se řekne
KDYŽ se řekne LÁZNĚ
Kdy jsem byla v lázních
1954 Janské Lázně
Byly mi čtyři roky a byla to hrůza! Ze vzpomínek z tohoto pobytu mám povídku v knize KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH. Jmenuje se „A POZDRAVUJU SESTŘIČKU!“
Byla to taková hrůza, že mě naši už nikdy potom do lázní nedostali! Podruhé v životě jsem jela do lázní až v roce 1990, kdy jsem věděla, že teď se už opravdu dokážu ubránit…
Ať žijí sadistické sestřičky!
1990 Dubí
Bylo nás na pokoji šest a bylo to úžasné. Lázeňské vejšplechty z tohoto pobytu a jednu povídku „NÁĎA“, mám v knize KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH, která vyšla poprvé v roce 2004 a protože byla brzy rozebraná, vyšla v září 2010 podruhé, a vy si tak můžete přečíst moje lázeňská dvojčata, KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH a KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH.
Seznámila jsem se tam s Věrou Vacovou. Bylo jí tehdy asi třicet. Strašně jsme si rozuměly. Psaly jsme si několik let, ale vdala se, na její telefonní číslo jsem se pak už nedovolala, nic o ní nevím zhruba od roku 1994, a nejradši bych poprosila Poštu pro tebe… :-)
P. S. Nemusela jsem nikoho prosit, Věru mi našla čtenářka těchto webových stránek a poslala mi její adresu. Věra bydlí už několik let v Olomouci i se svým manželem Markem. Každý rok za mnou v létě přijedou na návštěvu do klimkovických lázní. V létě 2010 jsem Markovi pomáhala, společně s Věrou, z jeho vozejku do auta, a řeknu vám... řeknu vám...
Vozíčkáři!
S úctou se skláním před vámi a před vašimi partnery. A pokud jste oba postižení, jako Věra s Markem, pak před vámi s úctou poklekám...
1992 Františkovy Lázně
Dodnes o sobě víme s Vierou Goralczykovou z Ostravy! V roce 2006 za mnou přijela do Klimkovic na besedu a přivezla mi nádherný zvonek, kterým jsem zvonila před začátkem naší premiéry KDYŽ SE V LÁZNÍCH (NE)DAŘÍ HOUBÁM. O Vieře a o našem pobytu ve Františkových Lázních píšu v knize KDYŽ SE ŽENA TOPÍ. Vieře jsem to řekla až letos a ona se skácela…
1995 Klimkovice
Byla jsem tu poprvé. Lázně byly rok po otevření. Seznámila jsem se tady s vozíčkářkou Mirunkou a dodnes o sobě víme. Mám ji dokonce na ilustrační fotografii v knize KDYŽ SE ŽENA TOPÍ, kde představuje knihovnici.
Tehdy jsem už spolupracovala s NEI – REPORTEM a vycházely mi tam každý měsíc povídky. Měla jsem s sebou velký sešit a svým kamarádům jsem řekla, potřebuju každý den jeden námět na erotickou povídku, tak se snažte!
Snažili se. Výsledek si můžete přečíst v knize KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH… :-)
1997 Klimkovice
1998 Klimkovice
1999 Janské Lázně
Zkusila jsem se sem po pětačtyřiceti letech vrátit. Poprvé od roku 1954. I když jsem byla na pokoji s Janinkou, které jsem s láskou říkala Knechtík z Českých Budějovic a dodnes se stýkáme – tehdy jí bylo asi osmnáct a zhruba za deset let mi poslala fotky ze své svatby - už nikdy do Janských Lázních jet nechci. Jela jsem sem jenom proto, že tady byla Mirunka a domluvily jsme se, že si zažádáme o lázně ve stejném termínu.
Z tohoto pobytu mám lázeňské vejšplechty v knize KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH. Poznala jsem tady spoustu kamarádů, například obrnářku Janu Sokolovou z Plzně nebo myopata Toma z Ústí nad Labem, dodnes na ně vzpomínám, ale přesto děkuju, Janské Lázně už nechci nikdy ani vidět. Vzpomínky na rok 1954 tady na mě čekaly na každém rohu…
2000 Klimkovice
2001 Dubí
Jeden známý mi řekl, že je Dubí zrekonstruované, tak jsem se tam jela po jedenácti letech podívat. Z tohoto pobytu mám lázeňské vejšplechty v knize KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH. Seznámila jsem se tam s Libuškou z Prahy a několikrát jsme se od té doby v Praze, kde bydlí, setkaly.
Nicméně jsem si definitivně potvrdila, že tímto lázeňským pobytem mé experimenty s jinými lázněmi skončily. Jodová Sanatoria Klimkovice zvítězila…
2002 Klimkovice
2003 Klimkovice
UŽ MI TO NIKDO NEVODPÁŘE!
Před pár lety jsem jela pantografem do Prahy a dala se do řečí s paní, co seděla naproti. Začala mluvit o divadle, tak jsem řekla, že napovídám v Činoherním klubu a jezdím každý den na zkoušky. Zeptala se, kdo tam teď hraje, s kým zkouším a jakou hru, jaký je Ondřej Vetchý, Veronika Žilková, Ivana Chýlková a pak přišel průvodčí a já vytáhla normální jízdenku.
Měsíční jízdenka mi totiž skončila den před tím, a protože jsem věděla, že dneska jedu do Prahy naposledy a pak mám několik dnů volno, koupila jsem si jízdenku jenom na jednu cestu tam a zpět. Paní zvedla tázavě obočí.
„Vy si kupujete normální jízdenku? Když denně dojíždíte?“
Začala jsem jí vysvětlovat, proč jsem si ji koupila, ona poslouchala, poslouchala a najednou ukázala z okna.
„Odkud jsme teď vyjeli? Co to bylo za stanici?“ Nevěděla jsem. Když jedu rychlíkem, vím, že vystoupím na Hlavním nádraží, a když jedu pantografem na Masarykovo nádraží, stanice nesleduju. Proč? Nemusím znát Tatce, Klánovice, Běchovice, když přece jedu na konečnou.
Paní po mně pohrdavě mávla rukou.
„Vy mi vykládejte, že dojíždíte! A ještě k tomu do Činoherního klubu!“
Takhle se ze mě stala lhářka. Pro tuhle paní určitě. A chcete vědět, jak se ze mě stala sprostá manželka?
Letos jsem byla opět v lázních. Jako každé léto. Manžel si už zvykl, dcera se o něj postará a on se postará o našeho jezevčíka Atíka. Jednou ráno před šestou hodinou, zazvonil telefon. Pevná linka. Myslela jsem, že přestane, ale vytrvale vyzváněl, tak jsem nerada vstala, došla ke stolu a zvedla ho. „Prosím.“ Na druhé straně se vesele ozval můj muž.
„Už jsme byli s Atíčkem na procházce! Svítí krásně sluníčko!“ A položil. Tyhle jeho vtípky znám a zlobit se nemůžu. Dělám mu totéž v bleděmodrém. Ach jo… Svalila jsem se znovu do postele a chystala se usnout, ale telefon se ozval podruhé. Tak znovu ke stolu. Zase Kolín!
„Zapomněl jsem ti říct, že mě štípl komár.“
Opět položil. Blbeček, pomyslela jsem si a chtěla jsem se vrátit do postele, ale telefon zazvonil potřetí.
„A Atíka taky.“
A zase položil. Zůstala jsem sedět na židli a koukala na rozházenou postel. Mohla jsem ještě hodinu spát! Telefon se ozval počtvrté. Zvedla jsem ho a naštvaně jsem do něj začala ječet.
„Ty blbečku, ten komár tě štípnul do hlavy, ne?“ Mlčel. Tos nečekal, co, pomyslela jsem si škodolibě, ale v tu chvíli se ozval ženský hlas.
„Paní Fuchsová, vy jste si včera nepřišla pro nový rozpis. Můžete se stavit?“ Málem jsem omdlela. „Ježíši, sestřičko, já se omlouvám… on mi volal před chvíli manžel a…“
„Nic se neděje, stavte se.“
Klap. Bože, to je idiot! Kvůli němu vynadám sestřičce! Vzala jsem si župan, že si na sesternu dojdu hned, odemkla jsem pokoj a v tu chvíli telefon zazvonil popáté. Že by zase sestřička? Opatrně jsem ho zvedla.
„Prosím. Fuchsová.“
„A Atíka štípnul dvakrát!“
„Ty debile!?“
Bouchla jsem vztekle telefonem a za mnou se ozval hlas.
„Tady máte ten rozpis, paní Fuchsová… šla jsem kolem…“
Ve dveřích stála sestřička, která mi před chvíli volala a v ruce držela můj nový rozpis procedur…
2004 Klimkovice
2005 Klimkovice
REŽISÉRKA
V červenci a kousek srpna 2005 jsem byla jako každý rok v lázních v Klimkovicích u Ostravy. Už třetí rok mám ve zdejším kinosále besedu s pacienty. Pan Sedláček, šéf lázeňské kulturní agentury RELAX, besedu avizuje na plakátech ještě před mým příjezdem a udělal to tak i letos.
Po pár dnech pobytu jsem jela večer výtahem z recepce. Se mnou nastoupila omladina, která se vracela z diskotéky a jeden z nich na mě ukázal prstem.
„Vás jsem viděl na nástěnce! Vy děláte v divadle!“ Když jsem přikývla, pokračoval. „Říkejte mi Julii, já budu dělat Romea! Já jsem vždycky chtěl hrát divadlo!“
Řekla jsem mu, že neumím hry nazpaměť a Julii už vůbec ne, ale on to nevzdával.
„Tak něco napište! A zahrajeme to tady!“
No, víte, já mám takovou zvláštní vlastnost. Máme třeba před premiérou, pomalu nevím, jestli stačím domů koupit chleba, ale stačí, aby mi zavolali z redakce, že druhý den potřebují dvoustránkovou povídku o Vánocích a doma sice není chleba, ale v redakci mají povídku.
V mém poschodí jsme se rozloučili, Romeovi jsem slíbila, že něco vymyslím a za deset minut jsem to měla. Měla jsem s sebou knihu „Když se ženy domluví“, kde je v kapitole „Obyčejná návštěva v zákulisí neobyčejných inzerátů“ povídka „Mikuláš Holzman“. A v téhle povídce je krátká ukázka ze hry Othello.
Tak jsem povídku druhý den několikrát okopírovala, a Pavlovi, jak se divadelní nadšenec jmenoval, jsem vysvětlila, jak si to představuju. Výsledek byl ten, že jsme povídku na třech zkouškách s velkým nadšením zdramatizovali.
Zájem o role byl velký, tak jsem se snažila, aby si na jevišti zahrál každý, kdo měl chuť. Měli jsme vyprávěče, Desdemonu, Othella, nápovědu, rekvizitáře a několik kluků si zahrálo kulisáky. Čtvrtou zkoušku jsme měli na jevišti v kinosále, a když jsme se rozcházeli, věděli jsme, že žádná další zkouška už nebude. Za hodinu máme premiéru.
Rozhodli jsme se totiž, že naše mini- divadlo sehrajeme jako součást mé besedy. Seděla jsem v první řadě a spíš jsem čekala, že je plné hlediště znervózní, ale stal se pravý opak! Oni doslova vyrostli! Všichni! Hráli s diváky! Přidávali si texty! Bylo to úžasné! Když skončili, a bylo po děkovačce, neodešli do zákulisí, ale slézali z jeviště dolů. Vymyslela jsem to tak. Chtěla jsem, aby si potlesk užili a udělala jsem dobře!
Celou dobu, co slézali z jeviště dolů, diváci tleskali! Obrovský úspěch! Ale to nebylo všechno! Nikdo z nás si neuvědomil, jaký bude mít naše představení dopad na pacienty, kteří byli v lázních například po operacích kyčlí či kolen.
Druhý den mé herce zastavovali a nepřeháním, se slzami v očích jim děkovali za sílu, kterou jim svým vystoupením na jevišti dali.
Moji herci byli totiž většinou špatně se pohybující myopaté…
Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 12. října 2005
2006 Klimkovice
Když jsem byla v Klimkovicích v roce 2005, chtělo pár mladých lidí za každou cenu hrát divadlo. Věděli, že pracuju v divadle a že píšu. Tak jsem zdramatizovala povídku Mikuláš Holzman z knihy KDYŽ SE ŽENY DOMLUVÍ, kde byl krátký dialog Desdemony a Othella.
Premiéra, doslova šitá na kolenou, která byla před mojí besedou v kulturním sále lázní, měla obrovský úspěch. Pacienti děkovali následující dny mým hercům za to, že jim dodali odvahu a chuť do života… A my všude hrdě rozhlašovali, že jsme zahájili tradici Klimkovického lázeňského divadelního festivalu nultým ročníkem!
Příští rok, v červenci 2006, jsem s sebou přivezla hru KDYŽ SE V LÁZNÍCH (NE)DAŘÍ HOUBÁM, napsanou pro dvacet herců, protože jsem tušila, že zájem o role bude obrovský (a byl), dala jsem ji jedné usměvavé holčičce, Katušce Stanovské, která patřila do sympatické lázeňské party, zeptala jsem se, jestli si ona a její parta nechtějí zahrát divadlo, Katuška se rozzářila, že prý hraje ochotnické divadlo a že CHCE HRÁT!!!, sympatická parta se také nadchla, a protože mezi nimi byla Markétka Podlahová, kterou jsem okamžitě pasovala na asistentku režie, nechala jsem jim volnou ruku při výběru herců, za tři dny jsme sešli, za týden jsem je zrežírovala (přiznávám, že jsem dost vykrádala Ladislava Smočka, režiséra z Činoherního klubu) a 27.7.2006 byla před mojí besedou, na jevišti lázeňského kulturního sálu, česká premiéra hry Ireny Fuchsové, KDYŽ SE V LÁZNÍCH (NE)DAŘÍ HOUBÁM, kterou zahrál divadelní soubor SMAŽENICE.
Takhle to vypadalo v den premiéry ve výtahu. Vedle plakátu, nalepeného na zrcadle, se usmívá moje herečka Zuzanka Kielarová, která na mě s oblibou bafala na lázeňských chodbách… Ach jo. Řeknu vám, já jsem si s ní užila… A nejhorší je, že je od září 2006 v Praze na vysoké škole a bafá na mě před Činoherákem…
Na představení přišla polovina lázní! Sál se naplnil asi dvě stě padesáti lidmi, poprvé v historii lázní se musely dávat přístavky a pan Sedláček, šéf AGENTURY RELAX, nám užasle potvrdil, že něco takového ještě nezažil! Moji herci byli úžasní a diváci nadšení!
Byl to nezapomenutelný zážitek pro všechny. Pro herce i pro diváky!
Uskutečnil se První ročník Klimkovického lázeňského divadelního festivalu.
Na následující fotografii jsou skoro všichni moji herci divadelního souboru SMAŽENICE.
Chybí Marie Vacová (kam jsi mi zmizela?), Janinka Dvorská (Jani, ty ses nevešla!), Viliam Otiepka (ty ses nevešel také!) a Jaroslav Kovář, který seděl v první řadě mezi diváky.
Vlevo dole stojí opřený o jeviště Pavel Pustka, vedle něho Jan Drda, Marie Snozová, Tomáš Stejskal, Mirek Janků, Helena Šanovcová, nahoře vlevo stojí Lukáš Cmajdálka, Renata Šímová, Milena Klabouchová, David Krzyzyk, Kateřina Stanovská, Svatava Túryová, Martin Bajer, Zuzana Kielarová, Zdeněk Křen a Irena Hrubá.
Chybí asistentka režie Markétka Podlahová a autorka a režisérka Irena Fuchsová. Seděly jsme spolu v první řadě, během představení jsme byly jako siamská dvojčata a v tuhle chvíli jsme obě tleskaly a obě brečely…
Polovina mého divadelního souboru Smaženice. Zdeněk Křen v černém, Janinka Dvorská v zeleném, za ní Lukáš Cmajdálka, vedle David Krzyzyk, Katušku Stanovskou drží kolem pasu Markétka Podlahová, za nimi vykukuju já, vedle Markétky je Zuzanka Kielarová, Marie Vacová a Jaroušek Kovář.
Protože všechno kolem nastudování této hry a také její text, bude v knize KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, která vyjde na jaře 2008, nebudu tady víc prozrazovat, pouze poděkuju všem hercům z divadelního souboru SMAŽENICE.
Premiéra hry KDYŽ SE V LÁZNÍCH (NE)DAŘÍ HOUBÁM - 27.7.2006
autor a režie — Irena Fuchsová, spisovatelka a nápověda, Kolín
asistentka režie — Markétka Podlahová, prodavačka, Nový Bor
inspicientka a nápověda — PhDr. Marie Vacová, knihovnice na Nejvyšším soudu ČR Brno, Bílovice nad Svitavou
Osoby a obsazení:
Pavel, intelektuál — Zdeněk Křen, student, Březolupy
Vašek, jeho kamarád — Martin Bajer, invalidní důchodce, Plešovec
Béďa, lázeňský svůdník žen — David Krzyzyk, vrátný, Havířov město
Olinka, nová pacientka — Zuzana Kielarová, studentka, Malá Morávka
Janička, nová pacientka — Svatava Túryová, zahradnice, Neubuz
Sašenka, nová pacientka — Kateřina Stanovská, studentka, Bílovec
zpěvák — Jaroslav Kovář, důchodce, Klimkovice- Hýlov
Dvojice lázeňských hostů:
Lukáš Cmajdálka, student, Otrokovice
Jana Dvorská, studentka, Frýdek- Místek
Jan Drda, student, Bruntál
ing. Pavel Pustka, webdesigner programátor ASP, Kozlovice
Irena Hrubá, invalidní důchodkyně, Přerov
Viliam Otiepka, důchodce, Uherské Hradiště
Miroslav Janků, invalidní důchodce, Vítějeves
Helena Šanovcová, studentka, Kamenná
Milena Klabouchová, důchodkyně, České Budějovice
Renata Šímová, učitelka, Ostrava- Svinov
Marie Snozová, invalidní důchodkyně, Hážovice
Tomáš Stejskal, vrátný, Slatina u Vysokého Mýta
Děkuju všem výše jmenovaným! Byli jste všichni moje poslušná a nadšená zlatíčka! Byli jste tak neskutečně pracovití a měli jste takovou úžasnou chuť hrát! Byli jsme snad jediní v Česku, komu nevadila tropická vedra a zkoušeli jsme a zkoušeli…
Na každého z vás mám nádherné vzpomínky a těším se na vás v knize KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, kde z našeho zkoušení udělám „malý román“!
Tato kniha vyjde na jaře v roce 2008, my se všichni v červenci 2008 sejdeme v klimkovických lázních a každý z vás ode mě tuto knížku dostane na památku! A kdo tam nebude moct přijet, tomu se do knihy podepíšeme a pošleme mu ji!
Moc se na vás na všechny těším!
P.S. A dávejte mi o sobě vědět, broučkové moji!
Upozornění pro zvlášť zvědavé:
Text této hry, vhodné pro nastudování zejména v lázních, mohu poslat zájemcům mailem!
DVD, na kterém tato hra je, si můžete objednat u pana Sedláčka, který tuto premiéru natáčel. Domluvte se s ním, pošle vám DVD na dobírku.
Jeho e-mail je: sedlacek-videorelax@seznam.cz
Vysoký jalovec
Uvázali kozu
U tr tr tr
U tr tr tr
uvázali kozu u trna.
Ona se jim v noci
utr tr tr
utr tr tr
ona se jim v noci utrhla.
Vysoký jalovec
vysoký jako já,
přeskoč ho má milá,
rovnýma nohama.
Já ho nepřeskočím,
já se ráda točím,
na tebe synečku,
zapomenout musím
Tuhle písničku zpívali všichni. Herci i diváci. To víte, když je dobrá režie…
A na závěr musím poděkovat dvěma lidem. Markétce Podlahové, která na svoji nemoc dupe stejně statečně, jako na ni dupou všichni moji herci. Markétka byla motor zkoušek, zařídila všechno, o čem jsem jenom hlesla a v duchu si říkala, to budu muset stejně udělat sama. Nemusela jsem dělat nic! Všechno bylo hotové! Markétka byla zázrak! Kdyby se v Česku točil velkofilm, Markétka by zvládla jako produkční VŠECHNO, věřte mi! Levou rukou a s úsměvem!
Ke konci jejího pobytu za ní přijel její manžel Jiří Podlaha. Nechal se mnou a hlavně Markétkou totálně zblbnout, a dělal s námi věci, které by ho v životě nenapadly, i když nám s úsměvem tvrdil, že kdyby nechtěl, tak by to nedělal…
Jiří Podlaha vyrábí knedlíky a jeho knedlíková firma má nádherný slogan:
Pivo z Plzně, šunka z Prahy a knedlíky od Podlahy!
Jiří Podlaha, vyrábí své úžasné domácí houskové knedlíky v Novém Boru a telefon na něj je 723 070 550.
To kdybyste si nááááhodou chtěli pochutnat na mňam mňam knedlíčkách!
Když můj divadelní soubor SMAŽENICE odjel z lázní domů, zůstalo po nás ticho a prázdno.
Zkamenělá žena a chlapec se dívají k nebi, jestli se tam náhodou neobjevíme a život v klimkovických lázních zase neoživíme…
2007 Klimkovice
Chtěla jsem vstoupit podruhé do stejné řeky a tak jsem v červenci 2007 s sebou do lázní opět přivezla „Houby“, dokonce jsem je doma 20× vytiskla, abych měla pro každého herce text, ale nepodařilo se. Chyběla parta z léta 2006, parta, která byla neopakovatelná, jedinečná, nedostižitelná.
Zájem o hraní divadla sice byl, to ano, ale dvacet lidí se nám sehnat nepodařilo... Nicméně… k něčemu to dobré bylo…
JAK MALÝ MUŽ VYROSTL
S Lubošem jsem se setkala poprvé v lázních v roce 2006. Je mu kolem čtyřicítky, ale vypadá jako klučík, a holky by si za ním nohy uběhaly, kdyby neměl DEMO, dětskou mozkovou obrnu a nechodil o berlích. Jeho dolní končetiny jako by zůstaly zamrzlé ve věku patnácti let. Je to takový malý muž. S nikým se moc nebavil, sedával sám na místě, vyhrazeném pro kuřáky a občas si postěžoval, že se na pokoji nudí.
