KDYŽ se řekne SKANDÁL

A pozdravuju sestřičku...

…Seděla jsem na pláži a nechávala si nohy omývat vlnami.
Manžel a oba vnuci se rozvalovali kousek ode mě na lehátkách. Kluci si něco četli a nevypadalo to, že by chtěli jít do vody, tak jsem se rozhodla, že si půjdu v klidu zaplavat. Pomalu jsem se zvedla a opatrně postupovala dál do moře.
Opatrně proto, že mám nohu po dětské obrně a také po operaci, která následky obrny zmírnila. Musím nosit podpatky a o tom, že jdu bosa, si mohu nechat zdát.

Ale v písku se mi jde dobře. Chodidlo se zaboří do měkkého, nic mě netlačí a když zajdu dál do moře a voda mi zakryje hubené levé lýtko, vypadám, jako když mám obě nohy zdravé!

Vodu jsem měla už nad kolena a když jsem se po sobě podívala, pochválila jsem se. Od kolen nahoru vypadám na svých třiapadesát docela dobře!

Chtěla jsem se otočit a zavolat na manžela, aby se podíval na svou krásnou manželku, ale vtom mě do obličeje zasáhl proud vody! Vyděsila jsem se! Oči jsem měla plné slané vody a nic jsem neviděla. Někdo na mě stříkal ze všech stran! Zpanikařila jsem, nemocná noha mi uklouzla a já sebou kecla do vody.

Nemohla jsem popadnout dech a cákání nepřestávalo. Chtělo se mi brečet! Byla jsem úplně bezmocná! Bylo tu sice málo vody, ale nemohla jsem vstát! Měla jsem pocit, že se utopím a rozječela jsem se na celou pláž.

„Ááááááááááááá!“

Ale to už mě někdo zvedal. Ten někdo byl můj manžel a na někoho řval, aby toho okamžitě nechal. Stříkání přestalo. Bylo ticho. Slyšela jsem jenom svoje dýchání a manželův konejšivý hlas.

„No, no, no, no… Helo! No tak, Helunko! Už je dobře! No, no, no, no…“

Třásla jsem se v jeho náručí. Dospělá ženská a vyvádí jako malá holka! Ale nemohla jsem si pomoct.

Zase to tady bylo. Strašný pocit bezmoci. Strach. Jsem malá holčička. Kolik mi je? Čtyři roky?

Je rok 1954, jsem v Janských Lázních a lezu do vany. Sestřička zavírá dveře koupelny a já se začínám bát. Celou mě mydlí. I vlasy. A pak mě chytá vzadu za krk a potápí pod vodu. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Topím se. Dusím se. Lapám po dechu. Řvu na celou koupelnu, ale ona nepřestává. Konečně jsem spláchnutá. Vypouští vanu, hází na mě ručník a odchází…

…Manžel mě pořád hladí po zádech a konejší jak malé dítě.

„No tak… Heleno… Helo… kluci se vypařili z lehátek, ani nevím kdy. Nezlob se na ně… oni neví, že…“

Opravdu neví. Stojí kousek od nás a vyděšeně na mě koukají. Jak je mohlo napadnout, že jejich usměvavá babička začne takhle vyvádět, když na ni stříknou trochu vody? Byli s námi u moře poprvé a vlastně jsme s nimi ani před tím nikdy u vody nebyli. Jak mohli vědět o hrůze, která je ve mně od mých čtyř let?

Když jsme se šli večer projít, všechno jsem jim vyprávěla. O své nemoci, kvůli které jsem musela, když mi byly čtyři roky, jet na půl roku do lázní, o zlé sestřičce, která ze mě „splachovala“ mýdlo tak, že mě potápěla pod vodu. A že jsem se kvůli tomuhle zážitku nikdy nenaučila potápět. Že mám hrůzu z toho, když na mě někdo stříká vodu…

Kluci na mě koukali a ten mladší měl v očích slzy. Starší, protože se už cítí být mužským, praštil několikrát pěstičkou do vzduchu.

„Babi! Já bych jí dal! Já bych jí dal! Taková potvora!“

A pak se na mě oba vrhli a brečeli a já začala brečet také a nebýt toho, že manžel začal hartusit, že je tady dost slané vody a nemusíme ji ještě přidávat my, asi bychom hned tak nepřestali…

Když jsme se za pár dnů od moře vrátili, začala jsem se chystat do lázní…

… Seznámila jsem se tam hned první den se Zbyňkem. A protože jsme oba rádi plavali, chodili jsme spolu odpoledne nebo večer do bazénu.

Zbyněk měl DMO, dětskou mozkovou obrnu. To je nemoc, se kterou se dítě narodí. Je to taková nevlastní sestřička dětské obrny, takže nás spojovalo i naše postižení.

Byl o dvacet let mladší, měl manželku, měl dceru- obě teď byly s jeho matkou a s tchyni u moře, měl firmu s počítači, byl to prostě normální třiatřicetiletý mladý muž, který chodil o berlích.

Jednou jsme šli spolu zase do bazénu, plavali jsme, cvičili u madel, povídali si. A Zbyněk na mě najednou začal stříkat. Zpanikařila jsem a radši jsem ho hned okřikla, aby toho nechal, protože kdybych začala ječet, plavčík, který nás hlídal, by z toho mohl dostat šok!

Zbyněk okamžitě přestal, omluvil se a zvědavě se na mě podíval. Pochopil, že se něco stalo a chtěl vědět co. Když jsem se uklidnila, řekla jsem mu o Janských Lázních. O „laskavé“ sestřičce.

„Když jsem přijela domů a maminka mi poprvé myla vlasy, dostala jsem záchvat. Brečela jsem, utekla jsem z koupelny, maminka mě honila po bytě, vyděšená, co se stalo. Tehdy jsem to našim řekla a táta, vidím ho jako dneska, měl oči celé rudé a začal bouchat se židlí v kuchyni a že tam pojede a tu mrchu najde a dá jí pár facek…“

Zbyněk mě poslouchal a usmíval se. Ten úsměv byl zvláštní. Nerozuměla jsem mu. Když jsem skončila, jeho první věta mi všechno vysvětlila.

„Já jsem to svým rodičům neřekl nikdy.“

I když v bazénu bylo dvacet lidí a hrálo rádio, kolem nás bylo najednou ticho. Zvláštní ticho. Všechno zmizelo. Zůstali jsme jenom my dva.

Byly jsme dvě děti, zavřené v koupelně se sestřičkou, která z nás splachovala mýdlo tak, že nás vzala vzadu za krčky a ponořila do vody. Jednou, dvakrát, třikrát.

Pochopila jsem, co mi řekl, ale přesto jsem se zeptala. Musela jsem se zeptat.

„Cos neřekl svým rodičům?“

A Zbyněk začal vypravovat.

Narodil se v roce 1970 a do Janských Lázní často jezdil. Byl tam i v roce 1976. O té sestřičce slyšel. Měla tehdy na starosti jeho skupinu, kde bylo devět kluků od pěti let do patnácti. A pořád děti potápěla, pořád. Tak jako to dělala v roce 1954, kdy jsem tam byla já. Mám ji v paměti jako mladou ženu, mohlo jí tehdy být tak pětadvacet. V roce 1976 jí tedy bylo kolem pětačtyřiceti.

Zbyněk se jí nebál, uměl se potápět a tak si z ní nic nedělal. Ale byli tam jiní kluci. Jeden se z toho začal počůrávat. A tak se ta jeho skupina domluvila, že jí něco provedou a pomstí se za všechny děti. Vymysleli ďábelský plán a pak už jenom čekali, až přijde vhodná chvíle.

Jednou večer seděli před koupelnou a slyšeli z koupelny řev posledního koupaného kluka. Věděli, co se tam děje. Když kluk vyšel, popotahoval a měl rudé oči.

Pak vyšla z koupelny ona. Vlezla do kabiny se sprchou, aby tam sebrala použité ručníky, které tam házela během koupání.

A na to všichni čekali! Kluci za ní přibouchli dveře a zamkli ji tam.

To ale nebylo všechno. Sprcha, která byla v té kabině, se pouštěla venku. A oni na ni pustili proud studené vody. A pod tou studenou sprchou ji nechali deset minut řvát!

Pak vodu zavřeli a kabinu odemkli.

Vyrazila ven, vzteklá, zmrzlá a promočená na kost. Rozhlédla se a dala facku tomu nejstaršímu. A on jí to vrátil. Začala na ostatní řvát, že dosvědčí, že jí dal facku. A oni řekli, že nic neviděli.

Druhý den dostalo devět rodičů telegramy, aby okamžitě přijeli, protože jejich děti hrubě porušily lázeňský řád a musí lázně opustit.

A teprve tehdy těch devět dětí promluvilo. Přidaly se k nim i další. Začalo vyšetřování. Rodinám bylo oznámeno, že telegramy byly poslány omylem, děti v lázních zůstaly a tu sestřičku už nikdy potom neviděly…

Věnováno nám všem, kteří máme stejné vzpomínky na stejnou sestřičku. Dneska je jí asi pětaosmdesát. Tak ať si to svoje stáří užije, co říkáte? Zaslouží si to…

Tahle povídka vyšla v září 2010, ve druhém vydání knihy, Když je žena v lázních.

http://www.kdyz.cz/fotka.php?soubor=/gal/zena-lazne-podruhe.jpg&popisek=KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY