KDYŽ se řekne DĚTSKÁ OBRNA

VÝHONKY (vyšlo v Kolínském deníku, únor 2006)

Zastavil mě na náměstí známý. „Tak kde si tě můžu uštípnout?“ Zatetelila jsem se nadšením.
Jestli něco miluju, tak jsou to dotazy, které se mě týkají, a kterým nerozumím! „A proč mě chceš štípat?“ Pípla jsem s výrazem diblíka a on si poklepal na čelo. „Nechci tě štípat! Chci si uštípnout nějakej ten tvůj výhonek a doma si ho zasadím. Možná, že mi napíše časem aspoň nějakou povídku, když už ne celou knihu!“
A byla jsem doma. Minule jsem totiž ve Fuchsovinách psala, že ze zimy odumírají obrnářům výhonky…
Protože jsem v roce 1954 dostala dětskou obrnu (poliomyelitida), proti které se začalo očkovat až v roce 1957–1960, stala jsem se před lety členkou Asociace polio ČR, která vydává Zpravodaj Asociace polio, a proto mám o této nemoci dost informací.

Když bacil obrny napadl před více jak padesáti lety moje nervy, některé zničil úplně, některé částečně. Zdravé nervy vyslaly do částečně zničených nervů tzv. výhonky, které působily velmi aktivně, takže jsem docela slušně vegetovala až do své čtyřicítky. Ale po čtyřicítce dochází u většiny obrnářů k tzv. postpoliomyelitickému syndromu. Zjednodušeně řečeno: Výhonky, vyslané zdravými nervy do nervů částečně poškozených, po čtyřicítce odumírají a to tak, že nenávratně. Výsledek? Obrnáři, kteří se například do té doby pohybovali na berlích, jdou na vozík, protože je ruce na berlích už neunesou. Já se kvůli postpoliomyelitickému syndromu musela před lety vzdát například delších procházek, jízdy na kole i koupání v přírodě a posledních pár let jsem ráda, že zvládnu dojíždění do Prahy a běžné nákupy.

Nesmíme se unavit, musíme se šetřit, svaly nás opouštějí, cvičit sice můžeme, ale pouze do únavy, přetěžování nám škodí, a když to s aktivitou přeženeme, dost krutě se nám to vrátí! Fakt. To jsem zjistila poslední dobou hned třikrát!
V létě jsem byla v lázních a v sobotu večer jsem si šla zaplavat. Bylo to úžasné! Bylo nás tam málo, já si připadala jako King a plavala jsem celou hodinu z jedné strany bazénu na druhou. Ó, jak jsem ještě mladá a hlavně zdravá!

Jo, houby! Ve tři ráno jsem se probudila se silnou migrénou, zvracela jsem a měla průjem. Celý den jsem nebyla schopná vstát. A přesně stejný stav se opakoval za měsíc, když jsem na chalupě s radostí hrabala seno na louce. A do třetice se to opakovalo za další měsíc, když jsem měla po Praze nějaké pochůzky. Prostě postpoliomyelitický syndrom nás hlídá, abychom se nenamáhali a tím neničili výhonky, které nás i beztak opouští…

A co se týče toho, že ze zimy odumírají obrnářům výhonky— no, napsala jsem to sice hóóódně zjednodušeně, ale to neznamená, že jsem neměla pravdu.
Ke klinickým příznakům postpoliomyelitického syndromu patří kromě jiného i intolerance chladu…

Obrnářky, obrnáři, obrnárčata...

V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu ( www.polio.cz ). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina se potýká s tzv. postpoliosyndromem…

Letos jsem byla zase v lázních. Obrnáři mohou jezdit každý rok, tak toho využívám.

„Ty se máš… zase jedeš do lázní!“ To mi řekne devadesát devět lidí ze sta, vážně! A ten jeden? To byla paní, se kterou jsem se před lety seznámila ve vlaku. Povídaly jsme si o dovolených a já se zmínila, že jezdím každý rok do lázní.

„Tak to vám nezávidím,“ řekla. „To musíte být dost nemocná, když vám dávají lázně každý rok… určitě byste byla radši, kdybyste jezdit nemusela…“ Řekla přesně to, co odpovídám všem „závistivcům“. „Byla bych radši, kdybych jezdit nemusela…“

Od toho dne začal zase nabíhat počet těch, co mi říkají „Ty se máš… zase jedeš do lázní!“. A žádná chápavá paní se už mezi nimi neobjeví… Poslední roky, kdy někdy sotva lezu, mě to dost štve. Blbečkové, říkám si, hned bych si to s vámi vyměnila…

Takže jsem letos byla zase v lázních. Chodila jsem večer do bazénu se Zbyňkem, je mu čtyřicet, chodí o berlích, má DEMO – dětskou mozkovou obrnu, je ženatý, má syna, počítačovou firmu. Jednou mě chtěl stáhnout pod vodu a já začala nepříčetně ječet. Okamžitě přestal a já se mu omluvila.

„Mám hrůzu z potopení! V Janských Lázních byla jedna sestřička. V roce 1954. Koupala nás tak, že nás namydlila, pak nás vzala vzadu za krk a potopila pod vodu.

Když jsem se po půl roce vrátila domů a maminka mi chtěla umýt vlasy, honila mě celá rodina po bytě. Tak jsem jim to řekla. Táta chytil oběma rukama židli a říkal, já tam pojedu a tu svini zabiju…“

Zbyněk na mě koukal a pak se usmál. „Já to doma nikdy neřekl.“ Zažil totéž v roce 1972. Věřili byste tomu?

Také jsem letos v lázních potkala Helenu, obrnářku- vozíčkářku, která nádherně tancuje. Na diskotéce se kolem ní pokaždé udělalo kolečko a všichni jsme bez dechu sledovali její kreace. Její vzpomínky na Janské Lázně se od mých příliš nelišily…

Podruhé jsem tam jela až v roce 1999. I po pětačtyřiceti letech se ve mně všechno sevřelo. Nikdy před tím jsem nezažila, aby vzpomínání bylo tak děsivé a černé. Stála jsem u sochy Krakonoše a brečela. Potom jsem tři týdny proseděla s partou obrnářů a myopatů v baru na kolonádě a lázeňským pobytem jsem se doslova propila. Už sem nikdy nepojedu, oznámila jsem manželovi, když pro mě přijel a názor jsem nezměnila.

Když jsem to řekla Heleně, přikývla. „V padesátých letech nebyly v Jankách sestřičky, ale bachařky.“ S tím se nedalo nesouhlasit. „Určitě pracovaly ve válce jako dozorkyně v koncentrácích“, dodala jsem, a Milena, třetí obrnářka, která seděla vedle nás, odmítavě zavrtěla hlavou. „Nevím, co pořád máte. Já byla v Jankách pokaždé spokojená! Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. Nikdy!“ Podívaly jsme se s Helenou po sobě. „Kdys tam byla poprvé?“ Věděly jsme, co odpoví a nemýlily jsme se. „Bylo mi dvanáct.“ Spokojeně jsme jí vysvětlily, proč patřila mezi „šťastné.“

„Bachařky si na starší děti netroufaly! Dovolily si jenom na ty, kterým bylo maximálně pět!“

Po návratu z lázní mi přišel z mých webovek dopis. Od obrnářky Alžběty.

„Náhodně jsem objevila tyto stránky- nestačím zírat, čtu a čtu, až mi slzí oči. Jsem taky obrnářka z roku 1954, postpoliosyndrom se u mne projevil naprosto přesně tak, jak píšete, do čtyřiceti jsem byla „King“, pak jsem začala nějak „uvadat“, nejen fysicky, ale i psychicky- došlo u mě doslova k „vyhoření“ a tak jsem se ocitla v plném invalidním důchodu. Možná, že se známe z dětství z Janských Lázní, jen o sobě nevíme.

Byla jsem také často a dlouho v Praze - Krči v Thomayerově nemocnici. A hrozně nás tam strašili, že když budeme zlobit, že nás dají na „sever“. To byl pověstný „lapák“ pro malé dětičky, které se víc hýbaly a sestřičkám bylo zatěžko je pohlídat. Tak nás svazovaly do kozelce a nechaly přivázané na zemi k noze postýlky, abychom jim někam neodlezli. Asi také máte všelijaké neblahé zkušenosti, jak jsem pochopila z Vašich stránek…

Jestli budete mít zájem se seznámit se mnou, budu ráda, už je nás „pravých obrnářů“ čím dál méně.“

Nebudete tomu věřit, ale mně se po přečtení jejího dopisu ulevilo. Až mi totiž příště někdo řekne „Ty se máš… zase jedeš do lázní!“, tak s úlevou přikývnu.

„Máš pravdu. Mám se. Protože už nejsem dítě…“

MALÝ MUŽ A MALÁ ŽENA

Určitě jste už všichni slyšeli nebo četli o tom, jak jsou muži a ženy jiní. A určitě byste o tom mohli vypravovat své. Jak muži, tak ženy. Samozřejmě, že ženy jsou jiné než muži. A naopak. Kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda. Vlastně si to ani nedovedu představit. Proboha, o čem bych psala? Moje knihy jsou plné vztahů, plné lásky, nenávisti, rozvodů, muži a ženy spolu bojují i se milují… Sice jsem napsala knihu Když muž miluje muže a mám chuť napsat knihu Když žena miluje ženu, ale psát o muži a ženě- to je nevyčerpatelné téma!

Připravila jsem pro vás malou vzpomínku na to, jak jsou úplně jiní i malí muži a malé ženy…

Po dětské obrně mám slabší levé lýtko, chodidlo není také úplně v pořádku a o palci se určitě nedá říct, že by byl rovný! Zvykla jsem si na to, tak jako si všichni zvykneme na něco, o čem víme, že to s sebou potáhneme a nikdo nám od toho nepomůže. V takovém případě opravdu nezbývá nic jiného než si zvyknout a žít s naším břemenem tak, aby nás to „co nejméně bolelo“.

Když se mi narodil syn Filip, nosila jsem sice venku dlouhé sukně nebo kalhoty, ale doma moji nohu viděl. Viděl mě i v létě při koupání. Věděl, že ji mám nemocnou, věděl, že mám obrnu, věděl, že musím nosit boty na podpatku, věděl, že nemůžu chodit bosa, věděl, že musím být opatrná, abych si ji nezlomila a tak dále a tak dále. Nicméně, když mu bylo deset let a já kolem něho jednou doma přešla v kalhotkách a v tričku, zůstal na tu moji nemocnou nohu překvapeně koukat.

„Jé, mami, ty máš jednu nohu slabší?!“

Skoro devět let po něm se nám narodila dcera Rita. I ona věděla to, co Filip. I ona moji nohu často viděla. Když jí byly čtyři roky, šli jsme všichni na pohádku do tehdy ještě fungujícího kina na Zálabí. Pohádka byla o krásné, ale zlé čarodějnici, která měla ve skleničce zázračnou vodičku. Když se napila, proměňovala se v havrana, a když se chtěla proměnit zpátky, vodička ji z havrana proměnila zase zpátky ve zlou čarodějnici.

Ke konci filmu, kdy už provedla tolik strašných věcí, že by v Česku určitě dostala minimálně tři roky- s odkladem na deset let, se potřebovala proměnit z havrana do podoby čarodějnice. Napila se, začala se proměňovat, chtěla se napít ještě, ale lahvička jí vypadla a rozbila se! Milá čarodějnice se neproměnila úplně! Místo nohy jí zůstal na věky havraní pařát. A v tu chvíli se na celé kino ozval hlásek mé čtyřleté dcery.

„Moje maminka taky neměla vodičku na paleček!“

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 25. 4. 2007