Milá paní Ireno, díky fejetonům v magazínu Ona Dnes jsem si začala půjčovat Vaše knížky v knihovně.
Vaše skvělé fejetony mě vždy pobaví. Povídky jsou velice čtivé, humorné i erotické. Zatím jsem přečetla 5 titulů Když… a chystám se na další.
Chci Vám za ně moc poděkovat a přeji Vám mnoho zdraví. Vaše čtenářka Ilona Drtinová z Pardubic.
Sledujte, prosím, v pondělí magazín ONA DNES , který vychází u MF DNES.
Vychází mi tam od roku 2006 fejetony! Pozor! Ne každé pondělí!
Střídáme se holky s holkama!
Akorát na Vánoce 2006 se nám tam vecpal novinář a kritik MF DNES, ňákej CHUCHMA … tsss…
A teď tam mám i novou fotku!
Petr Nárožný, by řekl: Vypadá, jako by ji vytáhli z jezera Lochnes…
Máme to za sebou!
V úterý 11. 12. 2007 jsme v kolínském knihkupectví Petra Krále, pokřtili s ilustrátorem Zdeňkem Hejdukem, za velmi hojné účasti kolíňáků, mou devatenáctou knihu KDYŽ ŽENY MAJÍ SVÉ DNY
Každý účastník křtu dostal od mých kamarádů z kolínské terapeutické dílny, krásného andělíčka a jeden andělíček vyhrál moji knihu.
Byla tam i moje dcera Rita, její kamarádka Ivana Koláčná a všechny nádherné slečny, které tyhle dvě trénují!
Pokud se chcete podívat na fotografie, můžete!
www.kolinsky.denik.cz/fuchsova_krest
Ať žije dvacátá kniha, KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH, a jednadvacátá, KDYŽ ŽENA PROSÍ O POTRAT, které vyjdou v na jaře 2008.
Věru Galatíkovou…
http://www.slunce.info/view.php?cisloclanku=2006010303
… jsem poznala začátkem roku 1997, když přišla do Činoherního klubu na první čtenou zkoušku hry Skleněný zvěřinec. Premiéra byla 25.března 1997. Za ty tři měsíce jsme se spřátelily.
Do divadla jsme chodily obě kolem půl desáté a byly jsme v šatně samy. Jednou jsme přišly současně, já hodila tašku na stolek, Věra hodila tašku na stolek, já mrskla kabát na volnou židli, ona mrskla kabát na volnou židli, já si naštvaně sedla, ona si naštvaně sedla.
A pak jsme obě současně řekly jedno stejné slovo. Docela sprosté slovo. Podívaly jsme se na sebe a obě jsme věděly, komu je určeno. Strašně jsme se začaly smát! A pak jsme si navzájem postěžovaly, čím nás naši drazí manžílkové po ránu naštvali. Od tohoto okamžiku jsme k sobě měly hodně blízko.
Věra mi o sobě řekla spoustu věcí, které byly jenom mezi námi tehdy, a zůstanou jenom mezi námi i teď. Snad mohu prozradit, že její život nebyl v určitých etapách příliš radostný…
Při zkouškách byla nesmírně vstřícná, usměvavá, laskavá. Všechny nás milovala a doslova s námi žila naše starosti i radosti.
Když jsem se jí opatrně zeptala, jestli by mi nedala rozhovor do NEI- REPORTU, rozesmála se a souhlasila. „To bude Laďa koukat, až mu to ukážu!“ Laďa. Takhle krátce říkala svému manželovi, Ladislavovi Frejovi.
Jednou jsem jí říkala o dost smutné povídce, kterou jsem napsala a ona si ji chtěla přečíst.
„Dej mi ji! Jdu k holiči a přečtu si ji tam.“ Zaváhala jsem. „Já nevím, Věro, jestli…“ Ale ona ke mně natáhla ruku. „Ukaž!“
Druhý den jsem přišla do divadla, scházela jsem po schodech k baru, Věra tam stála, a když mě uviděla, zaleskly se jí oči.
„Ani ke mně nechoď! Tys mi dala, Irenko! Sedím pod helmou, čtu si tě a brečím a brečím! Všechny ženské na mě koukaly, co se děje…“
Ta povídka se jmenovala ROZLOUČENÍ a vyšla v knize KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU.
Když jsem se na jaře roku 2006 dozvěděla, že se její zdravotní stav zhoršil, poslala jsem jí svou knihu KDYŽ ANNA UTEKLA a napsala jí tam věnování.
„Věro, Anně se utéct nepodařilo, ale tobě se utéct podaří!“
Byla bojovnice a utíkala. Utíkala.
Když jsme si v roce 1997 spolu povídaly, často vzpomínala na dobu, kdy byla v Činoherním klubu v angažmá. Jednu její vzpomínku jsem si zapsala a později jsem ji dala do své první knihy DIVADELNÍ VEJŠPLECHTY.
Tak, Věro moje milá, povídej!
„Těch vzpomínek, těch lidí, co tady vidím, který už mezi námi nejsou… když se tady rozhlédnu, po tom klubu, bar, pult u šatny, na tom sedávaly holky, co měly krásné nohy, já jsem holt postávala u baru, vystála jsem si tam křečový žíly a vedla jsem "moudré“ řeči, jó, na to jsem byla expert…
Jednou jsem tady zase takhle s někým stála a přišel k nám Lanďák a se slzami v očích si nám stěžoval.
„Vona mi řekla, že mi jdou voči šejdrem… to vo mně nikdo říkat nebude… zvlášť, když je to pravda…“
A popadl z baru popelník a mrštil s ním po té dotyčné, která už mezitím dávno zapomněla, co mu řekla a seděla na pultu u šatny, švitořila, nožku přes nožku, a těsně kolem ní proletěl ten Lanďákův popelník a ona si toho snad ani nevšimla… Ano, tady šlo často o život… Ale bylo to nádherné!"
Její vzpomínka byla v DIVADELNÍCH VEJŠPLECHTECH zařazena jako poslední. Pak už tam bylo jenom jedno jediné slovo.
Opona.
Volala mi maminka.
„Irenko, sežeň mi pastičky na myši! Z umělé hmoty!“ A tak jsem je začala shánět.
Marně.
Markétka, inspicientka z Činoherního klubu, mi poradila, ať se podívám na internet, na www.sweb.cz/hradsky-sunk/pasti.htm
V neděli odpoledne jsem poslala e-mail Milanovi Hradskému.
Večer mi odpověděl, že to mamince v pondělí zabalí a pošlou.
Ve středu pastičky dorazily k mamince a ta mi odpoledne volala.
Irenko, už se jedna chytla!
Tak tomu říkám služba zákazníkovi!
Děkuju vám, pane Milane!
Beseda ( www.kkvysociny.cz ) byla jako vždy úžasná!
Ale vy vy vy vy, České dráhy!
To byla hrůůůůza! Jsem z vás TAK votrávená, že to dopíšu zejtra…
… Tak dopisuju.
Paní knihovnice Jana Fialová mi řekla móóóc příjemnou věc!
Jsem prý jediná spisovatelka, která není v regálech, protože je furt půjčená! A nejenom to! Jsou na ni pořadníky! Taky furt! Není to báječné?
Skromně jsem se zeptala, jestli se ještě někdo takhle dobře půjčuje- prý Simona Monyová, ale ta trochu míň…
Simonu jsem objevila asi před deseti lety a stala se mojí častou vlakovkou.
Není totiž těžká na váhu ani obsahem – ideální četba do vlaku. Dokonce jsem jí poslala do nakladatelství dopis, kde jsem ji vychválila do nebes a za pár dnů mi od ní přišla odpověď.
Paní Ireno, váš dopis mě nesmírně potěšil. Právě jsem se chystala na autogramiádu a říkala jsem si, nikdo tam nepřijde. A když se konečně objeví stařičká paní a já zajásám, zeptá se mě, kde je tady záchod… A pak otevřu schránku a tam je váš dopis. Děkuju vám!
Tak, Simono, vítám tě mezi pořadníkové spisovatelky!
V havličkobrodské knihovně to jsme jenom my dvě a to je dost dobrý úspěch, ne?
Už podruhé jsem byla předsedkyní poroty literární soutěže pro kolínské žáky a studenty, kterou pořádá od roku 2006 Stipendijní nadační fond města Kolína.
Vše další naleznete na http://stipko.cz/literarni-soutez-2007
nebo na
http://kolinsky.denik.cz/kultura_region/ko_mluvici_sochy20071128.html
A já teď mám konečně chvíli volno!!!
Aspoň doufám, pane řediteli!!!
Nová premiéra je IVANOV od pana ČECHOVA a režíruje to geniální režisér Martin Čičvák a režíruje to geniálně! A to neříkám proto, že ho mám ráda, protože je stejně starý jako můj syn a nosí krásné košilky a vytahané svetry a obojí má na sobě halabala voblečený a mně se to strašně líbí…
Podívejte se na www.cinoherniklub.cz, kdo všechno tam hraje, ale výborní jsou všichni!
Matěj Dadák, který alternuje s Janem Hájkem, Magdaléna Borová, která alternuje s Helenou Dvořákovou, Vladimír Kratina, Radek Holub, Marián Labuda, Lenka Skopalová, Dana Černá, Milan Mikulčík, Lada Jelínková, Otmar Brancúzský, Jana Břežková, a ještě jedna alternace Václav Neužil a Petr Bláha.**
A kdybyste věděli, jak geniální je konec!
No řeknu vám…
… ten konec je skoro tak dobrý, jako moje nová rubrika KDYŽ SE ŘEKNE SKANDÁL.
Jednou měla jedna moje kamarádka herečka depresi a já jí říkala, jdi do háje, co bych měla říkat já, ukážu ti nohu, chceš? A budeš mít po depresi! Ukázala jsem jí nohu a jí se fakt udělalo líp!
Druhý den jsem to říkala Ondráškovi Vetchýmu, smáli jsme se tomu, on říkal, po Praze se bude říkat, vole, ty máš depresi? Zajdi si do Činoheráku www.cinoherniklub.cz, tam mají nápovědu, ta ti ukáže nohu a budeš mít po depresích.
Asi za půl roku jsme zkoušeli jednu hru a bylo to děsně
náročný a únavný, a Ondra byl z toho zničený, všichni jsme
byli utahaní a jednou ležel na jevišti, hlavu u mě, sedím totiž při
zkouškách v první řadě, oči zavřený, tak jsem mu zašeptala,
Ondrášku, chceš ukázat nohu? A on otevřel oči a zavrtěl
hlavou.
„Jsi miláček… ale
ještě neuzrál čas…“
Podívejte se na www.volny.cz/trueharmony S touto vokální skupinou jsem vystupovala 21. října v Praze. Pozvali si mě, zpunktovala to moje sestra Jolana, oni zpívali a hráli a mě zpovídal moderátor Zdeněk.
P. S.
Po třech letech, v listopadu 2010, je hodně věcí jinak a to je dobře, protože změna je život.
Takže zdravím z těchto stránek dvě bývalé členky této vokální skupiny, Kateřinu Maškovou a moji ségru, Jolanu Konečnou…