Moje babička (*1898) mi často říkávala, Irenko, o mrtvých jen dobře! Bylo mi divné, že mluví dobře i o nebožce sousedce, která se s ní každý den do krve hádala. Přece když je někdo zlý během života, smrtí se z něho :-] anděl :-] nestane!
Věru jsem poznala před patnácti lety v lázních. Měly jsme stejného doktora, který nás hned první den při prohlídce vyděsil tvrzením, že se mu na našich gynekologických operacích něco nezdá. Hrůzou bez sebe jsme se mu sypaly před očima.
Šla jsem si pak sednout na lavičku a poslouchala svůj umíráček. Za chvíli si vedle mě přišla sednout ženská v mém věku a vytáhla kapesník.
Popotáhla. Popotáhla jsem taky. Řekla mi, že teď byla u doktora, u takového plešatého slizouna. Přikývla jsem. „Já taky.“
Chvíli jsme popotahovaly a pak jsme začaly s rekonstrukcí. Zjistily jsme, že oběma řekl totéž. Chtěly jsme si na něj jít stěžovat, ale pak jsme ho hodily za hlavu.
Utvořily jsme tandem a za chvíli jsme o sobě věděly všechno.
Následujících patnáct let nás nerozdělilo ani to, že každá bydlíme jinde. Psaly jsme si, volaly a aspoň jednou za rok jsme se sešly.
Když mi od ní před týdnem přišlo parte, zaradovala jsem se. Je z ní šťastná vdova! Prodá dům, koupí byt pro sebe, pro dceru a pro syna a odstěhuje se z vesnice, kde vládne rodinný klan jejího muže!
Na pohřeb jsem jela. Nemusela jsem, s Věrou jsme byly domluvené, že se sejdeme druhý den po pohřbu, ale chtěla jsem poprvé a naposledy uvidět lidi, kteří Věře tolik ubližovali. Nic víc.
V krematoriu jsem stála až vzadu a nenápadně se rozhlížela po obřadní síni, kde byla celá vesnice. Věra seděla s dcerou a synem v první řadě na kraji. Uprostřed seděli jeho rodiče, sestra s manželem a bratr s manželkou. Ten se na začátku obřadu zvedl, šel k pultu s mikrofonem a začal číst smuteční ódu na zemřelého.
„Postavil nejkrásnější dům v naší vesnici!“
Bravo! Věra při stavbě dvakrát potratila. :-] Když se jí konečně podařilo donosit dceru, měla kočárek vedle míchačky a kojila, :-] když šli zedníci na svačinu.
„Starostlivý manžel…“
To byl určitě. Možná, že měl v kalendáři napsáno, kdy má Věru zase :-] praštit do žeber, :-] protože je měla naražené pořád. I v lázních si je držela, když jsme se smály, a při kýchnutí :-] skučela bolestí. :-]
„Otec, který dal svým dětem vše…“
Dceru neměl rád, čekal, že se mu jako první narodí syn. Za dva roky po dceři se dočkal. Syn byl postižený dětskou mozkovou obrnou, trochu se kolébal při chůzi, ale tenhle malý handicap vyrovnával inteligencí. Ani syna neměl rád.
„Mrzáci v naší rodině nikdy nebyli. To tys k nám zatáhla špinavou krev,“ řval na Věru pokaždé, když se rodina sešla pohromadě. Jednou syna začala bránit, a „starostlivý“ manžel se na ni vrhl pěstmi.
Příbuzní, rozvalení za stoly, pobaveně sledovali kulturní vložku, a jeho matka šla rychle zavřít všechna okna. Přes rameno svého syna napomínala.
„Jiříčku, ať ta :-] mrcha :-] tolik neřve, uslyší to sousedé!“
. . . V krematoriu bylo najednou ticho. Co se děje? Aha. Bratr zemřelého Jiříčka se nám dojal!
„Všechny své síly a nemalé prostředky věnoval on a celá naše rodina na to, aby jeho děti vystudovaly vysokou školu. Obě dělají čest našemu jménu a my jsme na ně hrdí!“
Když dětem bylo patnáct a rozhodovaly se, kam půjdou, jejich otec chtěl, aby co nejdříve vydělávaly. Tehdy se Věra poprvé vzepřela a poslala na rodinný klan ředitele základní školy.
Stejně jako muži z klanu, byl i on myslivec, a při jedné střílečce se s klanem domluvil a obě děti mohly jít na gymnázium.
Jiříček Věře v té době přestal dávat peníze.
„Já se o sebe staral od patnácti! Tak se starejte taky! Žijeme na vesnici, hlady neumřete.“
:-] Věra, která pracovala jako mzdová účetní, :-] začala po práci uklízet kanceláře. :-] Když byly děti na vysokých školách, :-] šila po nocích kapesníky, utěrky a povlečení, :-] a starala se o malé hospodářství, :-] protože Jiříček podnikal v autodopravě a byl pořád pryč.
„Aspoň, že to. Že není moc často doma, to nám pomáhá přežít,“ usmívala se na mě, když kromě svých dětí chtěla ve svém životě najít ještě něco pozitivního…
. . . Když rakev zajela, šla jsem Věře a dětem kondolovat. Než jsem se k nim dostala, vzpomněla jsem si na babičku, jak mi říkávala, Irenko, o mrtvých jen dobře, a za své myšlenky jsem se zastyděla. Promiň, babi!
Když jsem Věru za chvíli objala, vzpomněla jsem tedy na Jiříčka v dobrém.
„Buď ráda, Věro, že ti tu nenechal žádné dluhy!“
tak to je huste (Jarka, 28.12.2007 03:12)
je to pekne napsane, ale syrovy horor, brrrrrrrr
No jo... horor... (Irena Fuchsová, 28.3.2008 10:03)
… ale když vono se to tak stalo, milá Jarko… a možná, to není syrové, spíš surové…
Jak případné... (Culie, 19.5.2008 17:05)
Milá Ireno, jak trefně jsem dnes našla tento váš příspěvek. Už tři dny si lámu hlavu, co pozitivního bych asi tak mohla nabídnout v pátek na pohřbu, kam musíme. Zatím jsem nepřišla na nic, ale díky za návod, třeba se pochlapím.Díky.
Hlavu si nelamte... (Irena Fuchsová, 19.5.2008 21:05)
… milá Culie. Někdy stačí jenom pogratulovat… Irena
Věra (Renata čechová, 3.10.2008 08:10)
je statečná ženská,kterých žije v „tichosti“ spousta.Obdivuju jejich sílu žít a podporovat děti.Jen aby se jí to nepodepsalo na zdraví, i když to se dřív stalo „Jiříčkovi“. Jak jsem Vám, paní Ireno, psala v mailu, tak mám taky sen o psaní, jen ještě asi nedozrál.Představuju si to jako u Vás.Čerpat z vlastního života a přilepšit něco fantazií a humorem.Snad k tomu jednou dojdu.
Přesně tak. (Irena Fuchsová, 3.10.2008 18:10)
Děkuju za všechno zlé, co mě kdy potkalo. Bez toho by se mé knihy nečetly tak dobře, jako se čtou. Aspoň co vím od svých čtenářů! A když k tomu zlému dáte humor a nadhled i fantazii, je povídka hotová!
Tak nějak. (Renata čechová, 6.10.2008 09:10)
Já si to taky nikdy nemyslela, že za ty hnusy, co se mi dějí budu ráda…ještě z nich nečerpám, ale určitě budu. A nadhled a humor se mi taky vracejí.POmalu, ale jistě. Děkuji za radu.
Renato, bude dobře! (Irena Fuchsová, 6.10.2008 21:10)
Humor a nadhled- to je to nejkrásnější, co nás může po hodně velkém pádu potkat!