se řekne
KDYŽ se řekne SKANDÁL
Vánoční čáry máry s čísly
Před rokem, 13. prosince 2016, nám začala šňůra představení, kterému jsme pracovně říkali, Maruška. Celý rok bylo na Marušku vyprodáno, a když se na webových stránkách našeho divadla objevilo, že ji budeme hrát v prosinci osmkrát, bylo všech osm představení během dvou dnů vyprodaných…
==
13. prosince, po prvním představení našeho maratonu, zůstali všichni herci na chvíli v klubu. Maruška nás v předvánočním čase spojila. Čekala nás i zítra a pozítří, pak byl jeden den volna, potom ji budeme hrát 17., 18., 19. a 20. prosince a naposledy jsme ji měli hrát den před Štědrým večerem.
Dala jsem si dvě deci bílého, otevřela jsem diář a pro jistotu jsem ke každému představení připsala vykřičníky. Pak jsem si hrála s čísly, což je moje vášeň a vzala jsem si na pomoc i kalkulačku.
„Terezko, že ty si počítáš, kolik za těch osm Marušek dostaneš,“ zeptal se mě Ondřej, se kterým jsme v Marušce hráli mileneckou dvojici. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne. Počítám něco jiného. Když sečtu data, kdy hrajeme, vyjde mi 139. A když vydělím 139 všemi, kdo v Marušce hraje, což je dvanáct lidí, tak mi vyjde…“
Užasle jsem koukala na displej. Co to je?! To není možné…?!
Ostatní se přestali bavit a čekali, co řeknu.
„Víte, co mi vyšlo?! 11,5833333! Pět trojek na konci! Víte, co to znamená?! Že někdo z nás teď někdy potká životní lásku!“
Všichni se začali smát a já se jim nedivila. Všech mých jedenáct kolegů bylo zadaných a nikdo z nich nehledal někoho jiného. Alespoň v současné době ne. Jediný, kdo byl bez partnera, jsem byla já, třicetiletá Tereza, která sice pořád hrála v divadle, v televizi i ve filmu, ale její široká postel zůstávala zoufale prázdná.
Miruna, náš nejstarší kolega, se ke mně naklonil a laskavým, otcovským hlasem mi začal radit.
„Terezko, holčičko, ty by sis neměla hrát s čísly, ale měla bys…“ Zarazil se a podíval se po kolegech. Štafetu okamžitě převzal Jarda, který za vším vidí sex.
„Měla by sis hrát s něčím jiným. Tohle jsi chtěl říct, viď, Miruno?“
Samozřejmě, že se všichni zase smáli a já se k nim přidala.
„Nechte moje hraní s čísly na pokoji! Jen si vzpomeňte, kolikrát jsem vám poradila! A dobře! Hra čísel, to je magie! Moje hymna je…“
„Balíček karet,“ zařvali všichni a já přikývla a začala jsem recitovat slova známé písně.
„Sečtu-li body na všech kartách, dojdu k číslu 365, stejně jako když sečtu všechny dny do roka. Je tu 52 karet jako do roka týdnů, 13 štychů jako týdnů za čtvrt roku,
12 obrázkových karet jako měsíců v roce a čtyři barvy stejně jako jaro, léto, podzim a zima.“
„Něco na těch tvých číslech je, Terezko,“ mrkl na mě kolega Vašík, náš nejmladší kolega, který nám, ženským, dokázal vždycky všechno nové pochválit. Účes, brýle, boty, kabelku, svetr. A mně teď pochválil moje čísla!
„Máš to u mě, Vašíku,“ mrkla jsem na něho i já a vzala jsem si v papíru zabalenou kytici růží, kterou mi na jeviště, při děkovačce, přinesla uvaděčka. „Přátelé, odcházím do své samoty!“
Ale Vašík mě nechtěl pustit.
„Kolik jsi těch růží dostala, Terezko?“
„Sedm. Spočítala jsem si je už na jevišti! Ale zapomněla jsem se uvaděčky zeptat, kdo mi je poslal.“
„Zeptáš se jí zítra,“ ušklíbla se Dana.
„Nebo pozítří,“ přidala se Ivana.
„Sedm je zvláštní číslo, nemyslíš,“ dorážel na mě Vašík dál a já mu musela dát za pravdu.
„Sedmička je pro mě symbol štěstí!“
„Sedmičkou začíná dost mobilních čísel,“ ucedil suše kolega Matěj, náš intelektuál a erotoman Jarda přitvrdil.
„Já mám rád Osmičku. To je sexuální poloha, Terezko. Kdybys ji neznala, rád tě ji naučím!“
Odcházela jsem z rozesmátého klubu, ale na rozloučenou jsem mezi dveřmi ještě na kolegy zavolala.
„Kdybyste ta moje čísla neměli, ani byste se nezasmáli!“
Doma jsem si připravila vázu, opatrně jsem růže vybalila z papíru, rozstřihla jsem červenou mašli, kterou byly převázané, o kousek jsem jim zkrátila stonky a pak jsem je, jednu po druhé, rovnala do vázy. A teprve teď jsem si všimla miniaturního papírku na jedné z nich. Bylo na něm něco napsané tak malými písmenky, že jsem si musela vzít brýle na čtení.
„I já miluju hru čísel. Marek.“
V první chvíli jsem se naštvala. Už zase?! Před časem totiž vyšel rozhovor s mojí kolegyní, které se narodila holčička. Redaktorka věděla, že se o miminko pokoušela několik let, tak se jí zeptala, jak se jí to podařilo. A kolegyně řekla, že jsem jí pomohla já. Že miluju hru čísel a vypočítala jsem jí dny, vhodné k početí. Poslechla mě a vyšlo to.
Sice to byla pravda, ale od té doby mi chodily dopisy od žen, psali mi i muži, abych jim také poradila, a já musela všem odepisovat, že jim poradit nemůžu, že to funguje pouze u lidí, které znám a to ještě ne vždycky. Když si totiž hraju s čísly, cítím jenom někdy takové zvláštní pnutí v hlavě a v celém těle, a jenom tehdy s určitostí vím, že tentokrát svým číslům můžu věřit…
„I já miluju hru čísel. Marek.“
Naštvání mě přešlo. Neznámý Marek, který mi poslal sedm růží, mi vlastně na miniaturním papírku jenom sdělil, že miluje to, co já. Nic víc. Nic míň.
Druhý den před představením jsem počkala, až uvaděčky přišly do divadla, a šla jsem se jich zeptat, kdo mi včera ty růže poslal. Okamžitě se kolem mě všechny nahrnuly a začaly mi neznámého Marka jedna přes druhou popisovat.
„Byl nádherný! Byl dokonalý!“
„Vypadal jako cizinec!“
„Mladý! Vysoký! Štíhlý!“
„Takový Mefisto, co láká ženské do pekla!“
„A dal mi stovku, když vám ty růže odnesu na jeviště. Nechtěla jsem, ale on se na mě tak podíval, že jsem si ji musela vzít!“
„A seděl v první řadě!“
„Nespouštěl z vás oči! Koukala jsem na něj dírkou vedle opony!“
Vrátila jsem se do šatny, řekla jsem to kolegyním, zasmály jsme se, a pak jsme se začaly líčit a oblékat na představení a já tajemného Marka pustila z hlavy. Jenomže o přestávce přiběhla jedna z uvaděček a s vytřeštěnýma očima mi hlásila, že je tady zase, zase sedí v první řadě uprostřed jako včera a zase mi posílá kytku na jeviště! Varovně jsem zahrozila na kolegyně.
„Upozorňuju vás, že první řadu uprostřed budu sledovat jenom já! Opovažte se tam kouknout!“
Všechny samozřejmě hned běžely do pánské šatny a tam to vyslepičily, ale je pravda, že kolegové byli opravdu kolegiální a do první řady se nikdo z nich nepodíval ani jednou. Nechali to na mě. A já Marka nenápadně pozorovala a dávala jsem za pravdu uvaděčkám. Byl dokonalý!
Když mi jedna z nich při děkovačce přinesla druhou kytici, podívala jsem se do první řady a Marek se na mě usmál. Usmála jsem se také, ale na víc nebyl čas. Děkovali jsme se, opona šla sem a tam, a já si až cestou z jeviště všimla, že mi tentokrát dal jenom dvě růže.
„Asi mu došly prachy,“ komentoval počet růží Vašík, když jsme šli všichni k šatnám.
„Symbolika,“ ucedil Matěj. „Dva jsou pár.“
Dva jsou pár, říkala jsem si doma, když jsem přidávala dvě dnešní růže, u kterých tentokrát nebyl žádný vzkaz, k včerejším sedmi. A co když přijde Marek do divadla i zítra? A dá mi růže potřetí? Co budu dělat?
Druhý den před představením někdo zaťukal na naši šatnu a dovnitř nakoukla jedna z uvaděček.
„Paní Terezo, je tady zase! A dal mi pro vás tři růže!“
Dana na mě kývla.
„Já bych hned po po děkovačce vyběhla k šatnám a odchytila bych si ho tam!“
Ivana nesouhlasila.
„Nemůže jít v kostýmu mezi diváky.“
Ani mně se to nelíbilo.
„Nebudu ho honit po divadle. Však on si najde cestu, jak se ke mně dostane. Pokud bude chtít.“
16. prosince jsme Marušku nehráli, tak jsem šla nakupovat a odpoledne jsem vánočně vyzdobila byt a okna. Samozřejmě, že jsem na Marka nezapomněla, ale večer jsem byla tak utahaná, že jsem usnula, sotva jsem si lehla…
17. prosince seděl Marek zase ve „své“ první řadě a zase mi poslal růže. Dvě. A další den, 18. prosince, mi poslal zase dvě růže.
Uvaděčky mi už ani nechodily do šatny říkal, že je můj ctitel zase v divadle, ale já si ho všimla hned, jak jsem přišla na jeviště. A pokaždé, když mi uvaděčka při děkovačce dávala růže, jsem se na něho podívala a oba jsme se na sebe usmáli. Pokaždé. Bylo to hezké. Pro mě určitě a možná i pro něho.
19. prosince mi poslal tři růže. A tehdy mě napadlo, že se mnou možná hraje tajemnou hru čísel a nechává na mně, jestli ji vyřeším…
Když jsem druhý den, 20. prosince, dostala při děkovačce čtyři růže, podívala jsem se do první řady s výrazem, co je to za hru, milej Marku?! A Marek okamžitě pochopil, na co se ptám, zasmál se a pokrčil rameny. Jako by říkal, přemýšlej, milovnice čísel!
Večer jsem doma seděla u vázy, která byla plná jeho růží a na papír jsem si napsala několik čísel.
7. 2. 3. 2. 2. 3. 4.
Sedm čísel. Počet růží tak, jak jsem je od Marka dostávala.
7. 2. 3. 2. 2. 3. 4. Co ta čísla znamenají? Pokud ovšem něco znamenají…
Poslední Marušku jsme měli hrát až den před Štědrým večerem, 23. prosince. Využila jsem volné dny k návštěvám svých pražských příbuzných a s plným autem dárků, jsem putovala po Praze. Bylo to milé. Všude mě přijímali s radostí a s láskou a já cítila krásnou pospolitost. Mám rodinu. Nejsem sama.
Táta totiž zemřel, když mi byly dva roky. Žila jsem pak s mámou sama, ona byla samotářka, spokojená se svojí samotou, a i když jsme měly v Praze dost příbuzných z její i z otcovy strany, stýkaly jsme se s nimi minimálně. Když před pěti lety máma zemřela, opatrně a pomalu jsem naše příbuzenské vztahy začala obnovovat a myslím, že se mi to podařilo. Máme velkou rodinu a máme se rádi. A i když mě všichni každý rok zvou, abych strávila svátky u nich, zůstávám doma. Vždyť o nic nejde. Den jako každý jiný…
23. prosince jsme hráli Marušku v letošním roce naposledy. A naposledy v letošním roce jsem dostala růže od neznámého Marka z první řady. Opět čtyři. Když jsem se ke konci představení podívala do první řady, na jeho místo, nebyl tam. Nepřekvapilo mě to. Určitě tušil, že se chystám vyběhnout z děkovačky a kostým – nekostým, ho budu hledat mezi diváky! A tušil správně! Chtěla jsem to udělat!
Doma jsem dala poslední růže od Marka do vázy a k číslům 7. 2. 3. 2. 2. 3. 4., jsem připsala poslední číslo. 4.
7. 2. 3. 2. 2. 3. 4. 4.
Škoda. Ještě jedna kytice růží a měla bych celé telefonní číslo! Jak to řekl Matěj po prvním představení Marušky, když jsem dostala prvních sedm růží?
„Sedmičkou začíná dost mobilních čísel.“
A já byla čím dál víc přesvědčena, že počet růží skrývá Markovo telefonní číslo! V tu chvíli mě napadlo, že bych to mohla vyzkoušet! Přidám k osmi číslům jedničku a zavolám! Podívala jsem se na hodinky. Ne. Nezavolám. Je skoro půlnoc. Šla jsem si lehnout a usínala jsem s předsevzetím, že zavolám zítra.
A tak jsem na Štědrý den, kolem desáté hodiny, vytočila číslo 7 2 3 2 2 3 4 4 1.
Chvíli to vyzvánělo a pak se ozval ženský hlas.
„Ano?“
„Dobrý den. Moc se omlouvám, ale nemohla byste mi zavolat Marka?“
„To bych tedy nemohla,“ odsekla ta ženská. „Mám doma akorát Tomáše, a tomu právě teď spadl stromeček! Protože je lempl!“
Na druhé straně se ti dva začali hádat a já hovor ukončila. Takže jednička to není. Zkusím dvojku. A vytočila jsem číslo 7 2 3 2 2 3 4 4 2.
Ten na druhé straně to vzal hned.
„Poslouchám.“
„Dobrý den. Nezlobte se, že ruším, ale mohla bych mluvit s Markem?“
„Samozřejmě, že můžeš mluvit s Markem, kočičko! Dokonce musíš! Pokud ti ovšem nevadí, že nejsem Marek, ale Honza.“
I tenhle hovor jsem ukončila, zařekla jsem se, že už to zkoušet nebudu, naštvaně jsem si sedla před televizi a v tu chvíli se ozval zvonek.
Kukátkem jsem viděla, že za dveřmi stojí někdo s kytkou. Otevřela jsem, poslíček mi dal podepsat doručenku, popřál mi příjemné svátky a byl pryč.
Zavřela jsem dveře a opřela se o ně. Celá jsem se třásla. Devátá kytice. Deváté číslo. Mobilní číslo Marka.
V pokoji jsem kytici rozbalila. Byla celá zelená! Listy, listy, listy. Žádná růže. Žádný lístek s vysvětlením. Dostala jsem kytici, ale bez růže.
Bez růže. Terezko, přemýšlej! Žádná růže, se rovná nula růží! Přidej k těm osmi číslům nulu a můžeš volat!
A tak jsem vytočila číslo 7 2 3 2 2 3 4 4 0.
Skoro vzápětí to na druhém konci někdo vzal. Nevěděla jsem, co mám říct. Ten druhý byl také ticho. Nadechla jsem se.
„Ahoj, Marku.“ Ticho, které pokračovalo, trvalo věky. A pak konečně promluvil.
„Ahoj, Terezko.“