dveře. Někdo šel ze schodů. Michal mě chytil kolem pasu a vedl k výtahu.

"Tak pojď, Pavlínko. Už jsme doma!"

"Dobrý večer, sousedé!"

Pan Pokorný z prvního patra nesl vyvenčit svého jezevčíka, patnáctiletého Alfonse, který už skoro nechodí.

"Jdu ještě s naším dědečkem! Před spaním!"

"Dobrý večer, pane Pokorný," zahlaholil Michal a přivolal výtah. "Tak co, Alfonsi? Noční procházky jsou nejlepší, viď?"

Stála jsem za ním a bylo mi na omdlení. Že já radši nebyla ticho! Ale kdo to mohl vědět? Měl dneska takovou dobrou náladu! A o rozvodu začal sám, já se jenom přidala! Neměla jsem se přidávat! Jako bych ho neznala!

Nastoupili jsme do výtahu. Zmáčkl osmé poschodí a sotva se výtah rozjel, začal do mě bušit pěstmi. Zleva! Zprava! Zleva! Zprava! Chránila jsem si obličej. Bála jsem se modřin na obličeji a on to věděl. Když jsem si prohlížela v zrcadle monokl nebo naraženou bradu, chechtal se.

„Krávo! Vymluv se, na co chceš! Zase jsi upadla, co? Musej si v práci vo tobě myslet, že seš lempl, když pořád padáš!“

Výtah zastavil. Vystoupili jsme. Před bytem si dal pozor. Některý ze sousedů by mohl koukat kukátkem. Když se za námi zavřely dveře bytu, nechal mě zout a svléknout šaty. V botách bych ušpinila koberec a drahé šaty by mohl roztrhnout.

Slyšela jsem, že v kuchyni otevřel ledničku a trochu jsem si oddechla. Jestli bude jíst, mohl by mě už nechat. Ale spletla jsem se. Sotva jsem šaty pověsila na ramínko do skříně, přišel za mnou do pokoje. V ruce držel kord.

"Ne! Prosím tě! Kordem ne! To bolí!"

Byla jsem jenom v kalhotkách a v podprsence a tak jsem se chtěla zabalit do přehozu, který jsem rychle stáhla z gauče, ale vyrval mi ho a srazil mě na zem.

"Drž hubu! Je půlnoc! Všichni spí!"

Rozpřáhl se. Dala jsem ruce před obličej. Asi si uvědomil, že už nosím krátké rukávy a tak mě začal šlehat přes nohy. Naštěstí jen třikrát. Pak kord odhodil a začal do mě kopat. Oddechla jsem si. Kopáním většinou končí.

"Tak ty by ses rozvedla taky? A někoho by sis našla? Kdo by tě chtěl, špindíro smradlavá! Podívej se na sebe!"

Začal ze mě rvát kalhotky. Pak mě kopl do přirození.

"Seš vypelichaná smradlavá kunda! A ty se chceš rozvádět? Zabiju tě, jestli to ještě někdy řekneš! Zabiju!"

Že já radši nemlčela! Ale i kdybych neřekla nic, on by si stejně něco našel!

Konečně odešel do ložnice. Umyla jsem se a šla potichu za ním. Po tmě jsem nahmatala postel a lehla si. Chvíli jsem poslouchala, jak dýchá. Nespal. Ležel na zádech a čekal.

Čekal.

Celé tělo mě bolelo, duše mě bolela, ale věděla jsem, že když teď nenatáhnu ruku a nedotknu se ho, skopne mě z postele a budu muset spát v křesle. Nebo v koupelně. Ve vaně, kterou si vystelu špinavým prádlem z koše...

Natáhni ruku, poručila jsem si. Dělej! Jak dlouho to bude trvat? Pět minut se vším všudy? I kdyby deset! Pak se půjdeš umýt, a než se vrátíš z koupelny, bude spát a ty budeš mít do rána klid. Dělej, natáhni ruku! Čeká na to!

Strčila jsem ruku pod deku a pohladila ho po kulatém konci. Zapulsoval mi do dlaně. Čekala jsem, že půjde hned do mě, ale ležel dál. Ulevilo se mi. Chce to rukou. Pevně jsem ho chytila.

Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů. U kořene zmáčknout. Vyjet nahoru a pohladit kulatý konec. Desetkrát. Dvacetkrát.

On snad dneska nebude. Ruka mě už bolela. Podepřela jsem si ji druhou.

Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů.

Padesátkrát? Padesátkrát.

Připadala jsem si jako stroj.

Ne, dneska to rukou nepůjde. Už jsem nemohla. Buď mě k sobě přitáhne a budu ho muset vykouřit, nebo mě odstrčí a udělá mi to zezadu. Proboha, ale ať už něco udělá!

Konečně! Odstrčil mě. Lehla jsem si na bok, zády k němu. Prudce do mě vnikl. Zabolelo to. Přirážel. Dívala jsem se do tmy. Jako už tolikrát se mi v hlavě ozvala písnička.

Kdybys byl králem a mohl si přát, jakoby darem svoji zemi či stát...

Když skončil, šla jsem do koupelny. Nohy jsem měla plné červených škrábanců. Na obličeji naštěstí nebylo nic. Na bradě sice bude zítra modřina, ale dám na ni mejkap. Když jsem se vrátila, spal.

Celé příští dny se mi v hlavě honilo, co říkal Kamil.

Neexistují týrané ženy! Existují ženy, které se nechají týrat! Má pravdu. Kdyby se ženy nenechaly týrat, neexistovaly by týrané ženy! Ty dvě věty mi zvláštním způsobem dodávaly odvahu, ale také se mi vysmívaly. Trpně se na mě dívaly. Chudinko. Můžeš si za to sama, když se necháš týrat! Měly pravdu. Věděla jsem to už dávno. Jenom jsem sbírala po kouskách odvahu.

Jako se někdo zásobuje prášky, aby se mohl zabít, já sbírala odvahu, abych mohla odejít.

Když jsem za dva dny potkala tetu, a ta se mě zeptala, jestli nevím o někom slušném, komu by její kamarádka mohla dlouhodobě pronajmout svůj byt, řekla jsem, že vím. Asi to tak mělo být.

Debata o rozvodech, kterou vyvolala Jana. To, co řekl o našem rozvodu Michal. Co jsem řekla já. Kamilova teorie o týraných ženách. I to, že jsem náhodou potkala tetu.

A protože to tak mělo být, byla teta první, komu jsem všechno řekla.

Pokyvovala hlavou, pak zavolala známému právníkovi, a když Michal druhý den ráno odjel na služební cestu, přijela a se svými dvěma syny mi pomohla odstěhovat moje věci.

Nechala jsem mu na stole dopis. Že jsem se odstěhovala a že jsem podala žádost o rozvod.

Volal mi. Sledoval mě. Prosil. Vyhrožoval. Přestal, když jsem mu řekla, že půjdu na policii. Nakonec se naši právníci na všem domluvili. Poslal na můj účet peníze a já mu nechala byt a všechno v něm.

A naše děti? Byly šťastné, že se mají konečně kam vracet.

Zbývali už jenom naši přátelé.

Šla jsem tam sama. Když jsem zazvonila, přišla mi otevřít Jana.

"Michal už tady je. Prý se rozvádíte! Prý ses od něho odstěhovala! Nic nám nechce říct! Proč? Proboha, proč, Pavlo? Nikdy mezi vámi nic nebylo! Jste ideální pár! Jako my! Přece jsme si vždycky říkali, jaké jsme měli štěstí na partnery! A ty najednou uděláš tohle! Michal je z toho úplně zdrcený!"

Když jsem za ní vešla do pokoje, všichni se na mě otočili. I Michal. Všichni čekali, jak to vysvětlím. I Michal. Protože jsme se na všem dohodli, nemusíme u soudu žádný důvod rozvodu uvádět.

U soudu ne, ale tady ano.

Tvář měl ztrhanou, ale jeho oči se mi vysmívaly. Tak co jim řekneš, ty smradlavá svině, poslal ke mně otázku a já mu vrátila jinou.

Koho teď budeš mlátit kordem, hajzle?

Jeho oči zešpičatěly nenávistí, ale přece jenom se v nich objevil strach.

Všichni začali mluvit. Jeden přes druhého.

Jana, Mirek, Stela, Kamil, Karel, Marta, Marie a Standa.

Proč to dělám. Ať si to rozmyslím. Že Michala pořád miluju. Že my dva jsme jako oni! Že jsme šťastní jako oni! Že jsme ideální dvojice jako oni! Ať neničím pět ideálních dvojic! Ať nás zůstane i dál deset!

Je nás deset! Je nás deset! Je nás deset!

Copak to neslyšíš?! Je to jako motlitba! Jako zákon!

Bylo nás deset, pomyslela jsem si. Už jsem to chtěla mít za sebou.

"Prostě jsme si každý někoho našel. Já i Michal. A chceme žít s ním. Proto se rozvádíme."

"Ne! To není pravda! Prosím tě, nelži!"

Michal stál v koutě, schoulený do sebe. Tekly mu slzy. Neutřel si je.

"Ne! Pavlínko, to není pravda! Víš dobře, že já nikoho nemám! To ty máš! Já ne! Já tě pořád miluju! Já tě nechci ztratit! Miluju tě! Nemůžu bez tebe bejt! Nemůžu! Neodháněj mě od sebe! Měj si toho svýho, ale nerozváděj se se mnou! Vrať se ke mně! Prosím tě! Miluju tě!"

Plakal jako dítě. Mirek s Kamilem a Karel se Standou ho obklopili a utěšovali ho. Pohledy, které na mě vrhali, nebyly přátelské. Stela, Marta a Marie šly k Janě a na něčem se s ní domlouvaly. Přikývla a se semknutými rty ukázala rukou na dveře.

"Jdi pryč. A už sem nikdy nechoď."

A tak jsem šla.

IDEÁLNÍ PÁR

Když mi bylo dvacet, byla jsem na návštěvě u kamarádů, kteří se pár měsíců před tím vzali. On byl galantní, vtipný, usměvavý, obskakoval nás, ale ona si ho nevšímala a bavila se jenom se mnou. Říkala jsem si, ta je ale nevděčná! Já mít takového manžela, tak jsem štěstím bez sebe! Brzy mi došlo, proč byla taková. Když mě šel doprovodit, chtěl mě u schránek políbit.

To byla první „manželská“ lekce, kterou jsem od života dostala a protože jsem učenlivá, nezapomněla jsem na ni. Ono to ani nešlo. Život mi ji od té doby často připomněl...

Netrápila jsem se závistí, když jsem viděla dvojici, která se šťastně vodila po ulicích za ručičky. Časem jsem se od něho dozvěděla, že po tom, co se jim narodily dvě děti, s ním odmítá spát. Prý už není důvod. Je rád, když ji k milování přemluví alespoň jednou za dva měsíce. A to musí být hodně hodný...

Zrovna tak jsem nezáviděla drobné, čtyřicetileté paní, se kterou její manžel chodil pravidelně nakupovat. Táhl dvě, někdy i tři tašky a ona vedle něho cupitala s kabelkou. Od jejich sousedky jsem se dozvěděla, že ji bije. Někdy ji také zavře na balkon. I v zimě.

Po těchto a mnoha jiných zkušenostech jsem si o sobě myslela, že jsem ostřílený kozák a hned tak něco mě nedostane. Mýlila jsem se.

Ti dva přistoupili do pantografu kus před Prahou. Elegantní, usměvavý manželský pár. Mohlo jim být kolem pětašedesáti. On nesl dvě tašky, a protože vagon byl skoro prázdný, položil tašky na první volné sedadlo a počkal na ni.

Ona k němu došla a zavrtěla odmítavě hlavou.

„Miláčku, sem ne.“ Ukázala na sedadlo o kousek dál, on s úsměvem přikývl a tašky přenesl. Sedli si tak, že jsem mu viděla záda a jeho manželku, která seděla proti němu, jsem neviděla vůbec. Když se vlak rozjel, on se zvedl.

„Dojdu si na záchod, Vlastičko.“ Její hlas nešel neslyšet.

„Richarde, sedni se, miláčku. Víš, kdo všechno těmi záchody projde? To vydržíš. Dojdeš si u Karla.“ Přikývl.

„Máš pravdu, Vlastičko. Jako vždycky. Vydržím to, miláčku.“

Sedl si, chvíli mlčel a pak vytáhl noviny. Viděla jsem, že mu je vzala z ruky a schovala do jedné z tašek.

„Richarde, noviny máš na zpáteční cestu. Až pojedeme zpátky, bude venku tma. Pak si budeš číst.“ Muž jí odpověděl hned a jeho hlas zněl rozesmátě a šťastně.

„Vlastičko, ty myslíš na všechno! Já tě nemít...“ Natáhl se a pohladil ji. I ona ho pohladila.

„Teď budeme koukat ven,“ řekla spokojeně a oba se pohodlně uvelebili na sedadlech. Muž ukázal z okna.

„Vlastičko, to je ten chlív, co vyhořel! Nedávno to bylo v televizi.“ Žena se rozesmála.

„Richarde, ty jsi takový sladký popleta! To přece vůbec nebylo tady! To bylo na druhé straně! Na Pardubice!“ Muž mlčel a tak ho žena přesvědčovala dál. „Hořel celou noc! A shořel celý, miláčku! Tomuhle zůstaly zdi! To nebyl tenhle, Richarde!“

Věděla jsem, že pravdu má muž. Byl to tenhle chlív. Ale on s ní souhlasil.

„Máš pravdu, Vlastičko! Teď si vzpomínám, miláčku. Bylo to kousek od Pardubic. Jak jsem si to mohl splést?“ Žena se k němu natáhla a narovnala mu límeček košile.

„Protože jsi můj roztomilý popleta, Richarde!“ Chvíli mlčeli a pak muž začal něco hledat v tašce.

„Co hledáš, miláčku?“

„Chci si vzít něco k jídlu. Měl bych chuť na tu housku s paštikou, cos...“ Žena mu tašku vzala a dala ji vedle sebe.

„Ne, miláčku! Snídal jsi přece! Nemůžeš mít hlad! Máš na tu housku opravdu jenom chuť!“ Muž se zasmál.

„A ty se divíš, Vlastičko? Umíš dělat tak dobré houstičky...“ Nahnula se k němu a pohladila ho po tváři.

„Jsi sladký! Až vystoupíme a půjdeme ke Karlovi, tak si cestou jednu housku sníš, miláčku. Do oběda ji strávíš. V našem věku se už nesmíme přejídat.“ Vzal její ruku a líbal ji! On jí líbal ruku!

Byla jsem v šoku! To je zázrak! Na sedmapadesátiletá kolena jsem potkala ideální pár! Ona je sice zakuklená semetrika, že by s ní jiný chlap nevydržel, ale tenhle ji miluje! Je s ní šťastný!

Přijeli jsme na Masarykovo nádraží a lidé vstávali a oblékali se. Vstala jsem také a zapínala si bundu. I ti dva vstali.

Muž se otočil ke mně a zapínal si kabát. Nenávist mu doslova zkřivila obličej. Takovou nenávist jsem ještě nikdy na nikom neviděla!

„Vezmeš tašky, Richarde, miláčku?“

Jeho obličej se změnil jako lán obilí, když po něm zaduje silný vítr. Muž, kterého bych se vyděsila, potkat ho v noci, se ve vteřině změnil v laskavého staršího pána. S úsměvem se otočil na svou manželku.

„Ano, samozřejmě, že je vezmu, Vlastičko...“