KDYŽ se řekne SKANDÁL

Svatba podle scénáře

Na ten konkurs na roli v seriálu, se mi moc nechtělo. Nevěřil jsem si. Říkal jsem si, nikdo není zvědavý na kluka, který před rokem skončil DAMU a je rád, že dostal jednu roli v divadle – sice v dobrém divadle, ale další role na obzoru zatím žádná…

Když jsem nahlásil vše potřebné u služby a nechal se vyfotit, zalezl jsem si do kouta a čekal, až mě zavolají. Nebýt toho, že mi v divadle tenhle konkurs doporučil dramaturg, nešel bych sem. Připadal jsem si jak na výstavě psů! Poslušně běžet v kruhu a hlavně nepočůrat pány porotce! 

„Ahoj. Já jsem Viktor Pokorný. Mám na starosti reklamu a všechno kolem ní, i bulvár. Ty jsi Řehoř Skála. Byl jsem dvakrát na tvém představení.“

Přede mnou stal sympatický kluk a nevypadal na gaye.

„Gay nejsem,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Pomáhám hledat nové tváře. Scénárista je můj kamarád, tak vím, co potřebuje. Ty by ses nám hodil. Říkal jsem vašemu dramaturgovi, aby tě na konkurs upozornil a jsem rád, žes přišel.“

Stál, usmíval se, já na něho koukal a říkal jsem si, ten kluk mi přinese štěstí!

„Něco ti řeknu, Řehoři,“ pokračoval Viktor. „Když budeš dělat, co ti poradím, tak ti přinesu štěstí.“ Rozesmál jsem se.

„To bych musel nejdřív vyhrát konkurs!“ To byla první slova, která jsem Viktorovi řekl a jeho odpověď mě šokovala.

„Už jsi ho vyhrál.“

Tu roli jsem dostal. Točit se mělo začít za měsíc. Produkce ještě hledala pár herců, ale hlavně hledali holku, do které se zamiluju už ve druhém dílu a naše další osudy měly být stěžejní pro celý seriál.

S Viktorem jsem se rychle spřátelil. Byl o pět let starší, a byl doslova nasáklý show byznysem. Jeho rodiče pracovali jako produkční a Viktora brali odmalička „na plac“, takže znal v show byznysu všechny a všechno.

„Pojď se mnou dneska do divadla,“ řekl mi za pár dnů. „Hraje tam Klára Herbertová. Hodili byste se k sobě.“ 

Při představení jsem se nudil, ale Klára se mi líbila.

„Tak co,“ zeptal se mě Viktor o přestávce. „Líbí se ti?“ Přikývl jsem. 

„Tak se vypaříme. Je to nuda. Ale Kláru bereme!“

Druhý den mi zavolal, jestli bych s ním nešel na večeři. Že má pro mě překvapení. Když jsem přišel do restaurace, seděl u stolu s Klárou. Představil nás a hned vyhodil eso.

„Kláro, měla bys vědět, že nebýt Řehoře, tu roli v seriálu bys nedostala. Líbíš se mu.“

Klára se na mě vděčně usmála.

„Díky, Řehoři. Jsem tvoje dlužnice.“

Naklonila se ke mně a políbila mě na tvář. Příjemně voněla. Spokojeně jsem se usmál. Dobrá volba! Viktor mi opravdu přinesl štěstí! Peníze se mi posypou a ještě budu hrát s holkou, která se mi líbí! 

Když se začalo natáčet, přestal pro mě reálný život existovat. V divadle jsem měl dvě – tři představení za měsíc, pro natáčení jsem byl tedy volný, Klára také a tak jsme spolu byli denně, někdy od rána do večera. Měli jsme už za sebou seriálové polibky, milostné scény v posteli, v lese, na koupališti. Nejenom, že jsme znali svá těla dopodrobna, ale bylo nám spolu dobře. Byli jsme prostě ideální seriálový pár. 

Po jednom natáčení jsme čekali na auta, která nás rozvážela domů, a já si postěžoval Kláře, že ještě musím zajít do supermarketu na nákup. Že doma nemám nic k jídlu. Usmála se a lehce se dotkla dlaní mé tváře.

„Nech to na zítra, Řehoři. Zítra točíme až večer. Budeš mít čas nakoupit. Zvu tě k sobě, na špagety. Jestli chceš.“

Chtěl jsem. A obojí bylo vynikající. Špagety i milování. 

Když jsem druhý den kolem deváté odcházel, Klára ještě spala. Zavolal jsem si taxi, nechal jsem se vyložit před supermarketem kousek od mého podnájmu, nakoupil jsem, a když jsem stál u pokladny, všiml jsem si v novinách, vystavených ve stojanu, obrovského titulku, „Láska ze seriálu!“. Na fotografii byla Klára a já. Někdo z bulváru nás vyfotil, když jsme včera večer vystoupili z auta před domem Kláry. 

V tu chvíli mi zazvonil telefon. Viktor.

„Vidím, že nezahálíš, Řehoři! Jste s Klárou na první straně! Vynikající reklama! Mimochodem, stálo to za to?“ Rozesmál jsem se.

„Bylo to lepší než při natáčení!“

Když jsme se večer s Klárou sešli v ateliéru, měla noviny s sebou. Spokojeně si prohlížela naši velkou fotku a pak ke mně natáhla ruku.

„Řehoři, vsaď se, že zítra tam bude tvoje fotka, jak jsi ode mě dneska ráno odcházel!“ 

Nevsadil jsem se. Oba jsme věděli, že tam bude. A byla. S patřičným komentářem.

Od té první noci jsem ke Kláře chodil pravidelně. Po měsíci jsem svůj podnájem pustil a nastěhoval se k ní. Bylo to pohodlnější a hlavně, měli jsme čas, učit se spolu text. 

Jednou jsme si během natáčení povídali s Viktorem o všem možném a on se najednou zarazil uprostřed slova.

„Co je,“ zeptal jsem se a on mávl rukou. 

„To ti neřeknu.“ Nechal se chvíli přemlouvat a pak to z něj pomalu lezlo. „Scénárista by potřeboval… má takový plán. Chtěl by, aby Klára… otěhotněla. Má promyšleno, jak by příběh s vámi dvěma táhl dál. Pro vás by to znamenalo další tři roky natáčení. Samozřejmě, že byste se v seriálu vzali. O tom by byl celý jeden díl. A pak by musela být i skutečná svatba – pozval bych bulvár, ten by všechno platil, nestálo by vás to ani korunu. Ale ty určitě nebudeš souhlasit, viď?“

A proč ne, říkal jsem si v duchu. Kláru sice nemiluju, ale ona mě ano. To vím. Je nám spolu dobře. Nevidím na ní žádnou chybu. Třeba se do ní zamiluju… časem.

„Souhlasím.“ Viktor se rozzářil. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak šťastného! Rozpřáhl ruce a pevně mě objal.

„Díky, Řehoři! Nebudeš litovat! Ty ani Klára!“

Večer jsem Kláře řekl, že bych chtěl děťátko. Jestli bude souhlasit, že domluvím s Viktorem, aby s jejím těhotenstvím scénárista počítal. Rozplakala se.

„Řehoři, ty chceš miminko? Se mnou? Já taky! A je mi jedno, jestli to bude ve scénáři! Já tě miluju!“ 

Já tebe sice nemiluju, ale je super, že souhlasíš, pomyslel jsem si, a když odešla do koupelny, poslal jsem Viktorovi esemesku, že je úkol splněný.

Seriálová svatba byla za půl roku, to už Klárka měla malé bříško a dva měsíce po narození Denisky, jsme měli skutečnou svatbu. Za svědky nám šel Viktor a scénárista. Oba mohli být spokojení. Náš život šel podle jejich scénáře. Já splnil, co chtěli a Viktor také. Udělal ze mě a z Klárky, oblíbené seriálové hvězdy. Diváci milovali nás i naši Denisku, která s námi také hrála. 

Ale něco podle jejich scénáře přece jenom nebylo. Ode mě to už nebyl kalkul. Už dávno jsem je miloval obě. Klárku i Denisku. 

Žili jsme seriálem další dva roky. S Klárou jsme získali herecké zkušenosti a spoustu kontaktů, kamarádů i přátel. Měli jsme nabídky na natáčení, chtěla nás i divadla, a tak jsme občas dělali i něco jiného, než seriál, televize nás zvaly do různých zábavných pořadů, psalo se o nás jako o hvězdném a šťastném páru a pak přišel den, kterým vše skončilo.

„Potřeboval bych s tebou mluvit, Řehoři. Dej si na mě půl hodinky,“ požádal mě jednou po natáčení Viktor, tak jsem zavolal Kláře, která ten den netočila a byla s Deniskou doma, aby na mě nečekala a jeli jsme s Viktorem do jednoho klidného baru, kousek od našeho domu. 

Když jsme si řekli pár věci kolem natáčení, Viktor mi podal vizitku.

„To je náš právník. Domluví s tebou rozvod. Musíme ho načasovat tak, aby rozvod v seriálu byl dřív, než váš skutečný.“

Nic jsem nechápal.

„Rozvod? Já se ale nechci rozvádět.“

„Pokud se nerozvedeš, v seriálu skončíš. Tak si vyber. Byla seriálová svatba, bylo seriálové těhotenství a teď bude i váš seriálový rozvod. Nech si to projít hlavou a do tří dnů zavolej tomu právníkovi!“

Viktor se zvedl, u baru zaplatil, ode dveří na mě zamával a zmizel.

Šel jsem pomalu domů a hlavou se mi honilo všechno, co jsme za posledních pět let s Klárkou zažili. Máme dceru, jsme šťastní. A budeme šťastní, i když v seriálu skončíme. Žádný scénář mi už nebude diktovat, jaký život mám žít! 

Klárka na mě čekala.

„Chceš něco jíst,“ zeptala se z křesla, kde seděla a četla si, a když jsem řekl, že ne, knihu zavřela a položila na stolek.

„Tak povídej. Co ti chtěl Viktor?“

„Dal mi vizitku nějakého právníka. Mám se mu ozvat kvůli rozvodu.“

„Já už jsem se s ním sešla. Z mé strany je rozvod připravený,“ řekla Klárka s úsměvem a protáhla se. „Je to sympaťák. Nenech ho čekat. Zavolej mu hned zítra. Nečekej tři dny.“ Tři dny? To mě zarazilo.

„Jak víš…“ 

„Viktor mi před chvílí volal. Že prý potřebuješ tři dny na rozmyšlenou. Proč prosím tě?“ Připadal jsem si jako ve špatném filmu. Vůbec jsem nechápal, jak to Klárka myslí.

„Kláro, my dva se přece nechceme rozvádět!“ Klára na mě nechápavě koukala.

„Ale prosím tě, Řehoři?! Kvůli seriálu jsme si spolu začali, kvůli seriálu jsme měli Denisku, kvůli seriálu jsme se vzali a teď se kvůli seriálu rozvedeme. Co ti na tom vadí?“

Co to říká?! Ona mě přece od začátku milovala! Ona přece všechno dělala z lásky ke mně! To já ji nemiloval! Já plnil všechno, co chtěl scénárista a Prokop!

„Já tě miluju, Kláro,“ zašeptal jsem a v duchu jsem si říkal, ať se už konečně probudím a všechno je zase tak šťastné, jaké to bylo dneska ráno!

Klára si vzdychla.

„Proč to komplikuješ? Chybí nám něco? Jestli ti jde o Denisu, já ti přece nebudu dělat žádné problémy, Řehoři. Jsme její rodiče. Oba. O Denisu se bát nemusíš. Nepřijdeš o ni. Budeme ještě rok v seriálu a pak se z něj vytratíme. Mně to takhle vyhovuje. Myslela jsem, že i tobě. Aspoň Řehoř mi vždycky říkal, že se vším souhlasíš. S miminkem, se svatbou a říkal, že budeš souhlasit i s rozvodem.“

Mlčel jsem.

„Proboha, Řehoři, pět let žijeme podle jejich scénáře! Oba máme dost našetřeno! Rozvod bude tečka. Konec. Každý si půjdeme po svém. A o Denisku se opravdu neboj! Domluv se na všem s právníkem!“

Bylo to jako zlý sen. Ještě ráno byla Klára moje žena, kterou jsem miloval. Byla matka mé dcery, kterou miluju. 

„Kláro, tys mě nikdy neměla ráda, viď?“ Rozesmála se.

„Kdybych měla milovat každého s kým hraju, tak to bych asi nepřežila, Řehoři! Řídila jsem se scénářem. Stejně jako ty.“

Nečekal jsem tři dny. Zavolal jsem právníkovi hned druhý den.

Přesně podle scénáře… 

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY