KDYŽ se řekne CO JE NOVÉHO

OPONA SE ZAVŘELA

Věru Galatíkovou…

http://www.slunce.info/view.php?cisloclanku=2006010303

… jsem poznala začátkem roku 1997, když přišla do Činoherního klubu na první čtenou zkoušku hry Skleněný zvěřinec. Premiéra byla 25.března 1997. Za ty tři měsíce jsme se spřátelily.

Do divadla jsme chodily obě kolem půl desáté a byly jsme v šatně samy. Jednou jsme přišly současně, já hodila tašku na stolek, Věra hodila tašku na stolek, já mrskla kabát na volnou židli, ona mrskla kabát na volnou židli, já si naštvaně sedla, ona si naštvaně sedla.

A pak jsme obě současně řekly jedno stejné slovo. Docela sprosté slovo. Podívaly jsme se na sebe a obě jsme věděly, komu je určeno. Strašně jsme se začaly smát! A pak jsme si navzájem postěžovaly, čím nás naši drazí manžílkové po ránu naštvali. Od tohoto okamžiku jsme k sobě měly hodně blízko.

Věra mi o sobě řekla spoustu věcí, které byly jenom mezi námi tehdy, a zůstanou jenom mezi námi i teď. Snad mohu prozradit, že její život nebyl v určitých etapách příliš radostný…

Při zkouškách byla nesmírně vstřícná, usměvavá, laskavá. Všechny nás milovala a doslova s námi žila naše starosti i radosti.

Když jsem se jí opatrně zeptala, jestli by mi nedala rozhovor do NEI- REPORTU, rozesmála se a souhlasila. „To bude Laďa koukat, až mu to ukážu!“ Laďa. Takhle krátce říkala svému manželovi, Ladislavovi Frejovi.

Jednou jsem jí říkala o dost smutné povídce, kterou jsem napsala a ona si ji chtěla přečíst.

„Dej mi ji! Jdu k holiči a přečtu si ji tam.“ Zaváhala jsem. „Já nevím, Věro, jestli…“ Ale ona ke mně natáhla ruku. „Ukaž!“

Druhý den jsem přišla do divadla, scházela jsem po schodech k baru, Věra tam stála, a když mě uviděla, zaleskly se jí oči.

„Ani ke mně nechoď! Tys mi dala, Irenko! Sedím pod helmou, čtu si tě a brečím a brečím! Všechny ženské na mě koukaly, co se děje…“

Ta povídka se jmenovala ROZLOUČENÍ a vyšla v knize KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU.

Když jsem se na jaře roku 2006 dozvěděla, že se její zdravotní stav zhoršil, poslala jsem jí svou knihu KDYŽ ANNA UTEKLA a napsala jí tam věnování.

„Věro, Anně se utéct nepodařilo, ale tobě se utéct podaří!“

Byla bojovnice a utíkala. Utíkala.

Když jsme si v roce 1997 spolu povídaly, často vzpomínala na dobu, kdy byla v Činoherním klubu v angažmá. Jednu její vzpomínku jsem si zapsala a později jsem ji dala do své první knihy DIVADELNÍ VEJŠPLECHTY.

Tak, Věro moje milá, povídej!

„Těch vzpomínek, těch lidí, co tady vidím, který už mezi námi nejsou… když se tady rozhlédnu, po tom klubu, bar, pult u šatny, na tom sedávaly holky, co měly krásné nohy, já jsem holt postávala u baru, vystála jsem si tam křečový žíly a vedla jsem "moudré“ řeči, jó, na to jsem byla expert…

Jednou jsem tady zase takhle s někým stála a přišel k nám Lanďák a se slzami v očích si nám stěžoval.

„Vona mi řekla, že mi jdou voči šejdrem… to vo mně nikdo říkat nebude… zvlášť, když je to pravda…“

A popadl z baru popelník a mrštil s ním po té dotyčné, která už mezitím dávno zapomněla, co mu řekla a seděla na pultu u šatny, švitořila, nožku přes nožku, a těsně kolem ní proletěl ten Lanďákův popelník a ona si toho snad ani nevšimla… Ano, tady šlo často o život… Ale bylo to nádherné!"

Její vzpomínka byla v DIVADELNÍCH VEJŠPLECHTECH zařazena jako poslední. Pak už tam bylo jenom jedno jediné slovo.

Opona.