Za rok jsme se v lázních sešli zase a sotva jsme se uviděli, hlásili jsme se k sobě jako staří známí. Vzpomínali jsme na loňskou lázeňskou premiéru mé hry „Když se v lázních (ne)daří houbám“, na kterou přišlo skoro tři sta lidí, Luboš mezi nimi, a brzy jsme si začali tykat.
„Asi bych si měl sehnat nějakou práci. Člověk se jen válí doma a čumí na bednu.“ To mi řekl jednou, když jsem mu říkala, že dojíždím do Prahy. Přikývla jsem.
„To bys měl. Jak dlouho jsi doma?“
Zamyslel se.
„No...“ Dlouho počítal. „Skoro pětadvacet let.“
Vytřeštila jsem na něj oči.
„Cože?! To já bych doma nebyla ani měsíc! Proč si něco nenajdeš?“
Začal se vymlouvat, že to není tak lehké a blablabla, ale nelitovala jsem ho.
„Kdybys chtěl, tak si práci najdeš. Ale ono je pohodlnější čumět na bednu, viď?“
Druhý den jsem mu řekla, že hledáme herce, aby si šel s námi zahrát divadlo, že si chceme zopakovat loňský úspěch, ale že si musí najít partnerku do dvojice. Pokrčil rameny.
„Ale koho... žádná se mnou nepůjde...“ Dívka, která s námi stála v našem kuřáckém azylu, se na něj usmála.
„Já bych šla. Mám divadlo ráda.“
Luboš se rozzářil, dala jsem jim jejich role a odpoledne jsem je viděla, jak sedí v parku na lavičce a čtou si své texty.
Když jsme měli první zkoušku na jevišti, málem jsem Luboše nepoznala! Text už skoro uměl, berle jako kdyby neměl, byl prostě úžasný. A vůbec nevadilo, že se divadlo nakonec nenazkoušelo, protože nám pořád někdo chyběl. Ti, kteří chtěli hrát, a nakonec nehráli, utvořili partu a byli pořád spolu. Luboš s nimi začal chodit tancovat, a když jsem ho poprvé uviděla v obleku, žasla jsem! Vypadal jako manekýn!
„Páni, tobě to sluší! Ty jsi úplný Don Juan!“
Luboš zčervenal a bránil se, ale pacientky, které stály kolem, přikyvovaly, že je nejhezčí kluk v lázních. Nevím, jak to napsat, aby to nevypadalo sladce, ale za pár dnů se z něho stal sebevědomý mladý muž!
Vyměnili jsme si čísla mobilů, a když jsem z lázní odjížděla, naposledy jsem mu připomněla, co mi slíbil. „Jestli se i za rok budeš válet doma u bedny, tak se s tebou nebudu bavit.“
Koncem září mi přišla esemeska.
„Irenko, možná už zítra budu mít práci. Zatím ahoj. Luboš.“
Toto lázeňské povídání je i v knize KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, která vyšla na jaře 2008.
V roce 2007 jsem se v Klimkovicích setkala i s Inez, kterou jsem poznala rok před tím.
Inez
V létě, v roce 2006, jsem uviděla v klimkovických lázních extravagantní, asi sedmdesátiletou dámu a na dálku jsem poznala, že je od divadla. Během pěti minut jsem zjistila, kdo to je a za deset minut jsem už u ní stála. Padly jsme si okamžitě do oka.
Víte, za celý rok mám sice divadla až nad hlavu, nicméně když se o dovolené sejdu s někým od divadla, mám radost jako malé dítě.
Extravagantní dáma byla akademická malířka Inez Tuschnerová, držitelka Ceny města Brna za rok 2003, žačka Oskara Kokoschky, přítelkyně Milana Kundery, výtvarnice divadelních kostýmů, která u divadla prožila padesát let a také vyučovala na JAMU dějiny kostymérství, a mezi její žáky patřili například Bolek Polívka, Miroslav Donutil, Jiří Bartoška a Jana Švandová...
Inez žije posledních několik let v Domově pro seniory v Brně, protože nemá nikoho, kdo by se o ni postaral. Nemá už vůbec žádné příbuzné. Nikdy se nevdala a děti neměla. Když jsem se jí jednou ptala, proč zůstala sama, odpověděla mi s grácií sobě vlastní.
„Víš, Irenko moje drahá, já jsem se vždycky líbila mužům, a nechtěla jsem být svému manželovi nevěrná…“
I když má mnoho přátel, kteří ji v Domově navštěvují, stejně jako ji navštěvují její bývalí studenti, myslím si, že přátelství se mnou jí dělá radost a ta radost je oboustranná.
Letos v únoru měla v Domově výstavu; většinu vystavovaných obrazů namalovala právě tady; a pozvala mě na vernisáž, kde bylo snad sto lidí! Přišel i starosta části Brna, kde Domov sídlí.
S Inez jsme měly asi půlhodinové společné povídání, ve kterém jsme nezapřely, že jsme „holky vod divadla“, a já řekla panu starostovi, že být na jeho místě, pošlu za Inez redaktory nebo studenty novinařiny, kteří by ji zpovídali a zapisovali každé její slovo, protože tu nikdo z nás není na věky a to, co Inez pamatuje, je kulturní poklad, nejenom Brna.
Kdo z nás například může říct, že se přátelil s Milanem Kunderou a že ho dokonce portrétoval?
Pan starosta slíbil, že to zařídí a slovo splnil. Inez od té doby rozdala několik rozhovorů, byl o ní pořad v televizi, měla úspěšnou vernisáž, stále maluje a chystá další výstavy.
V květnu jsem za ní jela na návštěvu podruhé, tentokrát i s dcerou Ritou. Notovaly jsme si s Inez, jak strašně se těšíme na červenec, do klimkovických lázní. Nejenom na blahodárné účinky léčby, ale hlavně na laskavost a klid, kterým je celý klimkovický areál doslova provoněný, protože laskavý a klidný je každý klimkovický zaměstnanec, údržbáři počínaje a doktory konče.
„Večer tě naložím na vozík, Inez, a pojedeme na procházku,“ plánovala jsem naši nejoblíbenější večerní činnost a Inez s úsměvem přikyvovala...
„Mami, kdyby to šlo, vzala bych si Inez domů,“ řekla mi Rita, když jsme se vraceli do Kolína. „Už kvůli tomu chci mít děti. Abych byla s rodinou, až budu stará. Abych nezůstala sama.“
„Ale, Ritunko, Inez je v Domově spokojená,“ snažila jsem se zmírnit černou náladu své dcery. „Má pokoj pro sebe, má tam stůl, na kterém může malovat, má sestřičku Libušku, která ji má ráda, má tam jídlo, nemusí se o nic starat...“
„Kdyby to šlo, vzala bych si Inez domů,“ opakovala Rita. Nepřesvědčila jsem ji.
A to je dobře. Alespoň neskončím v žádném, sebelepším Domově...
V létě 2007 mi chyběla Jolana, kterou jsem poznala ve stejné době, jako Inez. Jolana může do lázní jezdit každé dva roky, i když by jí každoroční pobyt pomohl stejně, jako pomáhá mně. My, co máme dětskou obrnu, dostáváme lázně každý rok z jednoho jediného důvodu. Nepřibýváme. Nikoli na váze, jak se mě jednou zeptala jedna známá, ale nepřibývají lidé, kteří onemocní dětskou obrnou, ale přibývají děti, které jsou od narození postiženi DMO – dětskou mozkovou obrnou. To je i případ Jolany. A protože lidí s DMO je hodně, a stále přibývají, dostávají lázně jednou za dva roky…
Jolana
Vždycky jsem si přála mít sestru. Možná to bylo proto, že maminka měla tři, Věru, Evu a Anču. Už jí zůstala jenom Eva, ale holky se nějak na stará kolena poškorpily a je to škoda.
Všechny sestry měly stejný smysl pro humor a stejnou schopnost vyprávět ságy o příbuzných a známých společně, v nádherném, sesterském souznění.
Když začala televize vysílat pořad Pošta pro tebe, říkala jsem panu Fuchsovi, že tam napíšu, ať mi najdou sestru. Když jsem mu to řekla poprvé, podíval se na mě jako na blázna.
„Ty přece nemáš sestru,“ konstatoval a já přikývla.
„Právě proto. Napíšu jim, že nemám sestru, ale strašně bych ji chtěla mít, ať mi nějakou najdou.“ Zalíbilo se mu to.
„A já jim napíšu, ať mi najdou bráchu.“
A tak jsme si takhle notovali skoro pokaždé, když se musel se mnou koukat na Poštu (už si na ni zvykl, a když náhodou usne, ptá se mě pak, kdo tam byl), notovali jsme si, já už jenom s jedním bratrem a on s jednou sestrou.
V létě 2006 jsem byla opět v klimkovických lázních. Jednou mi přišel mail od nějaké Jolany. Psala o jedné mé knize, kterou právě čte, psala o konkrétní povídce a mně přišel její dopis strašně blízký. Jako bych ji znala odmalička.
Odepsala jsem jí, ona mi odpověděla, vyměnily jsme si pár mailů a mě šokovalo, jak je o mně informovaná! Věděla, kdy budu mít v lázních besedu, že zkouším s pacienty divadlo, že v lázeňské knihovně mají všechny moje knihy a jsou pořád rozpůjčované, věděla o každém mém kroku, až jsem jí napsala, proboha, Jolano, kde jste?! Odkud na mě koukáte?!
Jsem taky v lázních, odpověděla.
To byl teprve šok, řeknu vám! Řekla jsem jí číslo mého pokoje a pak jsem šla na zkoušku, protože druhý den jsme měli premiéru, po zkoušce jsme něco řešili u mě na pokoji a vtom někdo zaklepal.
Šla jsem otevřít a přede dveřmi stála mladá žena v dlouhých šatech, kterou jsem nikdy v lázních neviděla, usmívala se stejně, jako se usmívám já a řekla, ahoj, já jsem Jolana.
Od té chvíle jsme byly hodně spolu. A pořád jsme si povídaly. Když jsem odjela domů, psaly jsme maily, volaly si, ale znovu jsme se viděly až 15. září 2007.
Ten den měl můj bráška František padesáté narozeniny. Zavolala jsem mu, popřála mu a pak jsem jela do Prahy na schůzku s Jolanou, která měla svátek a já jí to slíbila.
Když jsem ji uviděla na Masarykově nádraží, pocítila jsem poprvé v životě zvláštní, čistou radost. Nemám moc ráda objímání, ale Jolanu jsem objala s takovou láskou, až jsem sama sebe překvapila. A ty tři hodiny, kdy jsme spolu seděly v kavárně, byly strašně krásné.
Jela jsem pak domů a říkala si, proč nemám sestru? To je tak krásné, mít někoho, jako je Jolana.
Škoda, že Jolana není moje sestra.
Večer jsem jí o tom napsala, ona mi odepsala a její mail končil třemi slovy.
Dobrou noc, sestřičko.
A v tu chvíli se stal zázrak. Měla jsem sestru.
Od té doby jsme společně už mnoho lidí zblbly tak, že si mysleli, že jsme opravdu sestry, obě jsme se naučily o sobě navzájem mluvit jako o „ségrách“, chodím na její koncerty, ségra chodí do Činoheráku, mám neteř Marušku, skoro švagra Milana, jeho mamince říkám maminko, prostě jsme dvě ségry, Jolana je o šestnáct let mladší než já, já ji vychovávala, a dokonce jsem před měsícem psala i kamarádům do klimkovických lázní, že tam letos budu se ségrou…
Zázraky se dějí, ne že ne. Ale je pravda, že jim musíme jít trochu naproti. TSU.
P. S.
Můj bratr František se narodil 15. září 1957. Moje sestra Jolana má 15. září svátek.
Narozeniny má 9. března, kdy má svátek Františka. Kdyby se mi 15. září 1957 narodila sestra, jmenovala by se Františka, po dědečkovi. Kdyby se mi narodila sestra, nehledala bych Jolanu, která se narodila na Františku…
Tento fejeton, stejně jako fejeton o Inez, je zařazený do knihy, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v červnu 2010.
2008 Klimkovice
Smutek. Smutek. Smutek. Smutné léto. Smutné lázně. Smutek. Smutek. Smutek.
MUDr. Radim Křibek. Byl v klimkovických lázních od jejich otevření.
Znala jsem ho od roku 1995. Měla jsem ho ráda. Jeho úsměv a smysl pro humor, jeho klid, nadhled. Chodím po lázních a čekám, kdy ho potkám a dám mu knihu, KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH.
Mám ho tam na fotografii na straně 79.
Zemřel tragicky na zahraniční dovolené 26. 6. 2008 ve věku 41 let.
Poslední rozloučení s ním bylo ve čtvrtek 10. 7. 2008 v 17. hodin v Chrámu sv. Mikuláše v Ostravě – Porubě.
Myslím na jeho manželku Karolínu a na jejich maličkou dcerku Markétku…
V létě 2008 jsem se už o divadlo nepokoušela. Byla to pro mě ukončená kapitola. “Tak co, bude zase divadlo?” Tuto otázku dostávám často od pacientů, kteří zažili v roce 2006 premiéru, ale i od těch, kteří o ní jenom slyšeli.
“Ne. Nebude.” odpovídala jsem a odpovídám stále. “A pokud bude, tak beze mě.”
Můj pan nakladatel mi přivezl z Vendryně, kde bydlí, dvacet knih KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, a já je rozdávala “mým” hercům. Někteří byli v lázních se mnou, jiní si pro knihu přijeli, a ostatním jsme ji podepsali a já jim ji z lázní poslala.
Byla to pro mě obrovská radost, vidět opět alespoň některé z “mých herců”, připomenout si loňskou premiéru, vidět, jak jsou hrdí na to, že o nich píšu v knize, ano, byla jsem spokojená sama se sebou a spokojená s mým panem nakladatelem, protože mi pomohl splnit slib mým hercům,kterým jsem jim dala v létě 2006, že za dva roky, v létě 2008, budu mít pro všechny knihu KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, kde bude text hry KDYŽ SE V LÁZNÍCH (NE)DAŘÍ HOUBÁM, a také povídání o naší premiéře. Podařilo se.
Kniha KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH má stejný úspěch, jaký měla naše premiéra v létě 2006...
Lázeňské léto 2008 bylo ostatně velmi bohaté na zážitky…
Měla jsem tady svoji ségru Jolanu a Inez.
Přijel za mnou z Brna kamarád Martin Foretník, ilustrátor knihy KDYŽ MUŽ MILUJE MUŽE.
1. srpna 2008 jsme se vypravily s výtvarnicí Inez Tuschnerovou do Hukvald. Vezla nás tam klimkovická sestřička Jana.
Jely jsme za Antonínem Kročou www.antoninkroca.cz, který tam má ateliér a Janu před rokem maloval. Inez tehdy dělala Janě garde. Akt prý je úžasný a visí u Jany v obýváku.
Na Tondu, jak mu Inez říká, jsem se moc těšila. To bude povídka, panečku, říkala jsem si. Ale nebyl doma.
Tak jsme šly na večeři do restaurace U NÁMOŘNÍKA www.unamornika.com a hezky jsme si povídaly.
O hercích, se kterými se Inez setkala u mrštných bratříků, jak nazvala Divadlo Bratří Mrštíků...
... o české 4 % menšině, kterou jsme probraly od největšího k nejmenšímu...
... ale hlavně o Tondovi, který se někde flákal a přišel o návštěvu tří nádherných žen...
Také za mnou přijel můj syn Filip se svoji Marcelkou – teď už má Pavlínku, ale to přece neznamená, že na Marcelku přestanu vzpomínat, že? Navíc, Marcelka nemá od dětství maminku, takže jí říkám dcerunko, a ona mi říká, matko. Co na tom, že je o deset let mladší než já? Dodnes mi píše e-maily, které začínají, tak, matko... a já jí píšu e-maily, které začínají, dcerunko moje...
A začala za mnou jezdit moje opravdová dcerunka, Ritunka.
Stráví tady několik dnů, já jí objednám masáže, koupele, chodíme do bazénu, hrajeme minigolf, chodíme do kina, a protože spí na přistýlce v mém jednolůžkovém pokoji, povídáme a povídáme...
Za ségrou Jolanou přijel můj skoro švára Milan. Jednou v noci se na mě připravil, vzal si čepičku a zaťukal na náš pokoj (bydleli se ségrou hned vedle). Šla jsem mu otevřít ve své oblíbené noční košilce ze sekáče, (ve které mě nikdy neviděl), a protože jsem tušila kulišárnu, nandala jsem si kapuci, zatvářila jsem se hodně, ale hodně neinteligentně, otevřela jsem dveře a... V životě jsem neviděla TAK vytřeštěného chlapa! Myslel, že mě dostane a tvářil se ještě víc neinteligentně, ale... svojí sekáčovou košilku jsem dostala já jeho!
Když se vzpamatoval, upadl smíchy, zavolal na Jolanu, ta vyšla na chodbu, smíchy upadla taky, do toho se smíchy svíjela Rita a nakonec mě a Milana někdo vyfotil...
2009 Klimkovice
S Inez Tuschnerovou, kterou jsem poznala v klimkovických lázních v roce 2006, a s lázeňskou fyzioterapeutkou Janičkou, jsme v neděli 12. července 2009 navštívily akademického malíře Antonína Kroču v jeho galerii a v ateliéru.
Vrhl se na nás jako nadrženej bejk!!! Fakt že jo!
A výsledek?
Nejdřív udělal portrét Inez, pak mně a nakonec Janičce.
Úžasné!
Úžasné!
Úžasné!
Maloval nás rukama a já ty jeho pracky cítím ještě teď!
S Janičkou k němu pojedeme ještě jednou! Povezu mu knihu, KDYŽ JE KOLO V KUFRU!
P.S. Už jsme tam byly. Tonda dostal kolo a my s Janičkou jsme si mohly vybrat vobraz! Tak jsme si vybraly... Neměl nám to nabízet, že jo?
I teď za mnou přijela Marcelka, i když už byla s Filipem víc jak půl roku “rozejitá” a já už dávno přijala do své maminkovské náruče jeho Pavlínku, která je moje laskavé a krásné sluníčko, přijela za mnou Marcelka, a já se usmívám jako blbec i teď, když si na to vzpomenu, protože naše setkání vonělo láskou.
Marcelko moje, moc tě zdravím do Bohumína a koukej, ať za mnou zase přijedeš!
Inez jsem zaučovala ve svém pokoji na internetu...
... a každý večer jsme chodily na procházku kolem lázní. Ona na vozejku, já za vozejkem...
A také jsem měla besedu v Čierném na Slovensku. Přijeli si pro mě a zase mě přivezli zpátky. Bylo to neobyčejně srdečné, vřelé, domácí.
I letos za mnou přijela Ritunka, její pobyt se prodlužuje, tak jsem jí ho dala k narozeninám, které má 12.8.
2010 Klimkovice
Opět jsem měla v mých lázních moji sestřičku Jolanku – dostává lázně jednou za dva roky, i když by potřebovala jezdit každý rok, protože sotva leze, byla tady i Inez, opět jsme jely společně s Janou, fyzioterapeutkou, za Tondou Kročou, opět přijela moje Ritunka, tentokrát skoro na týden, takže jsem se rozhodla dát jí tento léčebný pobyt za promoci. Ano, máme paní inženýrku managementu cestovního ruchu.
Přijel za mnou můj pan nakladatel Bronislav Ondraszek se svojí manželkou Miladou a s dcerou Krystynou, která nás vyfotografovala.
Ing. Miriam Pešková z obchodního oddělení mě vyfotografovala před klimkovickou recepcí a já tuhle, pro mě příjemně nostalgickou fotku, použila na zadní stranu knihy, KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH, která vyšla v září 2010.
Z Ostravy za mnou přijela Viera, se kterou se známe od roku 1992, z Františkových Lázní. Víme o sobě dost, máme k sobě důvěru, mám ji ráda a ona má ráda mě. Nemusíme se vidět rok, pak se sejdeme, obejmeme se a jako bychom spolu byly furt…
S Inez jsme občas seděly v lázeňské restauraci.
Opět jsme se jely podívat s Inez a s Janou, klimkovickou terapeutkou (je na fotografii ve druhém vydání knihy KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH, na str. 167) za Tondou Kročou, do jeho ateliéru v Hukvaldech.
Mám ho ráda. Od léta 2009 jsem mu skoro každý měsíc posílala fotky, které udělala Jana v jeho ateliéru, a já je používala jako pohled. I Tonda mi psal! Těšila jsem se za ním. Máme dost společného, na nic si nehrajeme. Jsme svoji.
Měla jsem pro něho knihu, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, má moje knihy rád, aspoň mi to říká, a v téhle je o něm fejeton.
Když jsem řekla Inez, že dám Kročovi knihu, přikývla.
“Ovšem! Dáš mu knihu a čekáš obraz!“
Až mě zamrazilo. Jedovaté šípy kolem mě nelétají často!
„To myslíš vážně, Inez? Že bych čekala na obraz, když mu dám knihu? To mě špatně znáš.“
Inez jsem už její jedovatý šíp odpustila, ne hned, ale odpustila. Známe se čtyři roky. Co to je, čtyři roky? Proč by si o mně nemohla myslet, že čekám na obraz, když dám Kročovi knihu? Vždyť mě nezná.
A teď si představte, že mi Tonda opravdu řekl, abych si vybrala nějaký obraz... Musela jsem se smát! Je to miláček!
A já řekla NE!!! NE, TY ZVÍŘE!!!
Jako každý rok jsem měla lázeňskou besedu, tentokrát ne v kinosále, ale na kolonádě, a moje ségra Jolana tam zpívala.
Jolana je nejúchvatnější zpěvačka, jakou jsem kdy slyšela zpívat.
Jo... a to jsem vám říkala, že jsem jí v létě 2010 začala říkat ĎUBÍKU? Koupila si totiž dlouhé šaty a vzadu, na p... hm... hm... na zadečku, měla dva ďubíky...
Všechny nejnovější zprávy o mém spisovatelském i jiném životě, se dočtete v rubrice, KDYŽ SE ŘEKNE CO JE NOVÉHO, která je z mého webu nejnavštěvovanější. Jestlipak vy náhodou nemáte rádi drby? Co? Jste fakt stejné drbny, jako já...