KDYŽ se řekne SKANDÁL

Balkonové drbny na dovolené

Strašně jsme se do našeho vysněného Řecka těšili! Děti jsme poprvé nechali s babičkou a s dědou na chalupě, a vyrazili k moři bez nich, svobodní jako ptáci! 

====

 Už v Praze na letišti jsme se dali dohromady s Luckou a Petrem, kteří měli bydlet ve stejném hotelu. Byli na tom jako my. Děti „odložili“ k prarodičům a těšili se na deset dnů pohody.

„Jano, taky si připadáš jako svobodná,“ mrkla na mě Lucka, když jsme přiletěli na místo a čekaly, až naši muži „odchytí“ zavazadla, sjíždějící pomalu na pás. 

Rozesmála jsem se.

„Nene! Jako svobodná ne! Připadám si jako novomanželka! Lucko, vždyť my jsme vlastně na žádné svatební cestě nebyli!“ Lucka si vzdychla.

„Tak to jste na tom jako my…“

Ale to už se k nám blížili naši muži. Můj Filip a Lucčin Petr. Když jsme jim oznámily, že právě teď, po deseti letech od našich svateb, začíná konečně naše svatební cesta, oba muži se po sobě s úsměvem podívali.

„Tak to bude pro nás hodně náročné, co, Petře,“ mrkl můj Filip na Petra, ale ten mávl rukou.

„To zvládneme, Filipe. Jen se na ně podívej! Jsou to nejkrásnější ženské na letišti!“

Začátek naší dovolené neměl chybu! Sejít se hned na letišti s dvojicí, se kterou jsme si navzájem padli do noty, byl zázrak! Nádherný hotel byl druhý zázrak! A největší zázrak byla pláž, moře a půvabné okolí.

„Škoda, že nebydlíme ve stejném patře,“ posteskla si Lucka, když jsme si brali u recepce klíče. Nenápadně jsem ji upozornila na pár, který si bral klíče před námi. 

„Tamhle jsou naši sousedi.“ Lucka si je přeměřila a zašeptala:

„Myslím, že s nimi žádnou velkou zábavu mít nebudete. Podívej se na ně! Jsou to nudné, šedivé myši.“

„Ale on je docela sympaťák, i když si myslím, že bude pod pantoflem,“ pokračovala jsem v kritické prohlídce těch dvou a Lucka mávla rukou.

„Brzy o nich budeš vědět víc. Poslouchat na balkoně sousedy, je na dovolené můj koníček.“ Se smíchem jsem přikývla. 

„I můj! Co také jiného můžeš dělat, když sedíš na balkoně s kafem, a od sousedů vedle z pokoje slyšíš každé slovo? To je jejich problém, že si nezavřou dveře na balkon, nebo nemluví potichu.“ Lucka souhlasila.

„Přesně to samé říkám i já, když se mi Filip směje, že jsem balkonová drbna! Přece si kvůli tomu, že se sousedé hádají, nepůjdu sednout do pokoje a nezabedním dveře?“ 

Večer jsme šli na pokoj hned po večeři, přece jenom se na nás projevila únava. Seděla jsem po sprše na balkoně a čekala na Filipa, který se zavřel v koupelně. Z pokoje sousedů ke mně dolehly hlasy. Najednou ona zvýšila hlas: 

„Cos to řekl? To od tebe slyším poprvé, že chceš mít děti! A dokonce se mnou!… Co to plácáš?! To jsem měla jet do Mexika TĚHOTNÁ?! Když ten zájezd stál tolik peněz?!… Cože?! To jsem měla sedět doma s břichem?!… Já vím, že by zájezd nepropadl! Vzal by sis s sebou Natašu! S tou jsi to přece tehdy táhnul, nebo ne?!… 

O co ti jde? Řekni mi, o co ti jde?… Ano, dala jsem TO teď před Řeckem pryč. Dala. Chtěla jsem být s tebou! Jenom s tebou! Užívat si s tebou, ne se tahat s břichem! A potit se! A zvracet!… Mlč! Tys taky chtěl, abych to dala pryč! Pro tebe jsem jenom hadr! Jenom mě využíváš! Nevážíš si mě! Když si mě nevážíš ty, jak by si mě mohlo vážit moje dítě?!“ 

Uf! Tak to je síla! V šoku a potichu jsem se vrátila z balkonu do pokoje a zůstala tam stát jako solný sloup. Kdyby zrovna nevyšel Filip z koupelny, stála bych tam pořád.

„Co je? Co se stalo?“ zeptal se mě polekaně.

Potichu jsem mu řekla, co jsem právě slyšela.

„Chápeš to, Filipe? Ona byla dvakrát na potratu! Kvůli dovolené! A on má milenky! Tohle až zítra povím Lucce, ta bude koukat!“ Filip mě objal. 

„Já koukám už dneska! Na tebe! Pojď ke mně!“ Přivoněl si ke mně a políbil mě. „Jestlipak takhle voníš všude, miláčku můj, co?“

Náš první den dovolené nemohl skončit lépe…

Když jsme druhý den vypravovali Lucce a Petrovi historku o sousedech – šedých myších, Lucka hltala každé slovo. Večer jsem na balkoně čekala, jestli bude u sousedů další „divadlo“, ale byl klid. Pustili se do sebe až čtvrtý večer, to u nás na balkoně zrovna seděli Lucka s Petrem. Otevřeli jsme si lahvinku. 

„Ty mě už nemiluješ,“ ozvalo se od vedle. „Ale ano,“ odpověděl on. „Máš dost mé lásky!“ „Ale ne!“ „Nikdy jsi mě nemiloval!“ „Ano!“ „Omrzela jsem tě!“ „Ne.“ „Ale ano! Proč jsi to na letišti neřekl mému manželovi, když udělal tu narážku?“ 

Chvíli bylo ticho a pak se on ustrašeně ozval.

„Myslíš, že něco tuší?“ Ona se zasmála. „Ten? Ten netuší nikdy nic. Ale měl jsi mu to říci!“ On se vyděsil. „Cože! To jsem mu měl říci, že…?“ Ona mu skočila do řeči. 

„Ano, ano! Čekala jsem, že mu řekneš, že mě miluješ! Nezasloužíš si mě, tak je to!“ A on jí s velkou úlevou odpověděl. „Ano, nezasloužím si tě!“ 

Jenomže se přepočítal! Vypadalo to, že se na něho ta šedá myška vrhla!

„Ale ne, to jsem nemyslela vážně. Pojď ke mně! Pojď!“ „Ne, já si opravdu nezasloužím tvoji lásku.“ „Jsi k sobě strašně nespravedlivý. Však ty se polepšíš. Viď, že se polepšíš?“ „ Ano. Polepším se.“ „A teď mi řekni, že beze mne nemůžeš být živ. Řekni to!“ „Nemohu být živ. Bez tebe,“ řek on pateticky. Hlasy utichly a my po sobě udiveně zírali. „Ti dva tedy mají hodně zamotaný vztahy…“ poznamenal potichu Petr. „To je jako scéna z televizního seriálu,“ řekla jsem.

Druhý den jsme s Luckou na pláži ten divný pár probírali. 

„Takže ona je vdaná a má milence, se kterým je na dovolené. S ním byla těhotná a šla před dovolenou na potrat. Její muž něco tuší, ale šel ji i jejího milence, doprovodit na letiště. Ale vypadá to, že ten její milenec z ní moc nadšený není… i když ji miluje…? To je nějaký divný…“ 

Den před odletem, kdy jsme už měli sbaleno, jsme se s našimi přáteli zase sešli „na našem“ balkoně. Tiše jsme si povídali, popíjeli jsme víno, plánovali jsme, kdy se po příletu sejdeme, a najednou se od sousedů ozval jeho hlas. 

„Můžeš si laskavě odpustit ten svůj ironický tón? To ti možná žere tvůj bratříček, co si hraje na vědce! Ale já ne! Slyšíš? Já ne! Myslíš si, že ti tady nemůžu rozbít hubu?“ V tu chvíli se ozvala ona. Plakala.

„Prosím tě, do obličeje ne!“

„Kašlu ti na ksicht! Praštím tě, kam budu chtít a kdy budu chtít! Můžeš si za to sama! Tak ty sis stěžovala bratříčkovi?“

„Ne! Nikomu jsem si nestěžovala! Proč bych si stěžovala?“

„Kecáš! Slyšel jsem, jak s někým telefonuješ! Říkalas někomu, že tě mlátím a psychicky týrám!“ 

„Ne, prosím, do obličeje ne,“ ječela ona. 

S hrůzou jsme se na sebe všichni podívali. On ji bije! On ji pár metrů od nás mlátí!? Petr kývl na Filipa.

„Jdeme tam.“ Lucka vyskočila a chytila Petra za ruku.

„Nikam nepůjdeš! Vždyť jsou to blázni! Předvedli nám toho tolik, že nemá cenu se mezi ně plést! Jim to pravděpodobně takhle vyhovuje!“

Souhlasila jsem s ní.

„Lucka má pravdu. Zítra odletíme, ty dva už nikdy neuvidíme, nebudeme si kazit poslední večer dovolené.“ Naši muži si zase sedli.

Poslední den naší dovolené. Skládali jsme do autobusu zavazadla a všichni čtyři jsme nenápadně koukali po šedé myši, jestli nemá monokl. Neměla. Koukali jsme po nich i na letišti, ale nevypadalo to, že by se hádali. Seděli stranou, usmívali se, povídali si, a dokonce se drželi za ruce! A když ji on políbil, Lucka kývla na Petra.

„Neříkala jsem ti to včera? Jsou to cvoci a vyhovuje jim to.“ 

Když jsme si všichni řekli, že tihle dva byli jedinou černou kaňkou na naší dovolené, přestali jsme na ně myslet…

… Eliška se naklonila k Jakubovi.

„Podívej se na tu partičku! Už nás zase pozorují. Myslíš, že nás znají z divadla?“ Jakub se ušklíbl.

„Myslíš z našeho jihlavského? Kdepak. Eliško, tihle nechodí do oblastního divadla, tihle spíš sedí doma a čučí na televizi, na nekonečné seriály…“ Eliška se zasmála. 

„Až v září nasadí seriál, ve kterém hrajeme, určitě si na nás vzpomenou, a budou říkat: jééé, táto, kdybych věděla, že jsou to takové hvězdy, tak se s nimi v tom Řecku vyfotím!“ Pak se zarazila. 

„Teď mě napadlo, Jakube, že jestli nás budou lidi díky televizi poznávat, už si takhle klidnou dovolenou neužijeme… To bude peklo. To už se nebudeme moci v klidu učit dialogy a tahat všude s sebou scénáře jako letos. Až jsem je někdy chtěla zahrabat do písku a nechat je tam!“

Jakub ji objal kolem ramen.

„Kdo ví, jestli bude seriál úspěšný a my se konečně proslavíme, koupíme se dovolenou někde daleko, v nějaké exotice, kde nás nikdo nepozná…“ básnil Jakub a pak si oba všimli si, že je ta čtyřčlenná partička pořád pozoruje. Eliška se zamračila. 

„Klid,“ uklidnil ji Jakub. „Vždyť už se s těmihle protivnými lidmi nikdy neuvidíme!“ Eliška se rozesmála. 

„My ne! My se s nimi opravdu nikdy neuvidíme! Ale oni na nás budou za měsíc koukat dvakrát týdně v televizi!“ 

 

 

V povídce byly použity ukázky z her Ireny Fuchsové „Už jsem tady, miláčku!“ a „Petr Svatý“ a ze hry Lea Birinskeho „Tanec bláznů“. 

 

 

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY