se řekne
KDYŽ se řekne SKANDÁL
Tepírek mi nenapsal
Měla jsem v dubnu svátek. Na tom není nic divného. Každý máme někdy svátek. I moje dcera Rita, která své jméno sice v kalendáři nemá, může svátek slavit na Markétu. Letos mi ale přišlo krásně moc přání. Chtěla jsem napsat „strašně moc“, ale to by nebylo ono. Krásně moc je lepší
Například Ondra Vetchý mi napsal, Fše nej miláčku. Petr Křemen, můj dobrý kamarád, který studuje vysokou školu, aby byl dobrým politikem, se stal na chvíli i básníkem.
„Ahoj, už je tu ten čtvrtek, kdy slavíš svůj svátek. Hodně zdraví, k tomu štěstí, starostem dej dneska pěstí. A to jsem vymyslel sám. : – ) Tak všechno nejlepší!“
Jako první mi poslala email Marcelka (dnes už bývalá přítelkyně mého syna Filipa), potom přišla esemeska od dcery Rity, hned po ní od ségry Jolany a potom od Filipa, kterého Marcelka sprdla, že mi ještě nepřál. Bráška František svátky a narozeniny ignoruje a já mu to už dávno odpustila.
Panu Fuchsovi, který ráno odjel, aniž by si uvědomil, že mám nějaký svátek, to připomněl jeho kamarád, sochař Jarda Hylas, ke kterému chodí na zálabskou skálu na kafe, takže než jsem přišla domů, stačil koupit růže a bonboniéru a pak mě pozval na zálabskou čínskou kachnu, která byla vynikající.
Od rána mi chodily esemesky, emaily, tři kamarádi gayové mi popřáli jeden za druhým, jako když se domluví, já popřála svým kamarádkám Irenám (mám tři) a kolem deváté hodiny jsem zavolala nejmilejší Ireně, kterou znám. Mamince.
Začala jsem optimisticky.
„Tak to máme krásný den, viď, mami?“ Ale maminka naším svátkem nežila.
„Proč? Co se děje? Mně je zima, musela jsem zatopit.“ Vzdychla jsem si.
„Mami, máme dneska svátek!“
Překvapilo ji to. Popřála jsem jí a domluvila jsem se, kdy k ní do Žlebů přijedu.
„Tak já mám svátek, a nevím to,“ povzdychla si nakonec.
„Mami, ale já ho mám taky,“ přihlásila jsem se nesměle a maminka se zarazila.
„No jo vlastně, ty taky.“
Poslední přání mi přišlo chvíli před půlnocí od autora mých webových stránek, Tomáše Adámka.
„Jelikož jsem zahlédl kalendář až teď, přeju vám k svátku až teď. Kde jste? Vlak je bez vás takovej prázdnej. : – )“
Potěšil mě. Dojíždíme totiž spolu ráno do Prahy, ale já teď chvíli nezkouším, tak nejezdím, a vidíte… vlak je prej beze mě takovej prázdnej!
Celý den jsem čekala na jednu jedinou esemesku, kterou mi každý rok posílá můj kamarád Čestmír Souček z Cerhenic u Kolína. Letos mi ale nenapsal.
Čestmír totiž 5. dubna 2009 zemřel.
Pracoval celý život jako inspicient v kolínském divadle. Znala jsem ho od května 1968, kdy jsem do kolínského divadla nastoupila. Bylo mu v té době dvaatřicet. Zůstal celý život svobodný, ale sám nebyl. Spojil svůj život s rodinou své neteře Miriam, u které poslední roky bydlel.
Miriam měla syna Martina, a když mu byly asi tři roky, přišla s ním do kolínského divadla na pohádku, ve které Čestmír hrál. Sotva se objevil na jevišti, ozval se z ředitelské lóže na celé divadlo Martinův výkřik.
„Tepírek!“
Náš Tepírek se už téhle přezdívky nikdy nezbavil, stejně jako mně nikdy nepřestal říkat slečno Tvrdíková.
„Nebudu si každý rok zvykat na jiné jméno, slečno Tvrdíková,“ řekl mi, když jsem se vdala poprvé a vítězně pokyvoval hlavou, když jsem se vdávala podruhé.
„Co jsem vám říkal, slečno Tvrdíková?“
Včera jsem se šla podívat za mými kamarády do kolínské Sociálně terapeutické dílny v Kouřimské ulici a obdivovala jsem, co nového vyrobili. Nejvíc se mi líbily barevné, metr dlouhé žížaly, které se hodí například v zimě mezi okna, aby dovnitř netáhlo. Už jich prodali spoustu, a pokud byste chtěli tenhle nápaditý, roztomilý a praktický dárek za pouhou stovku, podívejte se na jejich webové stránky www. melaops.cz.
Žížalu s pleteným kloboučkem, kterou vyráběl Michal, jsem dostala od mých zlatíček k svátku.
Máme ji na chalupě, propletenou v žebříku. Má přehled po dvoře i po zahradě a říkám jí Tepírek.
23. dubna 2009