se řekne
KDYŽ se řekne SKANDÁL
KDYŽ HOLKY BYDLÍ SPOLU
Ten byt byl netypický. Měl čtyři pokoje a kuchyň, propojenou s obývacím pokojem. Majitelé neplánovali čtyři děti, ale stalo se. A protože i majitelé byli netypičtí, rozdělili byt, aby každé dítě mělo svůj pokoj. Když z netypického bytu odešlo poslední dítě, majitelé se odstěhovali na chalupu a svůj netypický byt začali pronajímat…
Bydlely tady čtyři ženy. :-] Zdena, Pavla, Alice a Jana. :-]
„Máme dneska zkoušku. Finišujeme, premiéra je za
týden,“ usmála se nad ranní černou kávou Zdena, která hrála
v ochotnickém souboru. Chvíli se domlouvaly, kolik lístků jim má na
premiéru zajistit a pak se Pavla zeptala, co má dnes uvařit. Aby si každá
vařila zvlášť, považovaly všechny čtyři za plýtvání časem a tak
dneska měla službu Pavla. Hned první návrh prošel. 
Guláš.
Alice se zatvářila provinile. „Zítra mám vařit já, ale nebudu mít čas. Pavlo, prosím tě, mohla bys udělat toho guláše kýbl? I na zítra? Holky, vadilo by vám to?“ Když holky řekly, že guláš druhý den bude ještě lepší mňam než dneska, Alice se rozzářila. „Máte to u mě! Děkuju!“
Jana se protáhla. „Můžu vám něco říct?“ Ostatní se na ni zvědavě podívaly a ona své slastné protahování ještě více protahovala. „Já dneska nebudu dělat vůůůůbec nic!“ Rozesmála se a ostatní se přidaly…
Pokud by je sledoval někdo cizí, musel by konstatovat, že ženy v tomto netypickém bytě jsou až netypicky šťastné!
Ráno tady nebyl slyšet žádný
budík. Nebylo nic strašnějšího, když se den co den, v sobotu
i v neděli, rozeřval u nás doma v půl šesté 
jeho budík, stěžovala si kdysi Jana. Všichni jsme museli vstát.
Potáceli jsme se po bytě a náš pedant nám vymýšlel práci. Přitom děti
měly školu za rohem a mohly vstávat v sedm. A já to měla do práce deset
minut! Na dětech většinou chtěl, aby si vyčistily boty a uklidily tašky do
školy, někdy musely drhnout hrníčky, které nikdy nebyly tak čisté, jak on
chtěl, a já mu musela přišívat knoflíky u košil, protože by mu prý
jinak upadly. A jiné věci bylo potřeba denně od půl šesté
udělat…
Alice nenáviděla vaření, i proto se dneska ze své služby
opět vyvlékla. Holky to věděly a nevadilo jim to. Její 
muž ji s jídlem týral. Když dostal chuť o půlnoci na buchty,
musela je jít udělat. Když mu něco nechutnalo, házel obsah talířů na
zem. Nebo po ní. Když dostal na něco chuť, pokaždé to bylo to, co Alice
doma neměla. Musela to jít ihned koupit. Dneska už mají supermarkety
otevřeno i v noci, ale dřív ťukala u sousedů nebo šla přes celé
město k rodičům…
Zdena s Pavlou měly doma takzvané „sólové hráče“. Zdeny muž byl rybář a Pavla měla vášnivého zahrádkáře. Zdena byla doma pořád sama, své tři děti vychovala sama, na všechno byla sama, v ničem se nemohla na manžela spolehnout. Vždy měly před rodinou přednost ryby a rybáři.
Pavla přestala práci na veliké zahradě
zvládat zhruba před pěti lety. Před rokem si zlomila ruku, protože zakopla,
když přenášela hlínu v kýblech z jednoho konce zahrady na druhý, musela
zůstat v nemocnici, kam za ní
manžel nechodil, protože měl
práci na zahradě. Když se po čtrnácti dnech vrátila domů, řekl jí, aby
se rychle převlékla a šla zrýt záhony…
Zdena, Pavla, Alice a Jana jsou stejně staré kamarádky. Nechodily spolu sice do školy, ale potkaly se v některých svých životních etapách, kdy se navzájem potřebovaly, pomohly si a tím se sblížily. Neměly to se svými manžely lehké, ale ani jedna nechtěla kvůli dětem rozbíjet rodinu, a tak zatnuly zuby. Co jim zbývalo? Stejně neměly kam jít. Děti jak mohly, z domova odcházely.
Zdena, Pavla, Alice a Jana, zůstaly se svými manžely samy. Zdena se znala s Alicí. Alice znala Pavlu. Když Alice zjistila, že Zdena má doma totéž, co Pavla, seznámila je spolu. Pavla zase mezi ně přivedla Janu.
Během roku 2007 postupně slavily narozeniny. To už měly svoji „základnu“. Pravidelně se scházely v jedné cukrárně, někdy i denně, vždy jenom na chvíli, protože na delší dobu z domu odejít nemohly.
„Připadám si jako vyhaslá sopka,“ řekla Pavla, když oslavila narozeniny poslední z nich, Alice.
„Nic už mě nečeká,“ přikývla Zdena.
„Čekání na smrt,“ hlesla tiše Jana.
A oslavenkyně Alice se rozplakala.
Za týden se dozvěděly o netypickém bytě. Zdena se šla zeptat na rozvod a přinesla sobě i svým kamarádkám užitečnou radu. „V sedmdesáti letech je lepší být vdova než rozvedená.“
:-] A tak všechny čtyři odešly před půl rokem do netypického bytu. A nerozvedly se… :-]
komentáře k tomuto článku:
ráda čtu vaše knihy i články (jarmila, 29.7.2008 15:07)
mám ráda vaše knihy, zpočátku smutné , ale vždy se najde řešení, vždy žena vyhraje , hlavně sama nad sebou, přeji ještě hodně knih a článků , hlavně nám co je tak rádi čteme. Děkuji jarmila
Jarmilo, děkuju! (Irena, 31.7.2008 19:07)
Myslím, že ono je to tak i v životě. Když se člověk nevzdá, vždycky se najde řešení. Vždycky. Stačí chtít a nevzdat se.
Děkuju za dopis. Přeju příjemné léto.Irena Fuchsová
presne tak. (jaromir,polanka nad odrou, 27.8.2008 14:08)
staci chtit a nevzdat se......zhruba pred tremi lety diagnostikoval prakticky lekar u meho syna homosexualitu.byli jsme z toho vsichni naprosto zdrceni.samozrejme nejvice syn.tehdy mu bylo 21, mel cely zivot pred sebou a zjistit takto zavazne onemocneni,to by zamavalo s kazdym.nastesti se syn se svym osudem nesmiril a zacal proti sve nemoci bojovat.zacal stridat zenske,jak na bezicim pasu.take mu pomohl lek z iraku,tzv Saddamovy kapky,ktere pravidelne uzival.nejhorsi chvile vsak zazival,kdyz v radiu hrali pavla vitka-mam rad vuni tvy kuze......to jsme ho kolikrat museli prikurtovat k luzku,aby nam nevyskocil oknem a neznasilnil na ulici prvniho muze,ktereho by potkal......no,nakonec to tedy vse dopadlo dobre.syn je naprosto v poradku.dokonce se pred mesicem ozenil,navic za tri mesice ocekavaji prirustek do rodiny.proste,opravdu bylo dulezite,ze syn chtel a hlavne,ze to nevzdal.vcera se mi dokonce pochlubil,ze vstoupil do ODS......verite,ze jsem se normalne rozbrecel......stestim,samozrejme.jsem na svyho kluka hrdej a vim,ze po tech 3 letech tezkyho a uspesnyho boje se zakernou nemoci,ho uz neprekvapi sebehorsi neprijemnost........P.S.i kdyz uz je syn vyleceny,radio v nasem rodinnem domku nenajdete.sichr je sichr........
Jaromíre, vy vtipálku... (Irena Fuchsová, 27.8.2008 18:08)
… ale že vám to jde! Polanka nad Odrou… páni, nejste čestným občanem? Vás bych si hýčkala, kdybyste byl z Kolína… Irena Fuchsová.
moje první povídka (Jana Bečvářová, 27.8.2008 21:08)
Náhodou jsem dostala do rukou časopis, kde byla otištěná povídka, Když
holky bydlí spolu. Bylo to milé počtení a byla tam uvedená i Vaše web.
adresa a tak jsem se s Vámi vlastně seznámila. Sice si nedovedu představit
žít dlouhodobě s dalšíma třema babama v jednom bytě bez úhony na
zdraví, ale .....ale moje večery nyní vypadají tak, že jsem na Vašich
stránkách a čtu a čtu. (dnes jsem o Vás vyprávěla své mamince, moc se
mi líbilo Vaše vzpomínání na bratry a na Olinku a v sobotu jsem se o Vás
zmínila své sestře a ta mi důležitě sdělila, že Fuchsovou má
v knihovně 
No, já Vás paní
Fuchsová v knihovně ještě nemám, ale jsem ráda, že jsem se s Vámi
mohla seznámit. Děkuji za milou společnost. Jana
Tak vás, Jano, vítám! (Irena Fuchsová, 28.8.2008 00:08)
A ať se vám u nás líbí! A děkuju za Olinku! Moc jste mě potěšila celým svým
dopisem… Irena
Ženský byt (Renata čechová, 2.10.2008 14:10)
Někdy mě napadá, zda s kamerádkou nezaložit takovou rodinu, kam by chlap jen docházel…občas…za dětma…mnou??? Neměla bych ho na to, aby mi vydělával, to bych zvládla, ale někdy je ten ženský a mužský svět tak rozdílný, že by mi ženské soužití nevadilo.:-))
No... já mám... (Irena Fuchsová, 2.10.2008 21:10)
… už několik let pracovnu- bydlet se ženskými bych nechtěla, když mě
začnou okupovat moje literární postavy, mám co dělat s nimi, natož
ještě mít kolem sebe živé ženské… Mám tedy pracovnu, a když se mi chce tam zmizet, když potřebuju
psát, odpočinout si, flákat se, tak tam prostě zmizím. Pan Fuchs nemá
klíče, není tam zvonek, vypnu mobil a jsem v ráji!
No, ne s partou (Renata čechová, 3.10.2008 07:10)
bab, ale s jednou kamarádkou a jejíma dětma.Pravda, všude jsou třecí plochy…A pracovnu závidím. Teď mám ještě malé děti, tak bych měla pocit,že jsem moc odřízlá, a že nevím, když se bude něco dít, ale postupně se dostávám k tomu, že moje přítomnost není takmoc moc nutná stále…:-D
Hlavně nemějte výčitky! (Irena Fuchsová, 3.10.2008 18:10)
Máte pravdu. Rodina nás nikdy nevnímá na 100%. A ne vždy si uvědomuje,
že jsme to my, kdo všechno dělá a někdy z posledních sil, ale furt
z láskou a obětavě… Ve chvílích, kdy máte pocit, že po vás
strádají, a stanete se ve své domácnosti zlatou muškou, zjistíte, že si
spokojeně lebedí. Bez vás!
Když holky bydlí spolu (Markéta, 27.1.2010 14:01)
Milá Irenko, děkuji Vám za tuto milou povídku. Jak říkáme
s kamarádkou – nejlepší chlap je ženská. Scházíme se spolu často,
u ní nebo u mě, probereme život, vesmír a vůbec, no a vždy přijdeme na
to, že takhle by nám asi bylo blaze, leč bez mužů žít neumíme a
nechceme. Ale kdoví, říkaly jsme si, že možná když se nevydaří
manželství, budeme bydlet v jednom domě spolu jako dámy z Vaší
povídky
A proč ne? (Irena, 31.1.2010 22:01)
Možná, že by se muži k ženám chovali lépe, kdyby se báli, že jim
utečou – ne za jiným mužem, ale za ženou! Už to slyším, jak by se chlapi v práci takovému
„nebožákovi“ smáli!
„Ty vole, vona ti utekla k Jiřině!
Jiřina je lepší! Ty vole, co seš to za chlapa?!“
Markéto, děkuju! Napíšu na toto téma fejeton!