KDYŽ se řekne SKANDÁL

Prázdniny na prkně

Myslím, že to znáte všichni. Chcete udělat ve svém životě změnu, ale pořád váháte a čekáte, až vás konečně něco „nakopne“! Pro mě byly posledním „nakopnutím“, prázdniny na prkně…

Je mi čtyřicet a jsem matka dvaadvacetiletých dvojčat, vysokoškoláků Anety a Zbyška. Mému muži je padesát tři a je to cholerický, zakomplexovaný chlap, který mě v mých sedmnácti letech zbouchnul, aby si mě pojistil. Povedlo se mu to na 200%.

 Před porodem jsem stačila udělat závěrečné zkoušky, takže k porodu jsem šla jako vyučená švadlena a byla jsem na to hodně hrdá! Neměla jsem totiž na učení čas, protože jsme s Bedřichem zařizovali jeho sice nový, ale prázdný dům, ale zvládla jsem obojí. Zkoušky i dům. 

 Budoucnosti jsem se nebála. Věděla jsem, že šít umím, byla to moje vášeň a koníček a chtěla jsem mít časem i své krejčovství, ale můj počáteční optimismus rychle zmizel.

První roky manželství byly těžké. Plné komplexů méněcennosti a pochybností. Bylo mi osmnáct, měla jsem dvojčata, k tomu dům, zahradu a manžela, který byl celé dny v práci, doma nic nedělal a děti ho nezajímaly. Slyšela jsem od něho jenom pohrdavé komentáře. Měl jsem zbouchnout jinou! A ne tebe! Neschopnou švadlenu, která každý den vaří stejnou šlichtu a v posteli leží jako dřevo!  

Slyšet tohle v osmnácti letech každý den, bylo deprimující, ale snažila jsem se dělat všechno tak, aby byl spokojený. Maximálně jsem se věnovala dětem, a když byly trochu větší, učila jsem je, aby mi pomáhaly doma i na zahradě. Práce je bavila a svou pomoc braly jako hru, a čím byly větší, tím víc mi pomáhaly. 

 Bedřich je ale nikdy nepochválil, a mě ponižoval čím dál víc. I před nimi. Časem jsme se naučili využívat čas, kdy byl v práci, ke svým radostem. Já relaxovala šitím a navrhováním modelů, někdy jsem si i zdřímla, děti si malovaly, koukaly v televizi na pohádky nebo si hrály na zahradě, a teprve když Bedřich přišel a já mu dala jídlo, jsme začali dělat, co bylo potřeba, a on, když to viděl, nám dal pokoj. 

 Vypadá to, že jsme žili jako ve vězení, ale měli jsme i dny, na které jsme se těšili! Každý týden chodili za Bedřichem jeho kamarádi a díky jim jsme měli klidné odpoledne i večer. A také k nám často jezdili moji rodiče a tchán s tchyní a my se na jejich návštěvy těšili, protože Bedřich byl před nimi úplně jiný! 

 Chlubil se dětmi, chválil je, chválil i mě, jak všechno zvládám, ukazoval, co všechno jsem ušila, polštářky, deky, ubrusy, závěsy, potahy, bral mě kolem ramen, někdy mě i políbil, prostě se choval jako nejlepší otec a manžel. Pokaždé jsem doufala, že mu to aspoň trochu vydrží, ale sotva se za návštěvou zavřely dveře, vynadal mi, že jsem se předváděla, jako by tady bylo všechno moje! Jako bych nevěděla, že jsem jenom služka! A ať koukám jít uklízet, protože to je moje práce! Na nic jiného se nehodím!

 Z jeho řečí o mé neschopnosti jsem si už dávno nic nedělala, potřeboval mě ponižovat, aby si připadal lepší – ale v tom ostatním měl pravdu. Všechno bylo jeho. 

 Svůj dům postavil během sedmi let sám, za pomoci svých kamarádů. Každý den přišel z práce a šel na stavbu. Sedm let. Denně. Když byl dům hotový, bylo mu třicet a chtěl se oženit. Začal se rozhlížet po ženě a bohužel jsem mu na jedné zábavě padla do oka zrovna já! Sedmnáctiletá holka, která se učila švadlenou. Holka, která věděla o životě jenom to, co si mezi sebou povídaly spolužačky. 

 Šli jsme spolu tehdy tancovat, jednou, dvakrát, a pak jsme se domluvili, kdy a kde se sejdeme. Neztrácel čas námluvami. Od pondělí do pátku na mě čekal večer před internátem. Dvakrát jsme byli v kině, dvakrát v restauraci na večeři a v pátek na mě čekal v autě a odvezl mě do svého nového domu uprostřed zahrady. 

 „Tohle všechno je moje a bude to i tvoje,“ řekl a objal mě, políbil a pak mě odnesl do ložnice, kde byla na zemi široká matrace. 

