KDYŽ se řekne SKANDÁL

Pošťácká pohádka

Tenhle příběh mi vypravoval jednou po zkoušce Bořík Navrátil.

"Všechno začalo někdy v roce 1986. Točil jsem tehdy film na Slovensku, na Kolibě.

Jednou jsem si v jídelně nesl jídlo na tácu, a u stolu jsem frajersky přehoupl nohu přes opěradlo židle. A ještě než jsem začal jíst, přišel ke mně jistý slovenský režisér a udělal mi nabídku.

„Pane Navrátile, teď jsem vás pozoroval, co jste udělal s tou nohou! Vy jste ohromně fyzicky zdatný! Nechtěl byste točit film o horolezcích, v Nepálu?“

Mávnul jsem rukou, že ne a začal jsem jíst. Ale ten režisér mi za chvíli přinesl scénář a já si ho nakonec přečetl. Film byl o výstupu na Sagarmathu, což je nepálský název pro Mount Everest. Scénář se mi líbil, tak jsem souhlasil.

Rok před natáčením, jsme se s ostatními kolegy museli fyzicky připravovat a v roce 1987, jsme vyrazili do Himalájí, do Kathmandu, hlavního města Nepálu, točit slovensko- nepálský film.

Během natáčení mi poslal můj bratr Jiří dopis z Prahy. Adresa byla: Bořivoj Navrátil, Kathmand. Takováhle adresa bohatě stačila, protože všechny dopisy, které tehdy filmařům chodily, se házely do jedné schránky, kterou vybírali nosiči a poštu nosili nahoru, za štábem.

V té době jsem ale dostal vysokohorskou nemoc. To je nemoc, kterou u nás dostat nemůžete. Hrozí vám pouze v případě, že vylezete nad 3 000 metrů. Nejúčinnější zbraň proti této nemoci je, zřítit se o 400 metrů níže. Ale to dost dobře nejde. A jelikož jsem se nezřítil, stála u mě smrt hodně blízko.

Zachránil mě doktor, který při mé záchraně postupoval proti všem předpisům. Dehydroval mě. Udělal ze mě doslova mumii! A nosiči mě zabaleného, a v bezvědomí, snášeli tři dny a tři noci dolů z hor.

A pravděpodobně jsme se při tomto sestupu míjeli s jiným nosičem, který nesl nahoru do tábora poštu a v ní byl i dopis z Prahy, od bratra Jiřího. Dopis, který se ke mně tehdy nedostal.

Když jsem se vrátil domů, zdravotní potíže pokračovaly. Přišel jsem o kousek žaludku, začal jsem mít problémy s páteří a nechtěl jsem chodit mezi lidi.

Trvalo to tři měsíce. Z psychické „samovazby“, jsem se dostal díky Činohernímu klubu, kam jsem se vypravil na představení „Bez roucha“, které režíroval Jiří Menzel.

Do Činoherního klubu jsem šel při zdi, v divadle jsem se držel v koutku a při představení jsem se najednou přistihl, že nadšeně bouchám do kolena cizí ženskou, která seděla vedle mě… a byl jsem z toho venku!

A abych nezapomněl, ten film se nakonec přece jenom dotočil. Ale na Slovensku, ve Vysokých Tatrách.

O tom ztraceném dopise jsem s bratrem mluvil. Jeho ztrátu jsme si vysvětlili moji nemocí a zmatky při mém sestupu. A že dopis nesnesli za mnou? Když nebyl adresát k dispozici, co s dopisem? Nosiči ho pravděpodobně pustili po větru, z vrcholku hor, říkali jsme si s Jiříkem.

Bratr Jiří v roce 1996 zemřel. Měli jsme jenom jeden druhého. Když mi totiž byly čtyři roky a Jiřímu o tři více, naši rodiče zemřeli. Hrozil nám sirotčinec. Ujala se nás tatínkova sestra s manželem. Jiří byl skvělý brácha! Byli jsme po celý život nejlepší kamarádi.

Nepamatuju si, že by měl nějakého nepřítele. Byl výborný ve svém oboru -architekt-, vzorný otec tří dětí. Jeho komunikativnost byla stoprocentní (a ještě kousek). Jeho humor byl nakažlivý… Moc mi chyběl a chybí mi stále.

A pak přišel srpen 1998. Jiří už mezi námi dva roky nebyl a přesto mi od něho přišel dopis! Koukal jsem na obálku s jeho písmem a podlomila se mi kolena.

Byl to ten himalájský ztracený dopis, poslaný z Prahy dne 28.3.1987. Do Prahy přišel z Los Angeles, v srpnu 1998. Bůh ví, kudy putoval jedenáct let. A končil těmito slovy:

„… Jen Tě prosím, nechoď moc vysoko! Nikdy nelez bez spacáku a bez toho krumpáčku! Kdyby foukal vítr, vem si šálu! Tvůj bratr Jiřík.“

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY