KDYŽ se řekne KNIHOVNY

BESEDY V KNIHOVNÁCH V ČECHÁCH A NA MORAVĚ V ROCE 2007

BŘEZEN – DUBEN – TURNÉ PO KNIHOVNÁCH

5.3.2007 jsem začínala v Novém Jičíně a pokračovala do Orlové, Bohumína, Havířova a Frýdku – Místku. Andělé z knihoven si mě den po dni předávali a já si připadala jako v nebi. Aby ne, v pondělí jsem v Novém Jičíně v hostinci Šatlava spala opravdu skoro u nebe! Ale než jsem se tam dostala, měla jsem besedu v knihovně v Novém Jičíně, (www.knihovnanj.cz), odkud byl do nebe kousíček!

V úterý jsem jela do knihovny v Orlové (www.knihovna-orlova.cz) a po besedě jsem byla odvezena na Elbu… tedy, do hotelu Elba v Bohumíně.

Ve středu mě přivítala bohumínská knihovna (www.knih-bohumin.cz). Na Bohumín budu vzpomínat, protože mě tady jedna paní poznala na ulici! A taky jsem se tady setkala s kolegyní Helenkou Červenkovou! Podívejte se na www.maryska.cz, klikněte na „Vaše vzkazy“ a uvidíte nás spolu na fotce! Ta holka, přátelé, píše hóóódně dobře!!! Vyšla jí kniha Kdo má židli, bydlí.

Podívejte se na její www.helehejka.bloguje.cz

Ve čtvrtek si pro mě do Elby přijeli z Havířova (www.knih-havirov.cz) a před besedou mě vzali do restaurace Willa v Horní Suché, která mě inspirovala k napsaní povídky do knihy Když je muž v lázních. Díky, www.willa.cz!

V pátek jsem přejela do knihovny ve Frýdku–Místku (www.mkmistek.cz), paní ředitelka mě dovezla na náměstí do Penzionu Pod kašnou (www.podkasnou.com), kde to bylo tak krásné, že jsem dceři poslala fotku pokoje a ona mi odepsala: Týjo… příště jedu s tebou!

Besedy byly nádherné, knihovny krásné, knihovnice a knihovníci milí, čtenáři mých knih úžasní! Měla jsem chvíle, kdy jsem si říkala- proboha, opravdu ti lidé mluví o mně?!

A pozor! V žádné knihovně jsem nenašla svoje knihy! A víte proč? Protože byly všechny půjčené!

Jedna věc mi ale není jasná… Dozvěděla jsem se, že knihoven máme skoro 6 000. Ve všech knihovnách, kde jsem byla, moje knihy měli, některé dokonce i 3×. Ale pan nakladatel Suchl mi tvrdí, že mé knihy vydává v nákladu 1 500. CHÁPETE TO?! Já ne… Že on ho někdo bere na hůl?!

Záměrně nejmenuju nikoho z knihoven, protože bych určitě na někoho zapomněla a to by nebylo fér. Co jsem na severu Moravy prožila, to prostě předčilo mé očekávání! Poznala jsem krásná města, překrásné knihovny plné andělů, čistá nádraží, ochotné lidi a hlavně jsem poznala své čtenáře. Na nikoho, kdo přišel na mé besedy, nezapomenu, a myslím, že oni na mě také ne, protože s některými si už vesele mailuju.

14.3. jsem byla v Českém Dubu (www.knihovna.cdub.cz) a 15.3. v knihovně v Jablonci nad Nisou (www.knihovna.mestojablonec.cz)

ČUK A GEK

Nedávno na NOVĚ dávali na konci zpráv svá oblíbená zvířátka- osobně si myslím, že někdy sestříhají dokument, který je o něčem úplně jiném, namluví k němu „vtipný“ komentář, národ se zasměje a zapomene na katastrofy, na které koukal v uplynulých dvaceti minutách- a tam bylo o křtu českých zvířecích dvojčátek, kterým v zoo dali jménu Čuk a Gek.

Den před tím jsem byla za maminkou ve Žlebech a přivezla jí nový mobil, protože do toho jejího jsme už nesehnali baterii a není nic horšího, než nedovolat se své čtyřiaosmdesátileté mamuně jenom proto, že má mobil už zase vybitý…

Dcera Rita mi k tomu napsala patřičný komentář a školení mohlo začít. Seděly jsme s maminkou metr od sebe a já jí volala ze svého mobilu a učila ji přijímat na novém mobilu hovory. Pak jsem ji učila volat. Také jsem jí ukázala, jak se dostane k číslům na policii, hasiče a záchranku.

„Mami, stát se může cokoli! Takhle si najdeš číslo, které budeš potřebovat, zmáčkneš VOLAT, a když se dovoláš, řekneš jméno a kde bydlíš…“ Maminka se na mě nechápavě podívala.

„Irenko, já myslela, že stačí, když jenom zavolám a oni už budou vědět, odkud volám…“

Pak že staří lidé nejdou s dobou!

„Mami, máš pravdu, něco podobného už existuje, ale na to nejsi napojená. Ty musíš říct, kde bydlíš a co se ti stalo…“

Školení pokračovalo dál. Protože si mi stěžovala, že jí občas o víkendu volá jedna příbuzná, která má volání zadarmo a unavuje ji drby o ostatních příbuzných a vždycky ji rozčílí, chtěla jsem ji naučit, jak hovor s ní přerušit. To se jí zdálo složité. Tak jsem udělala malou změnu v KONTAKTECH a pokračovala jsem.

„Dobře, mami, tak když ti bude mobil zvonit, vezmi si brýle, podívej se, kdo volá, a když tam uvidíš POHROMA, tak to je Marie! A ty uděláš co? Nezvedneš to.“ Maminka spokojeně přikyvovala.

„Pohroma je Marie, to nezapomenu. Ale Irenko, ona mě někdy i vzbudí, když si zdřímnu po obědě, pes začne štěkat, já se leknu…“

Tak jsem jí řekla, ať mobil schová do peřiňáku. A kdyby POHROMA volala, až bude spát, tak to nebude slyšet!

„Mami, a já tě budu nabíjet. Až budeš mít nízký kredit, tak tě nabiju. Nemusíš chodit na poštu.“

Vytáhla jsem kredit a názorně jsem jí všechno předváděla. „Objeví se ti tam tohle… a ty musíš mobil vypnout. Vypneš ho a …“ Všechno jsem jí ukazovala a maminka přikyvovala. „A pak musíš dát PIN.“

Maminka trochu zneklidněla.

„A kdybys PIN náhodou třikrát spletla, tak tady ti Rita napsala PUK a…“

V tu chvíli se chytila za hlavu.

„Irenko, a už dost! Už se mi z toho motá mozek! Pojď, uděláme si kafe…“

A bylo po školení.

Když jsem druhý den koukala na zvířátka na NOVĚ, napadlo mě, že by se některá z dalších zvířecích dvojčátek mohla jmenovat PIN a PUK…

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 17. května 2006

19. 3. jsem byla v Bystřici (www.knihovna.bystrice.cz) 20. 3. v Třinci (www.knih-trinec.cz), tam jsem kromě knihovny navštívila také ty, kteří pomáhají týraným ženám (www.koordona.cz) a lidem s duševním onemocněním (www.slezskadiakonie.cz), 21. 3. jsem besedovala v Mostech u Jablunkova (www.mostyujablunkova.cz), 22. 3. ve Vendryni (www.vendryne.cz), kde jsem se poprvé setkala se svým novým panem nakladatelem Ing. Bronisławem Ondraszkem a v pátek 23. 3. v Dobré (www.dobra.cz), kde jsem měla besedu pro samé knihovnice! A pak jsem se šťastně vrátila do Kolína…

3. 4. jsem měla besedu od 16. hodin v knihovně ve Vyškově na Moravě (www.kkdvyskov.cz), kam přišla i místní televize (www.vymik-tv.cz), druhý den jsem se vrátila do Kolína a 5.4. jsem jela do Karviné (www.rkka.cz), kde jsem besedovala od 17. hodin.

20. 4. jsem byla v knihovně v Jirkově u Chomutova (www.knihovna-jirkov.cz) To byla, panečku, štace! Jel mi tam přímý vlak z Kolína! Žádné přestupování! A navíc, toho lotra, co na téhle trase přepadával ve vlaku s pistolkou, už čapli!

24. 4. jsem byla v Městské knihovně v Klatovech (www.knih-kt.cz) a 25. 4. v Městské knihovně v Nýrsku (www.mestonyrsko.cz)

16. května jsem měla besedu kousek od svého rodného města Kolína! Kde? V Týnci nad Labem, v hotelu Racek! Když jsem tam přijela, právě o mně hlásili v místním rozhlasu a před besedou přišel pan starosta a přinesl mi krásnou kytku!

Akce KKBK neboli kolínský kulový blesk v knihovnách se dokulila ke zdárnému konci. Zdravím všechny knihovny, ve kterých jsem byla, zdravím knihovnice, knihovníky a zaměstnance knihoven- ti všichni o mě pečovali s péčí doslova mateřskou, a hlavně zdravím všechny své čtenáře, se kterými jsem se setkala a kvůli kterým se akce KKBK konala…

Vše dobré knihovnám a svým čtenářům přeje Irena Fuchsová

P.S. V létě 2007 jsem byla na besedě v překrásném Brušperku na Ostravsku, kde jsem se seznámila s Dášou, se kterou si píšeme, a která dokonce byla s dcerou Hortensii a s přítelem Láďou v Činoherním klubu! V listopadu jsem byla na besedě v Sendražicích u Kolína a v prosinci v knihovně v Havlíčkově Brodě.

Na rok 2008 mám naplánované besedy v Rosicích u Brna, v Uherském Hradišti, v Červených Pečkách u Kolína, v Třebíči a v Jihlavě. Zatím…

Ukázka z knihy KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU, z povídky Můj život s Netopýrem.

…kromě pití táta také četl.
Městskou knihovnu jsme měli hned naproti přes ulici a já si tam od šesti let chodila vypůjčovat knížky a byla jsem tam skoro víc jak doma, a tátovi jsem knihy vypůjčovala já. On v té knihovně nikdy nebyl. I přihlásit ho tam šla matka. Asi. Na to se nepamatuju.
Ale vzpomínám si na to, že jsem mu dokázala vybrat knížku jenom podle toho, jaký dojem na mě udělalo její první rozevření a přečtení několika slov. A vybírala jsem dobře. Táta od mých šesti let až do své smrti četl jenom to, co jsem mu v knihovně vypůjčila já. A nikdy jsem mu jednu knížku nepůjčila dvakrát. To jsem byla, co?

Ideální pár

Když mi bylo dvacet, byla jsem na návštěvě u kamarádů, kteří se pár měsíců před tím vzali. On byl galantní, vtipný, usměvavý, obskakoval nás, ale ona si ho nevšímala a bavila se jenom se mnou. Říkala jsem si, ta je ale nevděčná! Já mít takového manžela, tak jsem štěstím bez sebe! Brzy mi došlo, proč byla taková.

Když mě šel doprovodit, chtěl mě u schránek políbit.

To byla první „manželská“ lekce, kterou jsem od života dostala a protože jsem učenlivá, nezapomněla jsem na ni. Ono to ani nešlo. Život mi ji od té doby často připomněl…

Netrápila jsem se závistí, když jsem viděla dvojici, která se šťastně vodila po ulicích za ručičky. Časem jsem se od něho dozvěděla, že po tom, co se jim narodily dvě děti, s ním odmítá spát. Prý už není důvod. Je rád, když ji k milování přemluví alespoň jednou za dva měsíce. A to musí být hodně hodný…

Zrovna tak jsem nezáviděla drobné, čtyřicetileté paní, se kterou její manžel chodil pravidelně nakupovat. Táhl dvě, někdy i tři tašky a ona vedle něho cupitala s kabelkou. Od jejich sousedky jsem se dozvěděla, že ji bije. Někdy ji také zavře na balkon. I v zimě.

Po těchto a mnoha jiných zkušenostech jsem si o sobě myslela, že jsem ostřílený kozák a hned tak něco mě nedostane. Mýlila jsem se.

Ti dva přistoupili do pantografu kus před Prahou. Elegantní, usměvavý manželský pár. Mohlo jim být kolem pětašedesáti. On nesl dvě tašky, a protože vagon byl skoro prázdný, položil tašky na první volné sedadlo a počkal na ni. Ona k němu došla a zavrtěla odmítavě hlavou. „Miláčku, sem ne.“

Ukázala na sedadlo o kousek dál, on s úsměvem přikývl a tašky tam přenesl. Sedli si tak, že jsem mu viděla záda a jeho manželku, která seděla proti němu, jsem neviděla vůbec. Když se vlak rozjel, on se zvedl.

„Dojdu si na záchod, Vlastičko.“ Její hlas nešel neslyšet.

„Richarde, sedni se, miláčku. Víš, kdo všechno těmi záchody projde? To vydržíš. Dojdeš si u Karla.“ Přikývl.

„Máš pravdu, Vlastičko. Jako vždycky. Vydržím to, miláčku.“

Sedl si, chvíli mlčel a pak vytáhl noviny. Viděla jsem, že mu je vzala z ruky a schovala do jedné z tašek.

„Richarde, noviny máš na zpáteční cestu. Až pojedeme zpátky, bude venku tma. Pak si budeš číst.“ Muž jí odpověděl hned a jeho hlas zněl rozesmátě a šťastně.

„Vlastičko, ty myslíš na všechno! Já tě nemít…“ Natáhl se a pohladil ji. I ona ho pohladila. „Teď budeme koukat ven,“ řekla spokojeně a oba se pohodlně uvelebili na sedadlech. Muž ukázal z okna.

„Vlastičko, to je ten chlív, co vyhořel! Nedávno to bylo v televizi.“ Žena se rozesmála. „Richarde, ty jsi takový sladký popleta! To přece vůbec nebylo tady! To bylo na druhé straně! Na Pardubice!“ Muž mlčel a tak ho žena přesvědčovala dál. „Hořel celou noc! A shořel celý, miláčku! Tomuhle zůstaly zdi! To nebyl tenhle, Richarde!“ Věděla jsem, že pravdu má muž. Byl to tenhle chlív. Ale on s ní souhlasil.

„Máš pravdu, Vlastičko! Teď si vzpomínám, miláčku. Bylo to kousek od Pardubic. Jak jsem si to mohl splést?“ Žena se k němu natáhla a narovnala mu límeček košile.

„Protože jsi můj roztomilý popleta, Richarde!“ Chvíli mlčeli a pak muž začal něco hledat v tašce.

„Co hledáš, miláčku?“

„Chci si vzít něco k jídlu. Měl bych chuť na tu housku s paštikou, cos…“ Žena mu tašku vzala a dala ji vedle sebe.

„Ne, miláčku! Snídal jsi přece! Nemůžeš mít hlad! Máš na tu housku opravdu jenom chuť!“ Muž se zasmál.

„A ty se divíš, Vlastičko? Umíš dělat tak dobré houstičky…“ Nahnula se k němu a pohladila ho po tváři.

„Jsi sladký! Až vystoupíme a půjdeme ke Karlovi, tak si cestou jednu housku sníš, miláčku. Do oběda ji strávíš. V našem věku se už nesmíme přejídat.“ Vzal její ruku a líbal ji! On jí líbal ruku!

Byla jsem v šoku! To je zázrak! Na sedmapadesátiletá kolena jsem potkala ideální pár! Ona je sice zakuklená semetrika, že by s ní jiný chlap nevydržel, ale tenhle ji miluje! Je s ní šťastný!

Přijeli jsme na Masarykovo nádraží a lidé vstávali a oblékali se.

Vstala jsem také a zapínala si bundu. I ti dva vstali. Muž se otočil ke mně a zapínal si kabát. Nenávist mu doslova zkřivila obličej. Takovou nenávist jsem ještě nikdy na nikom neviděla!

„Vezmeš tašky, Richarde, miláčku?“

Jeho obličej se změnil jako lán obilí, když po něm zaduje silný vítr. Muž, kterého bych se vyděsila, potkat ho v noci, se ve vteřině změnil v laskavého staršího pána.

S úsměvem se otočil na svou manželku.

„Ano, samozřejmě, že je vezmu, Vlastičko…“

Fejeton vyšel v roce 2007 v magazínu pro ženy ONA DNES

UŽ JSTE SE TU ROZKOUKALA, CO?

Jednou jsem si všimla dvou nových pacientů. Pán byl na vozíku a měl s sebou manželku jako doprovod. Ona se mi zdála, že je ze všeho dost vykulená, až jsem se v duchu musela smát, že je doprovod za všechny prachy. Stála totiž za jeho vozíkem a vůbec nevěděla, kam má jít. On jí musel říkat, kde jsou jaké procedury, protože ona byla úplně mimo! Bylo na ní vidět, že se vůbec neorientuje! Dokonce jsem jim chtěla pomoct, ale pak jsem si řekla, že je to blbé a že bych ji před ním možná ztrapnila.

Všimla jsem si, že druhý den byla trochu klidnější, i když jsem na ní stále určitou nejistotu viděla. Ale protože se to další dny zlepšilo, pustila jsem je z hlavy.

Asi po týdnu jsem stála před recepcí a dávala si jednu ze tří cigaret, kterými jsem se v lázních odměňovala. Já vím, že se kouřit nemá. Však také na mě proti kuřácké kampaně působí tak, že jsem si denně dovolila maximálně tři cigarety. A věřte mi, že tento příděl někdy ani nevyčerpám. I tady v lázních se často stávalo, že jsem si první a zároveň poslední z naordinovaných tří, šla dát večer před zprávami.

Stojím a kouřím a najednou vidím, že se ti dva vrací z procházky. Ona ho vesele tlačila po cestičce, něco si povídali, a když měli projet kolem mě, otočila jsem se, aby si nevšimli, že na ně civím. Ale oni se zastavili za mnou. Po očku jsem viděla, že také tahají cigarety.

Tak jsme se pozdravili, oni si zapálili a já začala rozhovor.

„Už jste se tu rozkoukala, co? Ono to chvíli trvá, než se tady člověk vyzná.“

Paní se usmála a přikývla.

„Ze začátku to bylo trochu divoké! Ale manžel se rychle zorientoval. Teď už dokonce stíháme i procedury na čas!“

„Chodíte také na nějaké procedury? Nebo jste jenom doprovod?“

Pán na vozíčku se po mně otočil a nepatrně se usmál. Pak se podíval na svoji ženu. Ta se tvářila nechápavě.

„Ale manžel není pacient. Já jsem pacientka. Manžel je můj doprovod.“

Ničemu jsem nerozuměla. Muž na vozíčku je jako doprovod, když je jeho žena naprosto soběstačná?

„Já jsem slepá.“

Vytřeštila jsem na ni oči. Jako by mě viděla, usmála se a přikývla. Polkla jsem a konečně jsem byla schopná promluvit.

„To mě vůbec nenapadlo… říkala jsem si, že se tu nemůžete vyznat, když jsem vás viděla stát za vozíkem… vypadala jste tak bezmocně.“

Představila jsem si, jak by mi bylo, kdybych stála slepá za vozíkem svého manžela, v cizím lázeňském prostředí a měla absolvovat jednu proceduru za druhou a zhrozila jsem se.

„A to… odmalička?“

Přikývla.

„Od narození. A manželovi se stal úraz při automobilové nehodě. Musel na vozík. Do té doby byl zdravý…“

Já vím, že to bude znít jako v nějakém románě, ale v tu chvíli jsem doslova „rozevřela svoji náruč“ a Janu objala.

Od té doby jsme se scházeli všichni tři každý den, šli jsme i na tanečky, chodila jsem za Janou na pokoj a semlely jsme kde co. Dokonce jsem jí četla ze své knihy „Když se žena topí“. Jana byla totiž po stejné gynekologické operaci jako hlavní hrdinka a kniha ji zaujala tak, že jsme se domluvily, že o ní řekne v pražské Knihovně a tiskárně pro nevidomé Karla Emanuela Macana, odkud si půjčuje knihy na kazetách, jestli by nebylo možné ji také namluvit.

A to také udělala. Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana je ve stejné ulici jako Činoherní klub, a jednou tam za mnou přišla paní Dagmar Turková, se kterou jsme se domluvily na spolupráci. A bylo to.

Sociálně terapeutická dílna v Kolíně 1, v Kouřimské ulici č. p. 15, nemá sice nic společného s knihovnami a s mými besedami, ale protože jsem tam měla také besedu, zařadili jsme s mým webovým Bohem, Tomášem Adámkem, toto povídání sem.

Besedu jsem u mých „dětí“, jak říkám klientům Diakonie Českobratrské církve evangelické, měla pár dnů před Vánoci v roce 2006.

Vyprávěla jsem jim o knihách, o divadle, o Petru Nárožném, pouštěli jsme si lodičky ze skořápek, ale protože jsme si při tom povídali a jedli cukroví, nevěděli jsme pak, která je čí, ale nevadilo nám to, stejně se všechny držely pohromadě a nepotopila se žádná…

Chodím k nim od září 2006 a chodím tam ráda. Sídlí doslova několik metrů od mé pracovny a tak tam můžu zaskočit kdykoli. Některé z „dětí“ znám, Kolín je malý a Anička Závurková, jedna z pracovníků Diakonie, která mě tam v září pozvala poprvé, je moje kamarádka. Pokaždé, když tam přijdu a zaťukám, dostanu vzápětí dar, který mě tak nabije, že potom v pracovně mlátím do klávesnice počítače s takovou energií, jako bych byla ne jedna Irena, ale čtyři… A jaký je to dar? Některé „děti“ byly ze začátku nedůvěřivé, ale teď, kdykoli tam přijdu, se všichni doslova rozzáří! Usmívají se na mě i ti, kteří byli dlouho, ale dlouho nedůvěřiví!

P. S. Trošičku jim pomáhám, tak trošičku, že to opravdu nestojí za řeč, ale kdybyste jim chtěli pomoct i vy- vždyť víte, že se říká, když se kapka s kapkou spojí… tak se s nimi můžete domluvit. 321 623 591 je jejich telefonní číslo a kratinovalydie@seznam.cz je jejich e-mail. A také mají webové stránky: www.melaops.cz.