 Položil mě na ni, rychle ze sebe všechno svlékl a já radši zavřela oči, protože jsem se jeho nahého těla strašně styděla. Pak jsem ucítila, že svléká i mě a radši jsem mu pomáhala, aby mi něco neroztrhal, ale oči jsem měla pořád zavřené! A když si na mě lehl, lekla jsem se, že mě rozmačká, ale než jsem se začala opravdu bát, bylo po všem a já už nebyla panna…

 … Když šly děti do první třídy, řekl mi, že nás už nebude živit. Ať se o sebe a o děti postarám. Že jsem se válela doma dost dlouho. Byl nespravedlivý. Věděl, že jsem celé ty roky šila. Nejenom na sebe a na děti. Měla jsem své zákazníky, protože každý chtěl mít to, co měly moje děti nebo já. Těšilo mě to, ale nemohla jsem šít tolik, kolik bych chtěla. Neměla jsem kde. 

 Ale Bedřich měl všechno promyšlené. Prý vyklidí místnost v suterénu. Můžu tam mít dílnu. Štěstím jsem úplně ztratila řeč! Já budu mít svoji dílnu?!

 „Tak jsme domluveni, jasný,“ zvýšil hlas, protože se mu zdálo, že jsem nějak moc spokojená. „Barák je můj, o ten se postarám. Ty se starej o děti, a aby tady bylo čisto a navařeno! A koukej, ať je zahrada v pořádku! A když přijdou kamarádi na návštěvu, ať mají všeho dost! Jasný?“ Přikývla jsem.

 „Ano. Jasný.“

 Do týdne vyklidil velkou místnost v suterénu, do které mi truhlář vyrobil obrovský pracovní stůl a police na látky, rodiče mi přivezli spoustu věcí z chalupy, kterou kvůli prodeji vyklízeli, křesla, stolky, židle, police, skříňky, lampy a další věci, děti mi pomohli dát všechno do pořádku, dokonce jsme společně i vymalovali a na dveře jsem si nechala vyrobit ceduli, Krejčovský ateliér Jolana! 

 Když se tam Bedřich přišel podívat, neřekl jediné slovo pochvaly, ale než odešel, oznámil mi, že od prvního od něho už žádné peníze nedostanu.

 Nejradši bych mu řekla, kdybys věděl, že jsem si za šest let na mateřské ušetřila skoro sto tisíc! A nebylo to z té almužny, cos mi dával na domácnost! Budu šetřit dál a až budu mít dost na to, abych se osamostatnila, odejdu od tebe!

 A tak roky běžely. Děti se dobře učily, Aneta chtěla být návrhářkou divadelních kostýmů a Zbyška lákalo divadlo také, chtěl být scénografem. I já byla úspěšná! Zákazníci za mnou jezdili z celého okolí, i z Prahy. A Bedřich? Ten byl pořád stejný.

 „Jsi neschopná. Furt zalezlá u šicího stroje, protože nic jinýho neumíš. Nevypadáš ani jako ženská! Jsi hubená! Ošklivá! Neumíš se chovat. Když za mnou přijdou kamarádi, stydím se za tebe! Příště nám dej do altánu jídlo a pití a hned zalez a nevylízej! A dětičky jsou přesně co ty! Líný kůže! Prý budou dělat dííívadlo! Stydím se to někde říct! Však si je na těch jejich vysokých školách udržuj sama! Nedám jim ani korunu! Tahle rodinka se mi nepovedla. A to všechno díky tobě! Neměl jsem si tě brát! Už aby měli po maturitě a vypadli z domu! Doufám, že vypadneš s nima! Zkazil jsem si s vámi život, ale ještě mám čas začít znovu!“

 Děti odmaturovaly a odešly do Prahy na umělecké školy. Kamarád – výtvarník jim pronajal byt s ateliérem a Aneta se Zbyškem do mě hučeli, abych se na tátu vykašlala, nenechala se už urážet a odešla také do Prahy, že si z ateliéru můžu udělat svůj salon.

 Strašně jsem to chtěla udělat. Strašně. Ale pořád jsem čekala, až mě něco nakopne. Pořád jsem čekala, kdy se stane něco, a já si řeknu, a dost! Už nebudu s tímhle hulvátem, který mě nikdy neměl rád! Odcházím! Ale bylo to těžké. Když vás někdo dvacet let ponižuje, zvyknete si. Ztratíte svoji důstojnost, pochybujete o sobě. Ano, jsem neschopná, říkáte si. On má pravdu. Nic jsem nedokázala. Jsem nula, jak mi pořád říká… 

 … prázdniny končily, děti se už vrátily do Prahy, a v altánu seděli s Bedřichem jeho kamarádi, kteří k nám chodili každý týden. Odnesla jsem jim do altánu jídlo a pití a rychle jsem odcházela, a najednou slyším, jak se jeden z nich ptá Bedřicha.

 „Tak co, jaký byly prázdniny?“

 Bedřich se začal chechtat.

 „Co myslíte, chlapi? Co? Jaký asi byly moje prázdniny, co? Teď jste ji viděli, ne? Je jak prkno! Kozy žádný! Ale pozor! Když chci, tak poslouží! A já chci! Proč bych nechtěl? Chci! A často! Takže moje prázdniny byly na prkně!“ 

 Hurónský smích jeho kamarádůmě nejdřív přibil do země, ale vzápětí jsem měla pocit, jako by mi někdo nasadil brýle a já konečně uviděla všechno tak, jak to opravdu je.

Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem šla do dílny a začala jsem balit.

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY