se řekne
KDYŽ se řekne SKANDÁL
KDYŽ HOLKY BYDLÍ SPOLU
Ten byt byl netypický. Měl čtyři pokoje a kuchyň, propojenou s obývacím pokojem. Majitelé neplánovali čtyři děti, ale stalo se. A protože i majitelé byli netypičtí, rozdělili byt, aby každé dítě mělo svůj pokoj. Když z netypického bytu odešlo poslední dítě, majitelé se odstěhovali na chalupu a svůj netypický byt začali pronajímat…
Bydlely tady čtyři ženy. :-] Zdena, Pavla, Alice a Jana. :-]
„Máme dneska zkoušku. Finišujeme, premiéra je za
týden,“ usmála se nad ranní černou kávou Zdena, která hrála
v ochotnickém souboru. Chvíli se domlouvaly, kolik lístků jim má na
premiéru zajistit a pak se Pavla zeptala, co má dnes uvařit. Aby si každá
vařila zvlášť, považovaly všechny čtyři za plýtvání časem a tak
dneska měla službu Pavla. Hned první návrh prošel. 
Guláš.
Alice se zatvářila provinile. „Zítra mám vařit já, ale nebudu mít čas. Pavlo, prosím tě, mohla bys udělat toho guláše kýbl? I na zítra? Holky, vadilo by vám to?“ Když holky řekly, že guláš druhý den bude ještě lepší mňam než dneska, Alice se rozzářila. „Máte to u mě! Děkuju!“
Jana se protáhla. „Můžu vám něco říct?“ Ostatní se na ni zvědavě podívaly a ona své slastné protahování ještě více protahovala. „Já dneska nebudu dělat vůůůůbec nic!“ Rozesmála se a ostatní se přidaly…
Pokud by je sledoval někdo cizí, musel by konstatovat, že ženy v tomto netypickém bytě jsou až netypicky šťastné!
Ráno tady nebyl slyšet žádný
budík. Nebylo nic strašnějšího, když se den co den, v sobotu
i v neděli, rozeřval u nás doma v půl šesté 
jeho budík, stěžovala si kdysi Jana. Všichni jsme museli vstát.
Potáceli jsme se po bytě a náš pedant nám vymýšlel práci. Přitom děti
měly školu za rohem a mohly vstávat v sedm. A já to měla do práce deset
minut! Na dětech většinou chtěl, aby si vyčistily boty a uklidily tašky do
školy, někdy musely drhnout hrníčky, které nikdy nebyly tak čisté, jak on
chtěl, a já mu musela přišívat knoflíky u košil, protože by mu prý
jinak upadly. A jiné věci bylo potřeba denně od půl šesté
udělat…
Alice nenáviděla vaření, i proto se dneska ze své služby
opět vyvlékla. Holky to věděly a nevadilo jim to. Její 
muž ji s jídlem týral. Když dostal chuť o půlnoci na buchty,
musela je jít udělat. Když mu něco nechutnalo, házel obsah talířů na
zem. Nebo po ní. Když dostal na něco chuť, pokaždé to bylo to, co Alice
doma neměla. Musela to jít ihned koupit. Dneska už mají supermarkety
otevřeno i v noci, ale dřív ťukala u sousedů nebo šla přes celé
město k rodičům…
Zdena s Pavlou měly doma takzvané „sólové hráče“. Zdeny muž byl rybář a Pavla měla vášnivého zahrádkáře. Zdena byla doma pořád sama, své tři děti vychovala sama, na všechno byla sama, v ničem se nemohla na manžela spolehnout. Vždy měly před rodinou přednost ryby a rybáři.
Pavla přestala práci na veliké zahradě
zvládat zhruba před pěti lety. Před rokem si zlomila ruku, protože zakopla,
když přenášela hlínu v kýblech z jednoho konce zahrady na druhý, musela
zůstat v nemocnici, kam za ní
manžel nechodil, protože měl
práci na zahradě. Když se po čtrnácti dnech vrátila domů, řekl jí, aby
se rychle převlékla a šla zrýt záhony…
Zdena, Pavla, Alice a Jana jsou stejně staré kamarádky. Nechodily spolu sice do školy, ale potkaly se v některých svých životních etapách, kdy se navzájem potřebovaly, pomohly si a tím se sblížily. Neměly to se svými manžely lehké, ale ani jedna nechtěla kvůli dětem rozbíjet rodinu, a tak zatnuly zuby. Co jim zbývalo? Stejně neměly kam jít. Děti jak mohly, z domova odcházely.
Zdena, Pavla, Alice a Jana, zůstaly se svými manžely samy. Zdena se znala s Alicí. Alice znala Pavlu. Když Alice zjistila, že Zdena má doma totéž, co Pavla, seznámila je spolu. Pavla zase mezi ně přivedla Janu.
Během roku 2007 postupně slavily narozeniny. To už měly svoji „základnu“. Pravidelně se scházely v jedné cukrárně, někdy i denně, vždy jenom na chvíli, protože na delší dobu z domu odejít nemohly.
„Připadám si jako vyhaslá sopka,“ řekla Pavla, když oslavila narozeniny poslední z nich, Alice.
„Nic už mě nečeká,“ přikývla Zdena.
„Čekání na smrt,“ hlesla tiše Jana.
A oslavenkyně Alice se rozplakala.
Za týden se dozvěděly o netypickém bytě. Zdena se šla zeptat na rozvod a přinesla sobě i svým kamarádkám užitečnou radu. „V sedmdesáti letech je lepší být vdova než rozvedená.“
:-] A tak všechny čtyři odešly před půl rokem do netypického bytu. A nerozvedly se… :-]