KDYŽ se řekne SKANDÁL

TONÍČEK

„Toníčku, jsi to ty?“

         Sluchátko mi málem vypadlo z ruky. Byl to hlas Janičky! Janičky, kterou jsem miloval, a která z mého života před sedmi lety odešla a od té doby jsem o ní nevěděl.

         „Janičko? Janičko! Jsem to já! Odkud voláš? Co se stalo? Co potřebuješ?“

         „Potřebuju, abys mi pomohl.“

         Její hlas zněl tiše a moje srdce se divoce roztlouklo.

         Tušil jsem, že jeden z důvodů, proč ode mě před sedmi lety odešla, byl ten, že mi nechtěla být na obtíž. I když pracovala, měla zdravotní problémy a často se stávalo, že jsem to byl já, kdo o ni pečoval, místo aby se ona starala o mě, jak by se asi spíš předpokládalo.

         Nemusím snad ani říkat, že pečovat o ni byl pro mě nejkrásnější dar, jaký jsem mohl dostat. Pečovat o milovanou ženu! Neznám nic krásnějšího!

         Nadechl jsem se, aby se můj hlas rozčilením netřásl.

         „Udělám pro tebe všechno na světě,“ řekl jsem pevně a byla to pravda.

         Janička nečekaně vstoupila do mého života, když mi bylo třicet let.

         Byli jsme stejně staří a měli jsme za sebou oba složitý život a možná to nás spojilo. Já přišel v jednadvaceti letech o obě nohy, a Janička prodělala několik operací, které jí sice zachránily život, ale nemohla mít děti. Aby toho nebylo málo, zemřeli jí oba rodiče a ona zůstala sama. Bez sourozenců, bez tet a strýců. Sama. Na rozdíl ode mě. I když jsem už také neměl rodiče, měl jsem tři sestry, tři báječné švagry a sedm neteří a synovců. A všichni bydleli kousek ode mě a všichni byli kdykoli ochotní, přispěchat mi na pomoc.

         S Janičkou jsme se znali odmalička, věděli jsme o sobě a o svých rodinách všechno, zdravili jsme se. Pravda je, že naše dospívání se ubíralo jinými cestami. Zatímco Janička pro svou nemoc nikam nechodila a věnovala se studiu, já vymetal všechny možné diskotéky a střídal holky. Využíval jsem toho, že jsem byl hezký, mluvit jsem uměl a tak jsem dostal každou holku, na kterou jsem se podíval.

         Když jsem odmaturoval na průmyslovce, rozhodl jsem se, že budu dělat něco, co je práce pro opravdového chlapa. Chtěl jsem dělat venku, na vzduchu. Dokonce jsem tehdy uvažoval o tom, že emigruju a nechám se naverbovat do cizinecké legie. Ale otce jsem už neměl a maminka byla nemocná. Věděl jsem, že by ji zabilo, kdyby o mě přišla. Byl jsem nejmladší a její nejmilejší. A tak jsem zůstal doma, bydlel jsem s ní v baráčku, odkud se už všechny moje sestry vyvdaly a staral jsem se o ni.

         Nejdřív jsem
pracoval v lese, ale cítil jsem, že to není ono. Chtěl jsem na nádraží, mezi vlaky, chtěl jsem dělat posunovače, ale maminka se toho hrozila, tak jsem zůstal v lese.

         Když mi bylo dvacet, maminka umřela. Zůstal jsem v baráčku sám, i když sám, to jsem tam nebyl skoro nikdy. Vždycky tam byla nějaká holka.

         Užíval jsem si. A protože každá holka měla pocit, že si ji vezmu, snažila se, abych měl uvařeno a vypráno. Žil jsem si jako paša, ale ženit jsem se nechtěl. Holky jsem střídal jak na běžícím pásu, jako bych tušil, co mě čeká.

         Splnil jsem si svůj sen, a šel jsem dělat na nádraží posunovače. Byl jsem konečně maximálně spokojený. Miloval jsem svoji práci. Byla nebezpečná, zodpovědná, důležitá. Připadal jsem si jako hrdina.

         …„Toníčku, já ti potřebuju něco říct,“ řekla Janička po dlouhém tichu, kdy mi proběhl hlavou kus mého mladého života.

         „A nevíš, jak na to.“

         „A nevím, jak na to.“

         Oba jsme se rozesmáli. Řekli jsme to totiž oba najednou a to se nám dřív, když jsme byli spolu, stávalo často.

         Dřív.

         Bylo mi třicet, když jsme s Janičkou začali žít. V té době jsem už ženských tolik neměl. Ne, že by mě nechtěly. Chtěly. Některé byly zvědavé, jaké to je, milovat se s někým, kdo nemá nohy, jiné, které mě znaly v době, kdy jsem nohy měl, si myslely, že mě dostanou na radnici spíš teď, když jsem mrzák, než dřív, když jsem měl ženských, kolik jsem chtěl.

         Nechtěl jsem ani jedny ani druhé. Jako pokusný králík jsem odmítal účinkovat a brát si někoho, s kým jsem se před lety vyspal bez lásky a odhodil, mi jako základ pro manželství na celý život, nepřišlo dobré.

         Byl jsem tehdy na nákupu a rozjel se do ulice, kterou jsem příliš neznal a která nebyla bezbariérová. A když jsem se nemohl dostat z chodníku, ucítil jsem, že někdo zezadu popadl můj vozík a přejel se mnou silnici.

         Když ten někdo najel na druhé straně na chodník, obešel můj vozík a usmál se na mě. Byl to anděl. Byla to Janička.

         A už ode mě neodešla. Zůstali jsme spolu osm nádherných let.

         Ji jedinou jsem si chtěl vzít, ale ona nechtěla.

         „Toníčku, byla bych ti břemenem.“

         Ano, to byl její argument. Marně jsem se ji snažil přesvědčit, že se o ni dovedu postarat, jako kdybych byl zdravý chlap. Vždyť já byl zdravý chlap, jenom jsem neměl nohy! Byl jsem sice v invalidním důchodu, ale bydlel jsem ve svém domku, měl jsem tři sestry, které přišly okamžitě, když jsem je potřeboval a švagři mi pomohli se vším, co jsem bez nohou nezvládl. Můj dům byl díky mým příbuzným, dokonale přizpůsobený pro život muže na vozíku. Byl moderní a pohodlný.

         Také jsem měl velkou zahradu, kde jsem si nechal postavit skleníky tak, abych mohl o sazeničky pečovat z vozíku. Pěstoval jsem všechny druhy letniček a zkoušel jsem i pěstování bonsají. Zatím jsem ale měl úspěch se svými letničkami a to takový, že jsem si už před sezónou musel udělat pořadník, aby se mi zákazníci před skleníky nepoprali!

A když do tohoto mého ráje přišla Janička, nic mi už ke štěstí nechybělo.

Po osmi letech odešla. Nechala mi dopis na rozloučenou, abych jí odpustil. Odpustil. Odpustil jsem jí okamžitě. Co může chlap bez nohou udělat jiného, než odpustit ženě, která ho milovala takového, jaký je?

         Odpustil jsem jí a v duchu jí děkoval za nádherných osm let. Musel jsem jí děkovat v duchu, protože jsem nevěděl, kam odešla, kde žije, jak žije. Ale přál jsem jí vše dobré a celých sedm let jsem doufal, že se jednou ozve.

         „Janičko! Ještě pořád nevíš, jak na to,“ připomněl jsem se mlčící Janičce a oba jsme se zase zasmáli. Jak jsme se my dva, spolu rádi smáli!

         „Janičko! Povídej! Řekni mi něco o sobě! Kde žiješ? Jak žiješ? Jsi vdaná?“

         Chvíli bylo ticho. Protrpěl jsem si muka a oddechl si, když řekla, že ne.

         „A ty? Oženil ses, Toníčku?“ Rozesmál jsem se.

         „Je jenom jedna žena na světě, kterou bych si vzal okamžitě! A to jsi ty!“

         „A jsi sám?“

Vyptávala se dál a já byl šťastný, že jsem mohl odpovědět, že ano. Od té doby, co ode mě odešla, jsem ženu neměl. Žil jsem jako mnich a vůbec mi to nevadilo. Sedm let bez ženy uteklo, ani nevím jak, protože jsem každý den čekal, že se mi Janička ozve. A že se ke mně vrátí.

A když se neozvala jeden den, těšil jsem se, že se ozve druhý den a to samé jsem si říkal celých sedm let. A měl jsem pravdu. Ozvala se.

         „Jsem sám, Janičko. Jsem sám od toho dne, kdys mi odešla. A ty? Jsi sama?“

         Mlčela. Dlouho mlčela. Ve sluchátku jsem slyšel, jak dýchá. Moje malá. Určitě to měla těžší, než jsem to měl já. Její zdraví nebylo dobré a Janička byla laskavý, neprůbojný člověk a neuměla se bránit, když přišly špatné časy, to jsem o ní věděl.

         Hlavou mi proběhly všechny možnosti. Jestli není sama, tak s někým žije a on jí ublížil. Nemá kam jít a chce se vrátit ke mně. Kdyby to tak bylo, hned teď pro ni pojedu a večer ji tu budu mít a navěky!

         Téhle možnosti jsem raději nevěřil. Bylo by to příliš krásné. Raději budu čekat něco horšího.

         S někým žije a potřebuje peníze. Pomůžu jí a rád. Za těch nádherných osm let, kdy mi dávala radost a štěstí, za těch skoro tři tisíce dnů, které jsme spolu prožili, jsem jí dlužníkem na celý život!

         Konečně promluvila.

„Toníčku… já… já nejsem…“

         Slyšel jsem v jejím hlase slzy.

„Janičko, neplač! Ať potřebuješ cokoli, ať jsi v jakékoli situaci, pomůžu ti! Slibuju ti, že ti pomůžu, ať se jedná, o co chce!“

         Zase mlčela a pak to konečně řekla.

„Toníčku, já nejsem sama.“

         Bolest, kterou jsem ucítil u srdce, rychle přešla. Dobře. Někoho má. A co na tom? Přece jsem po ní nemohl chtít, aby byla sedm let sama. Opustila mě a našla si někoho jiného. To není důležité! Důležité je, že má problémy a obrátila se na mě.

         „To nevadí, Janičko! To je v pořádku! Vážně! Vůbec mi to nevadí!“

         Do očí se mi draly slzy. Hergot, chlape, vzpamatuj se, napomenul jsem se.

         „Ne, řeknu ti pravdu, Janičko. Vadí mi to. Vadí mi to, protože ty jsi pro mě jediná ženská na světě, pro kterou bych udělal všechno! Vadí mi, že nejsi sama, ale ne tak, jak si myslíš. Vadí mi to, protože jsem sobecký blbec, proto. Pomůžu ti, ať žiješ, s kým chceš! Pomůžu ti!“

         Tak. Stálo mě to hodně přemáhání, ale snad jsem konečně promluvil jako chlap a ne jako nějaký žárlivý slaboch, pomyslel jsem si a čekal, co řekne. Opět dlouho mlčela.

         „Janičko, řekni mi, co potřebuješ. Prosím,“ dodával jsem jí odvahu, protože jsem nechtěl, aby se trápila.

         „Toníčku, já nemám žádného muže. Žiju sama.“

         Zalilo mě takové štěstí, že bych nejradši začal křičet radostí! Kousl jsem do rukávu a zavřel oči. Nemá nikoho! Je sama! Je sama, jako já!

         „Ale mám dítě. Mám syna.“

         Co to řekla? Mám dítě. Mám syna. Slyšel jsem dobře? Mám dítě. Mám syna.       Koukal jsem před sebe a nic jsem neviděl. Janička má dítě? Ona přece nemůže mít děti! Stal se zázrak! Věděl jsem, jak ji trápí, že děti mít nemůže. Mnohokrát mi řekla, že bych si měl najít ženu, se kterou bych měl děti, aby se měl o mě kdo starat, až budu starý. Smál jsem se jí.

         „Mít děti proto, aby měly na krku beznohého dědka, až budou mít své rodiny? To bych byl, Janičko, špatný otec!“

         Myslel jsem to vážně. S Janičkou by to bylo něco jiného. Kdyby Janička mohla mít děti, splnil by se nám oběma náš největší sen. Ale ne vždy se nám naše sny vyplní…

         „Ty máš dítě? Ty máš syna?“

         „Toníčku, on je nemocný. Ale snad to dobře dopadne. Víš, on by potřeboval, aby se jeho otec nechal vyšetřit. Doktoři potřebují znát všechno o jeho otci.“

         Hlas se jí třásl. Tak její chlapeček je nemocný? Ale v čem bych jí mohl pomoci já? Pak mi to došlo.

„Janičko, jestli potřebuješ peníze na léčení, dám ti všechno, co mám.“

         „Toníčku, nepotřebuju peníze.“

         „A co tedy potřebuješ?“

         „Potřebuju, aby ses nechal vyšetřit.“

         Ruka se sluchátkem mi spadla do klína. Díval jsem se na místo, kde bych měl mít nohy a měl jsem najednou pocit, že jsem se vrátil do doby před dvaceti čtyřmi lety, kdy mi bylo jednadvacet a pracoval jsem na nádraží jako posunovač.

         Jako bych se vrátil do té chvíle, kdy se mi to stalo…

         „Tony! Bacha! Už jede!“

         Slyšel jsem hlas svého vedoucího a zamával jsem na něj, že ho slyším a vlak vidím. Ustoupil jsem stranou, ale zdálo se mi, že bych měl ustoupit ještě kousek. Vlak se rychle blížil a já ustoupil na nějakou hromadu za sebou. Bylo to hašené vápno. Když se ke mně vlak řítil, uklouzly mi nohy. Nejenom, že jsem o ně přišel, ale ještě jsem měl celé tělo spálené vápnem…

         „Janičko! Já mám syna?“

         „Ano.“

         Za dvacet minut jsem seděl v autě a řítil se k Jičínu. Tam totiž Janička žila. S mým synem. Do telefonu mi stačila ještě říct, že ode mě odešla, protože mi nechtěla komplikovat život. Těhotenství považovala za svou chybu a řekla si, že ode mě nic chtít nemůže. V domnění, že děti mít nemůže, mi hned na začátku řekla, že si při milování nemusím dávat pozor a proti otěhotnění samozřejmě nic nebrala. Řekla mi, že měla pocit, že mě podvedla. Tvrdila mi přece, že nemůže otěhotnět.

         Našla si práci v Jičíně, dostala pokoj na ubytovně, a když se narodil Jiříček, dostala i malý byt. Pak už jsem ji nenechal dál mluvit a chtěl jsem slyšet jenom jedno. Kde bydlí.

         Čekala na mě před domem. Byla pořád stejná. Možná bledší a hubenější. To ty starosti s naším klukem, pomyslel jsem si něžně a otevřel jsem dveře auta.

         Nastoupila si. Krátký okamžik jsme se na sebe dívali a pak jsme se objali.

         „Odpustíš mi,“ zašeptala a pevně mě držela. Políbil jsem ji.

         „Není co, Janičko. Teď je důležité, aby náš syn byl zdravý.“

         Jeli jsme za město a pod starou lípou u hřbitova, mi Janička řekla o našem šestiletém synovi, všechno.

         Jeho nemoc byla vážná, ale léčitelná, pokud zkoušky ukážou, že jsem vhodný dárce. A já věděl, že budu. Moje jistota se přenesla i na Janičku a ta se celá rozzářila.

         Domluvili jsme se, že se ještě dnes objednám na všechny potřebné testy a rovnou jsme zajeli do nemocnice za lékařem, který měl Jiříčka na starosti. Všechno jsme zařídili a pak jsem jel konečně s Janičkou k ní domů. V domě, kde bydlela, měla kamarádku, u které teď Jiříček byl.

         Janička pro něho došla a já zůstal sedět v autě. Když spolu za chvíli vyšli z domu a šli k autu, rozplakal jsem se. Byl mi strašně podobný! Takhle jsem vypadal, když jsem šel do školy! Ta fotografie visí u mě v baráčku a můj syn je, jako by mi z oka vypadl!

         Janička na mě kývla, abych vystoupil. Natáhl jsem se dozadu do auta pro vozík, dal ho vedle auta, přehoupl se do něho a vjel jsem na chodník.

         „Ahoj,“ řekl jsem svému synovi. Podali jsme si ruce.

         „Ahoj,“ řekl Jiříček a zvědavě na mě koukal. „Můj tatínek také nemá nohy,“ oznámil mi hrdě a pokračoval. „A já až budu velký, tak za ním pojedu a budu se o něho starat. Teď ještě ne, protože jsem malý a nemocný a tatínek by měl se mnou starosti. Ale maminka říkala, až budu zdravý a ještě trochu povyrostu, že za tatínkem pojedeme. Vy znáte mého tatínka?“

         Podíval jsem se na Janičku. Usmívala se. Ona mu o mně všechno řekla! Ona mu řekla, že jeho táta nemá nohy! Dojatě jsem několikrát polkl, než jsem byl schopný promluvit.

         „Já jsem tvůj tatínek, Jiříčku.“

         Vykulil oči, podíval se na Janičku, ta přikývla, já roztáhl ruce a on na mě skočil tak prudce, že jsme málem převrhli vozík.

         „Tatínku! Tati!“

         Pevně mě objímal, a když si zase stoupl vedle vozíku, zesmutněl.

„Škoda, že u tebe nemůžu být už teď, tati. Musíme počkat, až vyrostu a až budu zdravý.“

         Zavrtěl jsem hlavou.

„Kdepak, chlapče! Nemusíme na nic čekat! Jsi už dost velký! A brzy budeš i zdravý! A já moc potřebuju, aby ses o mě staral už teď! Tak co? Pojedeš s maminkou se mnou?“ 

         Jiříček se podíval na Janičku, a když ta přikývla, skočil znovu na vozík…

         …Testy dopadly výborně. Na nemoc jsme s Jiříčkem zadupali a netrvalo dlouho, přistěhovali se oba ke mně. Zdravý Jiříček a šťastná Janička.

         To už by mohla být tečka za tímhle příběhem. Ale jednu tečku mám ještě v zásobě!

Takovou svatbu, jakou jsme měli koncem srpna, než šel Jiříček do školy, takovou svatbu naše městečko ještě nezažilo!

 

Tato povídka vyšla ve druhém vydání knihy, Když chce žena zhubnout (2013)  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY