KDYŽ se řekne SKANDÁL

KDYŽ ZPÍVAJÍ ANDĚLÉ

Nevím, vážně nevím, kde se ve mně vzala ta neschopnost postavit se jeho surovosti a sprostotě, kde se ve mně vzala ta bezedná síla ho neustále omlouvat a znovu a znovu se narovnávat a jít dál. Vždyť i ta tráva by už nevstala a vryla by se do země, zanikla by, přestala by být trávou… kdyby po ní tolikrát přešli, jako on přešel po mně.

Možná, že jsem to měla po babičce. Ta jenom rodila a žárlila na dědečka, který nikdy neskrýval svou lásku k ženám. A babička to řešila hysterickými útěky z domova, topením se v řece, neustálým stěhováním celé rodiny z jednoho konce města na druhý, jako by doufala, že se v té nové čtvrti už nenajde žádná chtinda, která dědečka zase dostane.

Ano. To je ono. Která dědečka zase dostane.

Dědeček nikdy nebyl vinný, to ty ženský ho svedly! Takhle ho babička omlouvala ještě mnoho let po jeho smrti! A tak jsem i já omlouvala svého manžela a říkala si, to já můžu za všechno! Vždyť on má pravdu!

Jak to, že jsem se dneska nestrefila do jeho chuti a neuvařila jsem místo rizota špenát a bramborové knedlíky? Mohlo mě to napadnout i když vím, že on knedlíky nejí- ale dneska, právě dneska na ně chuť má a já mu udělám rizoto!

„Rizoto, ty krávo!?“

Prásk! Rána do zad, až mi skoro vyrazil dech.

Stojím u kuchyňské linky, koutkem oka vidím, že se otevírají dveře dceřina pokojíku, ze všech sil se usmívám a chytám dech. Dcera ke mně přiskakuje a objímá mě.

„Co je, mami? Co je?“

„Co by bylo? Jdi se učit! Máma zase hysterčí,“ ozve se manžel od stolu a smířlivě dodává. „Tak mi tedy dej to rizoto… ale příště mi ho už nedělej!“

Zhluboka si oddychnu a usměju se na dceru.

„Jdi se učit, dám tátovi jídlo a přijdu k tobě, ano?“

Dcera přikývne a zmizí. Nandávám jídlo na talíř, chystám kyselé okurky a příbor. Dávám mu to na stůl. Jde mezitím do své pracovny a sedá si k telefonu. Domlouvá na příští den nějakou akci. Směje se.

Usmívám se taky. Má dobrou náladu, zaplať pánbůh. Škoda, že jsem udělala to rizoto, mohl to být docela pěkný den. Jsem pitomá, nevím, proč jsem neudělala bramborové knedlíky a špenát… ale on špenát nikdy nechtěl, prý není dobrý na ledviny, proto jsem ho nikdy nedělala.

No, a právě proto jsem mu ho měla udělat! Proč jsem tak pitomá, panebože?

Kopečky rýže stydnou na talíři. Přihřála bych mu to v mikrovlnce, ale nemá to rád. Jdu k pracovně. Zdá se mi, že už vyřídil, co potřebuje a teď už jenom ze slušnosti udržuje hovor.

„Pojď jíst, vystydne ti to,“ šeptám mezi dveřmi, ale mávne po mně vztekle rukou, ať ho neruším.

Nervózně přecházím po kuchyni. Pak vezmu hluboký talíř a rizoto přikryju. Ale to už dotelefonoval a jde ke stolu. Rychle talíř sundávám a přitom s ním zavadím o ten spodní.

„Bouchlas do talíře, ty debile! Myslíš, že musíme mít všechno omlácený, jako u vás doma? Já jsem byl zvyklý na pořádek, jestli ty ne, ty tele, tak se seber a vypadni! Říkám ti to už dost dlouho! Nikdo tě tu nepotřebuje! Seš tady navíc!“

Přejíždí prstem po hraně talíře s rizotem, jestli jsem ho náhodou nerozbila. Stojím s tím druhým talířem kousek od něho, v ústech mám sucho a chce se mi na záchod. Na velkou. To vždycky, když takhle začne řvát a já nevím, co mu odpovědět, protože má většinou pravdu. Proč bouchám do talíře?

„Chceš něco pít,“ zeptám se potichu, ale neslyšel mě a řve dál.

„Co na mě čumíš? Vypadni! Neotravuj tady, když jím…“

Sedá si ke stolu. Začíná jíst. Stůl je velký, jídelní, ale je plný jeho věcí, takže je na něm místo akorát na jeho talíř. Dcera jí u sebe v pokoji a já u kuchyňské linky. Stejně většinou jím, když jsem sama doma. Když jím před ním, nikdy nezapomene říct- to už zase jíš?

A tak radši před ním nejím.

Jdu si stoupnout do koupelny k zrcadlu a napjatě čekám, kdy zařve, že je rizoto studený nebo bez chuti, nebo že chce jiné okurky, nebo že chce pít…

Koukám na sebe do zrcadla. Moje oči mě nevidí. Někde na trase mého pohledu do zrcadla se sama sobě ztrácím. Snažím se dodat očím trochu života. Prober se! Vzpomeň si, co ti říkala před měsícem tvoje starší dcera. Alenka.

„Kde je pití,“ ozve se z kuchyně. Jdu tam.

„Už jsem se tě ptala, ale neslyšel jsi mě… Co chceš pít?“

„Kecáš! Neptala ses mě! Komunistický výmluvy! To umíš, viď? Kecat! Kecat! Colu chci!“

Nalévám colu. Bíle napění. Dávám ji před něho. Pěna pomalu padá. Kouká na sklenici.

„Nemá žádný bublinky! To si vypij sama! Tobě to stačí!“

Strčí mi sklenici prudce do ruky a cola mi vystříkne na blůzu.

„Podívej se, prase, co děláš,“ zasyčí a ukáže na koberec, kam neukápla ani kapka. „Ukliď to!“

Jdu do koupelny pro hadr, čistím něco a nevím co.

„Ještě tady, debile,“ ukáže rukou a já poslušně čistím tam, kam ukázal a kde nic nevidím.

Já vím, byla jsem ve straně, ale jenom proto, že mi řekl, abych tam vstoupila, prý kvůli dcerám a kvůli

němu. Vždyť on tam byl taky. A na schůze jsem se těšila, protože jsem si na nich vždycky odpočinula. Byla jsem klidná, věděla jsem, když mu řeknu, že jsme měli schůzi, že mi nebude nic říkat. Pěkně jsem si dvě hodiny přemýšlela o čem jsem chtěla a nikdo na mě neřval. Poslouchala jsem, jak zpívají andělé. Ty jsem totiž slyšela jenom na stranických schůzích. Protože tam jsem měla největší klid. Když andělé zpívali, měla jsem zavřené oči a k mým uším nedoléhalo nic, ani informace o tom, jaká je dojivost na okrese. Moje duše zapomněla na to, že mě manžel včera zkopal za to, že jsem mu neřekla, hned jak přišel domů, kdo mu telefonoval. Když na schůzi zvedli ruce, zvedla jsem ji taky. Když se tvářili vážně, tvářila jsem se taky tak. A když se smáli, smála jsem se a jak ráda!

Když andělé zpívali, tak…

Au! Kopnul mě. Do ruky.

„To máš za to, že před Renatkou děláš scény, ty knechte!“

Přikyvuju. Má pravdu. Příště si musím dát větší pozor. Renatka přece nemusí vědět, že… To něco, co jsem čistila, je snad už vyčištěný. Zvedám se.

„Nějaké to pití dostanu?“ Mám stažené hrdlo a strašně se mi chce na záchod. Na velkou. Polknu.

„Na co máš chuť? Je tady mléko, soda, pivo…“

„Pivo se chlastalo u vás doma… vezmu si mléko.“

Nalévám mléko a pak se vracím zpátky do koupelny. Znovu se na sebe koukám. Nevidím se. Zase jsem se někde před zrcadlem ztratila.

Připomenu si svoji starší dceru. Ne, můj život s ním nebyl zase až tak úplně marný! Pomohla jsem své dceři překonat manželskou krizi! Moje oči v zrcadle dostanou trochu jiskru. Začínám se přece jenom aspoň trochu vidět!

Před měsícem jsem se sešla se starší dcerou. S Alenou. S Renatkou jsou od sebe deset let. Alena se vdala v osmnácti letech za chlapce, který tu byl na vojně a odešla s ním až k Šumperku. Byl hodný a jeho rodina se mi líbila. Taková obyčejná rodina.

Můj manžel se s nimi nesnesl, ale jim do oka také moc nepadl. Myslím, že vím, proč. Když jsme u nich byli na první návštěvě, zdálo se mu, že jsem se moc rozpovídala a dal mi u nich na zahradě facku. A viděla to babička našeho budoucího zetě.

Dneska je Aleně dvaadvacet a mají za sebou první krizi. Ona nastoupila po mateřské dovolené zpátky do práce a on práci ztratil. Začal být hrubý, přestal chodit domů a zůstával v hospodě. Nemohl se prostě vyrovnat s tím, že živitelkou rodiny je jeho žena a ne on.

Před měsícem jsem se s ní sešla, můj manžel o tom nevěděl, před ním si totiž nemůžeme nic říct a dcera mi všechno řekla. A také mi řekla, že nebýt toho, co zažila doma, že by asi malou sebrala a od manžela odešla. Takhle se prý tomu, co začal vyvádět, jenom smála. Taková prkotina! Vždyť se přece mají rádi! Copak je něco strašného na tom, že teď vydělává víc ona? Vždyť předtím měl celou dobu větší plat on!

A tak přinutila manžela sednout si a v klidu všechno probrat. Dostali se z krize díky mně! Díky tomu, že já všechno vytrpěla a nesebrala ty svoje dvě holčičky a neodešla od něho.

Stejně jsem neměla kam jít.

Konečně jsem byla v zrcadle celá. Byla jsem to zase já. Moje oči a můj úsměv. Zaslechla jsem, jak válenda v pokoji zavrzala. Najedl se a lehl si. Bude chvíli klid! Rychle jsem šla do kuchyně sklidit nádobí, abych s ním nebouchala, až se zabere.

„Mami!“

Renatka stála za mnou a ukazovala prstem, ať jdu k ní do pokoje. Potichu položím talíř do dřezu a zavřu lahev s okurkami. Jdu za ní. Tiše zavírám dveře a sedám si na válendu. Renatka se ke mně otočí na židli.

„Mami, přemýšlela jsem o tobě.“

Usměju se.

„Prosím tě, Renatko, o mně? Ty máš přemýšlet o něčem úplně jiném a ne o mně.“

Mami, kdys slyšela naposledy zpívat anděly?"

„Před chvíli jsem si na ně zrovna vzpomněla.“

„Mami, ptám se tě, kdys je slyšela zpívat? Kdy naposledy?“

„Nevím, Renatko.“

Když byly moje holčičky malé a on nebyl doma, sedávaly jsme všechny tři v jednom křesle a poslouchaly jsme anděly. Každá jsme je slyšela zpívat jinak, ale když jsme si řekly, jak zpívají, někdy se nám podařilo dát je dohromady a oni nám zazpívali společně. Andělé moji, andělé Alenky, andělé Renatky…

„Mami, nezdá se ti, že on je čím dal horší?“

Proboha! Ohlednu se na dveře.

„Renatko! Tiše! Co kdyby tě slyšel?“

„Tak ať mě slyší, mami! Ať mě slyší, to hovado, který tě bije a je na tebe sprostý!“

Ach bože! Co to ta moje holčička říká? A za všechno může to, že jsem nemohla chytit dech v kuchyni, jak mě praštil do zad! Že jsem si nedala víc pozor!

„Mami, já ho zabiju! Zabiju ho!“

„Proboha, holčičko!“

„A sebe taky zabiju! Vymyslím to tak, abysme se oba zabili v autě… četla jsem teď o tom… zabiju se s ním v autě, abys neměla výčitky, že jsem ve vězení…“

„Proč? Renatko! Proč?“

Pláču. Pláču já nebo někdo jiný? Ne, pláču já.

„Abys měla klid, mami. Abys zase slyšela zpívat anděly.“

Sedím a mlčím. Tečou mi slzy.

„Miláčku, já od něho odejdu. Slibuju ti to. Najdu nám bydlení a odejdeme spolu. Rozvedu se. Odejdu od něho. Slibuju.“ Renatka kroutí hlavou.

„Neodejdeš, mami. Ty jsi na to slabá. Ty nikdy neodejdeš. Musím ti pomoct já. Zabiju ho… Mami! Já chci, abys slyšela zase zpívat…“

Zlomí se jí hlas. Stojím na kraji propasti a strašně se bojím. Bojím se. Spadnu. A protože nemám křídla, zabiju se. Nepoletím! Spadnu a zabiju se! Bojím se!

„Renatko! Dej mi měsíc. Prosím! Dej mi měsíc a za měsíc odejdeme. Slibuju ti to! Nezabíjej se mi. Nezabíjej.“

Koukáme na sebe. V zrcadle jsem se neviděla a v očích své dcery se vidím. I ona mě vidí, vím to. Koukáme na sebe dlouho. Slyšíme tikot hodin, jeho hlasité oddechování z pokoje a tlukot našich srdcí. Začínáme se na sebe usmívat.

„Za měsíc,“ zašeptá Renatka a já přikývnu.

„Budeme to mít těžké, Renatko. Nebudeme mít peníze.“

„To nevadí, mami. Stejně potřebujeme zhubnout!“

Roztáhnu náruč a Renatka se ke mně přitiskne. Držíme se a pak je zaslechneme.

Zpívají nám andělé.

Věnováno Zdeně Prokopové a Marii Vavroňové ze sdružení ROSA, centra pro ženy, oběti domácího násilí.

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY