Kdo přišel v neděli 27. ledna 2008 v 19. hodin do Divadla Na Cikorce, tak se dostal do nebe a bylo mu fajn!
www.trueharmony.cz
a já
jsme to pěkně rozjeli! Byli jsme
úžasní!
Jak to vím?
Tsss… páč když měl bejt konec… konec, chápete?, tak diváci mysleli, že bude teprve p ř e s t á v k a!!!
Nicméně musím přiznat, že největší úspěch měla moje povídka, kterou jsem tam četla. Najdete ji v rubrice KDYŽ SE ŘEKNE SKANDÁL a jmenuje se SKVĚLÝ PLÁN…
Nedávno jsem na ČT 2 kolem půlnoci viděla super divadelní představení!
Perfidní divadlo
P-klub Trojická
Trojické 10
Praha 2
Napsala jsem o něm mému kamarádovi Milanovi a ten mi druhý den poděkoval za tip, že prý s přítelem sehnali lístky a že se moc těší…
Abych byla přesná, byla jsem v magazínu STYL pro ženy,
který vychází každé úterý s deníkem PRÁVO.
Rozhovor se mnou dělala moje kamarádka Oli Táborská, které tímto děkuju za to, že jako první redaktorka ode mě NECHTĚLA vejšplechty vod herců, ale dělala se mnou rozhovor jako se SPISOVATELKOU!
Tady a teď
si o Oli můžete
přečíst:
Jestli si ho chcete
přečíst, podívejte se do rubriky Když se řekne
můj nakladatel, jeďte až na konec, a tam je. Pan nakladatel i můj
rozhovor…
Vítám všechny nové návštěvníky, kteří si v tomto rozhovoru
přečetli moje webovky a jsou teď tady! Ať se vám u nás
líbí!
P.S.
Nechtějte přečíst
všechno najednou! To byste se
přefuchsovali!
Přijďte zítra zase! Tady je furt něco novýho…
Milá paní Ireno, díky fejetonům v magazínu Ona Dnes jsem si začala
půjčovat Vaše knížky v knihovně.
Vaše skvělé fejetony
mě vždy pobaví. Povídky jsou velice čtivé, humorné i erotické. Zatím
jsem přečetla 5 titulů Když… a chystám se na další.
Chci Vám za ně moc poděkovat a přeji Vám mnoho zdraví. Vaše čtenářka
Ilona Drtinová z Pardubic.
Sledujte, prosím, v pondělí magazín ONA DNES
, který
vychází u
MF DNES.
Vychází mi tam od roku 2006 fejetony! Pozor! Ne každé pondělí!
Střídáme se holky s holkama!
Akorát
na Vánoce 2006 se nám tam vecpal novinář a kritik
MF DNES, ňákej
CHUCHMA
… tsss…
A teď tam mám i novou fotku!
Petr Nárožný, by
řekl: Vypadá, jako by ji vytáhli
z jezera Lochnes…
Máme to za sebou!
V úterý 11. 12. 2007 jsme
v kolínském knihkupectví Petra Krále, pokřtili
s ilustrátorem Zdeňkem Hejdukem, za velmi hojné
účasti
kolíňáků, mou devatenáctou knihu KDYŽ ŽENY MAJÍ
SVÉ DNY
Každý
účastník křtu
dostal od mých
kamarádů z kolínské terapeutické dílny, krásného
andělíčka a jeden andělíček vyhrál
moji knihu.
Byla tam i moje dcera Rita, její
kamarádka Ivana Koláčná a všechny nádherné slečny,
které tyhle dvě trénují!
Pokud se chcete
podívat na fotografie,
můžete!
www.kolinsky.denik.cz/fuchsova_krest
Ať
žije dvacátá kniha, KDYŽ
JE MUŽ V LÁZNÍCH,
a
jednadvacátá,
KDYŽ ŽENA PROSÍ O POTRAT,
které
vyjdou v na jaře 2008.
Věru Galatíkovou…
http://www.slunce.info/view.php?cisloclanku=2006010303
… jsem poznala začátkem roku 1997, když přišla do Činoherního klubu na první čtenou zkoušku hry Skleněný zvěřinec. Premiéra byla 25.března 1997. Za ty tři měsíce jsme se spřátelily.
Do divadla jsme chodily obě kolem půl desáté a byly jsme v šatně samy. Jednou jsme přišly současně, já hodila tašku na stolek, Věra hodila tašku na stolek, já mrskla kabát na volnou židli, ona mrskla kabát na volnou židli, já si naštvaně sedla, ona si naštvaně sedla.
A pak jsme obě současně řekly jedno stejné slovo. Docela sprosté slovo. Podívaly jsme se na sebe a obě jsme věděly, komu je určeno. Strašně jsme se začaly smát! A pak jsme si navzájem postěžovaly, čím nás naši drazí manžílkové po ránu naštvali. Od tohoto okamžiku jsme k sobě měly hodně blízko.
Věra mi o sobě řekla spoustu věcí, které byly jenom mezi námi tehdy, a zůstanou jenom mezi námi i teď. Snad mohu prozradit, že její život nebyl v určitých etapách příliš radostný…
Při zkouškách byla nesmírně vstřícná, usměvavá, laskavá. Všechny nás milovala a doslova s námi žila naše starosti i radosti.
Když jsem se jí opatrně zeptala, jestli by mi nedala rozhovor do NEI- REPORTU, rozesmála se a souhlasila. „To bude Laďa koukat, až mu to ukážu!“ Laďa. Takhle krátce říkala svému manželovi, Ladislavovi Frejovi.
Jednou jsem jí říkala o dost smutné povídce, kterou jsem napsala a ona si ji chtěla přečíst.
„Dej mi ji! Jdu k holiči a přečtu si ji tam.“ Zaváhala jsem. „Já nevím, Věro, jestli…“ Ale ona ke mně natáhla ruku. „Ukaž!“
Druhý den jsem přišla do divadla, scházela jsem po schodech k baru, Věra tam stála, a když mě uviděla, zaleskly se jí oči.
„Ani ke mně nechoď! Tys mi dala, Irenko! Sedím pod helmou, čtu si tě a brečím a brečím! Všechny ženské na mě koukaly, co se děje…“
Ta povídka se jmenovala ROZLOUČENÍ a vyšla v knize KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU.
Když jsem se na jaře roku 2006 dozvěděla, že se její zdravotní stav zhoršil, poslala jsem jí svou knihu KDYŽ ANNA UTEKLA a napsala jí tam věnování.
„Věro, Anně se utéct nepodařilo, ale tobě se utéct podaří!“
Byla bojovnice a utíkala. Utíkala.
Když jsme si v roce 1997 spolu povídaly, často vzpomínala na dobu, kdy byla v Činoherním klubu v angažmá. Jednu její vzpomínku jsem si zapsala a později jsem ji dala do své první knihy DIVADELNÍ VEJŠPLECHTY.
Tak, Věro moje milá, povídej!
„Těch vzpomínek, těch lidí, co tady vidím, který už mezi námi nejsou… když se tady rozhlédnu, po tom klubu, bar, pult u šatny, na tom sedávaly holky, co měly krásné nohy, já jsem holt postávala u baru, vystála jsem si tam křečový žíly a vedla jsem "moudré“ řeči, jó, na to jsem byla expert…
Jednou jsem tady zase takhle s někým stála a přišel k nám Lanďák a se slzami v očích si nám stěžoval.
„Vona mi řekla, že mi jdou voči šejdrem… to vo mně nikdo říkat nebude… zvlášť, když je to pravda…“
A popadl z baru popelník a mrštil s ním po té dotyčné, která už mezitím dávno zapomněla, co mu řekla a seděla na pultu u šatny, švitořila, nožku přes nožku, a těsně kolem ní proletěl ten Lanďákův popelník a ona si toho snad ani nevšimla… Ano, tady šlo často o život… Ale bylo to nádherné!"
Její vzpomínka byla v DIVADELNÍCH VEJŠPLECHTECH zařazena jako poslední. Pak už tam bylo jenom jedno jediné slovo.
Opona.
Volala mi maminka.
„Irenko, sežeň mi pastičky na myši! Z umělé hmoty!“ A tak jsem je začala shánět.
Marně.
Markétka, inspicientka z Činoherního klubu, mi poradila,
ať se podívám na internet, na www.sweb.cz/hradsky-sunk/pasti.htm
V neděli odpoledne jsem poslala e-mail Milanovi Hradskému.
Večer mi odpověděl, že to mamince v pondělí zabalí a pošlou.
Ve středu pastičky dorazily k mamince a ta mi odpoledne volala.
Irenko, už se jedna chytla!
Tak tomu říkám
služba zákazníkovi!
Děkuju vám, pane Milane!
Beseda ( www.kkvysociny.cz )
byla jako vždy úžasná!
Ale vy vy vy vy,
České dráhy!
To byla hrůůůůza! Jsem z vás TAK
votrávená, že to dopíšu zejtra…
… Tak dopisuju.
Paní knihovnice Jana Fialová mi řekla
móóóc příjemnou věc!
Jsem prý jediná
spisovatelka, která není v regálech, protože je
furt půjčená! A nejenom to! Jsou na ni
pořadníky! Taky furt! Není to báječné?
Skromně jsem se zeptala, jestli se ještě někdo takhle dobře půjčuje- prý Simona Monyová, ale ta trochu míň…
Simonu jsem objevila asi před deseti lety a stala se mojí častou vlakovkou.
Není totiž těžká na
váhu ani obsahem
– ideální četba do vlaku. Dokonce
jsem jí poslala do nakladatelství dopis, kde jsem ji vychválila do
nebes a za pár dnů mi od ní přišla odpověď.
Paní Ireno, váš dopis mě nesmírně potěšil. Právě jsem se chystala na autogramiádu a říkala jsem si, nikdo tam nepřijde. A když se konečně objeví stařičká paní a já zajásám, zeptá se mě, kde je tady záchod… A pak otevřu schránku a tam je váš dopis. Děkuju vám!
Tak, Simono,
vítám tě mezi
pořadníkové spisovatelky!
V havličkobrodské
knihovně to jsme jenom my
dvě
a to je
dost dobrý úspěch, ne?
Už podruhé jsem byla předsedkyní poroty literární
soutěže pro kolínské žáky a
studenty,
kterou pořádá od roku
2006
Stipendijní
nadační
fond
města
Kolína.
Vše další naleznete na http://stipko.cz/literarni-soutez-2007
nebo na
http://kolinsky.denik.cz/kultura_region/ko_mluvici_sochy20071128.html