Když se řekne ČINOHERNÍ KLUB

TO VÁM BYLA VOSTUDA…

Asi to znáte všichni. Stojíte frontu na poště, a když má na vás přijít řada, paní poštmistrová zatáhne žaluzie. Sedíte v plné čekárně, těšíte se, že konečně vstoupíte do ordinace, ale paní doktorka si zrovna před vámi udělá přestávku. Oslavenec rozlévá šampus, podává skleničky kolem dokola a vy si říkáte, na mě se určitě nedostane a máte pravdu.

Těm, kterým se podobné věci stávají, patří následující příběh.

V dubnu v roce 1996 byla v pátek v Činoherním klubu premiéra hry Zabiják Joe. V sobotu byla druhá premiéra. Protože dva herci alternovali, řekli jsme si, že oslavíme premiéru až v sobotu, kdy bude hrát druhý kolega a kdy nebudou v klubu premiéroví hosté. Protože mě přemluvili, abych zůstala také a vlak mi jel ráno po páté hodině, slíbili mi, že zůstanou se mnou do rána.

Sešlo se asi třicet lidí, kamarádů a přátel těch, kteří v představení hráli, Michal Dlouhý běžel kolem druhé hodiny ranní koupit na Václavák pro každého hamburgera a klobásy, dali mu to do obrovské krabice, kterou sotva unesl, hrálo se na kytaru, popíjelo. Sedělo se na schodech a protože mám ráda přehled, sedla jsem si co nejvýš.

A pak to přišlo.

Michal Dlouhý vyndal malou krabičku, dárek k premiéře a dal ji kolovat. Když otevřel krabičku muž, zachechtal se, když žena, ozval se smích. Krabička pomalu putovala po klubu ke mně a já si říkala, to bude vostuda! Všichni poznají, co to je, ale já to určitě nepoznám! Co mám dělat? Mám se zasmát jako všichni? Ale co když se mě někdo zeptá, co to je?

Když krabička došla ke mně, pomalu jsem ji otevřela. Byla jsem poslední a všech třicet lidí se dívalo jenom na mě. Všichni čekali, jak zareaguju. Podívala jsem se do krabičky. Bylo tam něco prťavého.

Podívala jsem se hodně blízko. Nic.

"Co to je?" Zeptala jsem se kolem sedících a odpovědí mi byl hurónský smích. Vzala jsem tu věc do ruky a prohlížela si ji. "Nějaká mušlička…?"

Klub řval smíchy dál. Omluvně jsem se usmála.

"Mám brýle na dálku…"

V duchu jsem si říkala, vy idiotové, čemu jste se všichni smáli, když já ani nepoznám, co to je?! To jsem tak blbá? Obracela jsem tu věc v prstech, všichni se chechtali a mně konečně došlo, co si to rvu co nejblíž k očím a co nemůžu poznat!

Byl to prťavý prezervativ…

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 6. dubna 2005 a najdete ji i v knize, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v červnu 2010. Pro obrovský úspěch vyjde na jaře 2011 její pokračování, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY II.

NA ZKOUŠKÁCH

Už jsem dlouho nepsala o Činoherním klubu. Koncem ledna jsme měli premiéru hry Rodinná slavnost, hraje tam například Juraj Kukura, který je pořád krásný chlap, i když má takové menší, pivní bříško, a také tam hraje paní Viola Zinková, nádherná stará dáma, která se celý život věnovala dabingu a pamatuje jeho začátky, kdy se ještě dabování určitého filmu předem nazkoušelo a pak se jelo na ostro a herec se nesměl splést, protože to nešlo vrátit. Říkala mi, že ji mrzí, že nadabovala za celý život strašně filmů, ale lidé si ji nejvíc pamatují z Titaniku, kde dabovala tu úžasnou starou dámu s diamantem. Paní Viola Zinková je stejně úžasná a má diamanty v očích a v duši.

Také jsme měli koncem února velkou slávu, křtili jsme knihu o Činoherním klubu, byli tam pánové Somr, Menzel, Landovský, Hálek, Zahajský, Kačer, přišel i pan Havel. Kniha je krásná a jsem tam také na třech fotografiích a jsem na to náležitě hrdá!

A pak mám několik střípků ze zkoušek. Ráno před zkouškou kolem mě několikrát prošel rekvizitář Honza a pokaždé mi něco řekl. „Ty jsi dneska nějaký vtipný,“ křikla jsem na něho, když na jevišti chystal rekvizity a pořád perlil a on se na mě podíval a vážně pokýval hlavou. „To nic není! Počkej, až se probudím!“

A jednou přišla na zkoušku Dana Černá a vyprávěla nám o svých dvou malých dcerkách.

„Včera mi bylo nějak divně, po zkoušce jsem byla unavená, pak jsem ještě jela na dabing a večer jsem si vyzvedla holky u mámy a jely jsme domů, a když už jsem je dala spát, tak jsem si k nim lehla a říkám jim, holčičky moje, líbím se vám? Jsem hezká maminka? A ta starší mě objala a říká, maminko, ty jsi nejkrásnější maminka! Ty jsi jako umělá hmota! V lese se nerozložíš!“

A jednou přijel z Plzně pozdě na zkoušku Pavel Kikinčuk, se kterým se máme rádi, protože jsme do Činoheráku nastoupili ve stejný den a po zkoušce jsme spolu chodili na nádraží, já jela do Kolína a on do Plzně a cestou na nádraží jsme si říkali svoje názory na všechno nové, čeho jsme si v Činoheráku všimli a co se nám zdálo i nezdálo dobré. A tenhle Pavel Kikinčuk přišel na zkoušku

pozdě, protože když jel z Plzně do Prahy, tak projížděl kolem místa, kde se střílelo a nějaké auto

kvůli tomu havarovalo a byl z toho dost špatný a náš pan ředitel pokyvoval hlavou a pak nám prozradil svůj únikový plán.

„Dožít se důchodu a pak pryč na chalupu, do klidu.“

Roztřesený Pavel se na něho podíval a jeho růžové vyhlídky mu jednou větou zkazil.

„A tam vás ubodají děti nůžkami!“

Chvíli bylo ticho a pak jsme šli zkoušet. A rádi. Protože divadlo náš život prosvětluje a občas nám ukáže cestu tam, kde se nůžkami opravdu jenom stříhá…

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 12. dubna 2006. I tuto Fuchsovinu, a všechny následující, najdete v knize, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v červnu 2010.

A PAK VÁM ŘEKNU…

Měli jsme večerní zkoušku. Režisér Smoček dával připomínky a já se vytratila ze své první řady, odkud napovídám, abych si u baru objednala ještě jedno kafe. Najednou se ve dveřích klubu objevil usměvavý černoušek. Ke každému se hlásil a každý ho znal. Usmíval se na všechny a všichni se usmívali na něho. Pak se naklonil k Lucii z kanceláře.

„Kdyby přišla sem Hanička, řekni, že tu byl ten, co má zlatý úda.“

Zpozorněla jsem.

„Co máte?“

Skromně sklopil oči, pak se na mě podíval a hrdě opakoval.

„Zlatý úda.“

„Vy máte zlatý úda? Jé! Já jsem ještě nikdy zlatý úda neviděla! Ukažte mi zlatý úda!“

Vykulil na mě černé oči jako korálky, chytil se za ústa a v rozpacích kroutil hlavou.

„To nejde! Ja tady nemoct ukazovat zlatý úda! Tady ne!“

„A kde tedy?“

„My jít někam do pokojíček a zhasnout! A tam já ukázat!“ Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. „To víte, že jo! A co bych asi ve tmě viděla? Ukažte mi zlatý úda tady a nedělejte s tím cavyky!“

Ustoupil ode mě o krok.

„Tady nemoct ukazovat! Já ukazat, ale ne tady!“

„Vy totiž žádný zlatý úda nemáte!“ Zpochybnila jsem jeho tvrzení, ale on se na mě široce usmál a několikrát přikývl.

„Ale mám. Mám. Všechny ženy říkat, ty mít zlatý úda!“

V tu chvíli se otevřely dveře do hlediště a inspicient Stanley na mě zakýval. S povzdechem jsem se podívala po všech, kteří naši debatu pobaveně poslouchali.

„Není to smůla? Poprvé v životě mám možnost vidět zlatý úda a musím jít napovídat!“

Ale černoušek mě s významným úsměvem uklidnil.

„Já zase někdy sem přijít a já ukázat! Ty nebát se! Ty uvidíš!“

Tak až zase přijde do Činoherního klubu a ukáže, pak vám řeknu, co to vlastně zlatý úda je, ano?

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 6. ledna 2005

ZKOUŠÍME BIZONA

Nedávno jsme se v Činoherním klubu sešli před zkouškou u baru a objednávali si kafe. Lucie z kanceláře stála mezi námi a s někým telefonovala.

„Co dělám v pátek? Hm… v pátek nemůžu. V pátek mám sex. A v sobotu mám perverzi… hm… tak jedině po perverzi, v pátek po sexu se mi nechce…“

Když skončila a viděla, že se smějeme, došlo jí, co říkala a smála se s námi. V pátek má totiž službu u představení, které se jmenuje „Sex noci svatojánské“ a v sobotu má službu u představení „Sexuální perverze v Chicagu“…

No, a naše parta s režisérem Ondřejem Sokolem a s Petrem Nárožným, Michalem Pavlatou a Markem Taclíkem, zkouší hru od Davida Mameta „Americký bizon“. Premiéra je 26. října a hra je to krásná. Ale pro mě je nejkrásnější, že zase zkouším s Petrem Nárožným a každou chvíli si zapisuju jeho vejšplechty. To prostě nejde, nezapsat si je! Posuďte sami.

Začínaly zkoušky na jevišti a nám se nechtělo. Chvíli jsme si povídali a pak Petr Nárožný odhodlaně prohlásil.

„Pojďte, děti, zkoušet. Samo se nenakope.“

Nebo jsme vzpomínali na dovolenou a Michal Pavlata se usmál na Marka Taclíka.

„Mareček spal celý prázdniny do dvanácti hodin! Ať byl střízlivej nebo nalitej…“ Petr Nárožný souhlasně přikývl.

„No dyk jo… a dobře dělal! Přece se nebude učit anglicky…“

Jednou před zkouškou Petr dotelefonoval, schoval mobil a pak mávl rukou.

„Má narozeniny, který zajímají vopravdu snad nikoho… Na malým globusu nejde do naší zemičky ani zapíchnout špendlík, jak je malá, a voni si hrajou na to, že Hollywood po nich brečí…“

Michal Pavlata při jedné zkoušce „vypouštěl páru“. Po chvíli přišel a omluvil se.

„Jsem protivný, promiň, Péťo.“ Petr mávl rukou.

„Ale ne… to se musí vydržet! S tím se počítá! Od 26. října bude konec, pak se zase uvidíme málo. To se musí vydržet… i pod vodou.“

Režisér Ondřej Sokol hodnotil na konci zkoušky, co jsme udělali. Chválil Petra Nárožného, který celou zkoušku proseděl u stolu a text jenom odříkával, ale zároveň přesně vystihl, o čem hraje.

„Tý jo…,“ ozval se závistivě Marek Taclík. „Já tohle chci taky!“ Petr, stále sedící u stolu, pokrčil rameny.

„To je dlouhá cesta, Marečku. To je věž, na kterou se nedá vyskočit. Na tu se musí vystoupat.“

Těsně před tím než začala zkouška, zazvonil Michalovi Pavlatovi mobil.

„Uhde! To musím vzít! Volá mi Uhde!“ Vyřídil si vzadu na jevišti hovor a pak se vrátil dopředu.

„Volal mi Uhde. Napsal hru a chce, abych v ní hrál hlavní roli. Von mě asi dlouho neviděl hrát.“

Petr Nárožný ledabyle utrousil.

„Tak ho pozvi na zkoušku. A máš jistotu, že to budu hrát já…“

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 25.10.2006

DOVOLENÁ

Konečně! Řeknu vám, že jsem se už nemohla dočkat! V Činoherním klubu jsem jedna nápověda, jinak jsou všechny profese po dvou. Dva inspicienti, dvě maskérky, dvě garderobiérky, dva rekvizitáři.

Jedna nápověda.

Pocit, že po premiéře na vás čeká další parta, která do té doby zkoušela ve zkušebně, není nijak povzbuzující, a náladu vám nezvedne ani to, že v té partě je například Juraj Kukura nebo Bára Kodetová.

Naštěstí začala dovolená, a i když vím, že mě v září čeká spoustu práce, budu od divadla odpočívat a ani si na něj nevzpomenu! Hm… hm… No, to, že tahle Fuchsovina je zrovna o Činoherním klubu, berte tak, že mám absťák…

Jednou při zkoušce hry Dámský krejčí, kde hostuje Radek Holub, došlo k výměně názorů mezi herci na jevišti a Radkem Holubem v hledišti. Lála Dulava po chvíli debatu ukončil s vyčítavým pohledem na Radka.

„Lepší vrabec na střeše, nežli Holub v hledišti!“

Když mě Jan Kraus pozval do svého pořadu "Uvolněte se, prosím!", měli jsme v Činoherním klubu generálkový týden před premiérou hry "Pan Polštář". Všechny zajímalo, s kým v pořadu budu, tak jsem den před natáčením poslala esemesku paní z produkce, a když mi přišla odpověď, ztratila jsem řeč. Na to, jak byla esemeska krátká, byla víc než šokující.

„S Paroubkem. Budete jen vy dva.“

Všem zvědavcům jsem to oznámila a zkoušeli jsme dál. Hodinu před koncem zkoušky řekl režisér, že si potřebuje vyzkoušet nějaké technické věci. Nesměle jsem se zeptala, jestli jsem volná a on přikývl. Slyšel to Ondřej Vetchý a začal vykřikovat.

„Není! Není volná! Není volná! Má Paroubka!“

Jednou se panu Smočkovi nelíbilo nasvícené jeviště a zavolal na osvětlovače.

„Kabino, podívejte se na hlavu Ivany Chýlkové a na hlavu pana Nárožného! Tam něco chybí!“

Petr se osvětlovačů zastal.

„No, to není světlem, Láďo…“

Jindy pan Smoček pochválil představení "Maska a tvář", které bylo minulý večer a Ondřej Vetchý přikývl.

„Však jsme to taky po představení rozjeli! Do rána! I pan Nárožný tady byl!“ Pan Smoček se podivil.

„A Petr vydržel?“ Ondra přikývl.

„Vydržel! Protože von to neplatil!“

Jednou si před svým výstupem Nela Boudová a Lála Dulava zkoušeli svůj milostný výstup. Schovali se na posteli pod deku a pokoušeli se o milostné hrátky. Petr Nárožný, připravený na svůj výstup s Ondřejem Vetchým, na ně s údivem ukázal.

„To je pauza nebo co?!“

A jindy, na konci zkoušky, nás inspicient Stanley všechny zavolal do hlediště a informoval nás o zkouškách před premiérou. Na závěr ještě jednou zopakoval, jak zkoušíme v sobotu, v neděli a v pondělí. Petr Nárožný naše společné setkání ukončil po svém.

„Ještě připomeňte, Stanley, že v neděli, v pondělí a v prdeli se píše měkké -i-.“

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 20. července 2005