se řekne
KDYŽ se řekne SKANDÁL
Barbora, Baruška, Barča…
Poznala jsem ji v lázních v roce 2006. Stačil mi jeden pohled a věděla jsem, že máme něco společného, ale to, že ona má problémy s chůzí a já jsem po dětské obrně, to nebylo. Byly jsme si prostě podobné… Za deset minut jsme spolu mluvily a za půl hodiny jsme o sobě věděly to nejdůležitější. Věkový rozdíl nám nevadil. Proč? Padly jsme si do oka. Velká Irena a malá Barbora.
Baruška nikoho nemá, a protože se bez pomoci druhých neobejde, žije v Domově. Miluje divadlo, ve kterém já čtyřicet let pracuju, a tak jako já odmalička píšu, ona odmalička maluje. V lázeňské knihovně objevila moje knihy a četla jednu za druhou.
„Čtu a představuju si, že jsem to já. Že je to moje rodina. A nejsem aspoň chvíli sama a zapomenu na všechno, co není dobré.“
Stala se z nás nerozlučná dvojice. Já vysoká, Baruška drobná a zdánlivě zranitelná. Uměla se totiž bránit, dokázala seknout po každém, kdo se choval nevhodně, a její ironické poznámky mě každou chvíli rozesmály. Byla to taková malá sopka, ale chytrá a laskavá, která by nikomu neublížila. Večer jsme si na recepci půjčovaly vozík, a já ji vozila parkem kolem lázní. Měly jsme svoji lavičku, kde jsme seděly a povídaly si. Vyprávěla mi o Domově, jak tam nemá nikoho, s kým by si rozuměla. Její jediná kamarádka odešla před rokem a nikdo jiný, Barušce podobný, se v Domově neobjevil.
Odjížděla z lázní o týden dřív než já, a jak se blížil den jejího odjezdu, měnila se mi před očima. „Netěším se tam. Bojím se.“
To už jsem věděla o Domově dost. Baruška tam měla problémy s paní ředitelkou, protože prý vybočuje z normálu, a je s ní tedy víc práce. Její odlišnost je v Domově vnímána tak, že zlobí, to jsem z jejího vyprávění pochopila už dávno. A také jsem věděla, že se vrstevníci Barušky, i někteří zaměstnanci, paní ředitelky bojí a raději Barušku ignorují.
Říkala jsem si, že těm, kteří pracují v Domově, by neměl chybět cit a porozumění pro jejich svěřence, kteří tam jsou jenom proto, že nikoho nemají. Ti lidé přece musí pochopit, že Baruščina odlišnost je pro Domov dar. Možná pro paní ředitelku dar obtížný, ale když uvážíme, že jenom někteří z nás jsou obdarovaní směsí talentu, inteligence a duše, neměla by být Baruščina přítomnost v Domově, vnímána jako přítěž.
„A máš tam vůbec s kým mluvit, Baruško,“ zeptala jsem se jí, když mi jednou říkala, jak na dveře jejího pokoje někdo namaloval rudou rtěnkou obrazec, který je důležitý pro hru Ptákovina od Milana Kundery. Usmála se. Moje malá, poznala, že se o ni bojím, stejně jako se bojí ona, co bude, až se z lázní vrátí.
„Je tam pár hodných lidí. A mám v pokoji stůl, na kterém můžu malovat. Neboj se, Irenko, všichni nejsou jako paní ředitelka.“
Za rok jsme se v létě v lázních sešly opět, i další rok, i rok následující. Naše přátelství se prohlubovalo. V průběhu roku jsme si psaly, volaly a těšily se, jak se zase v létě v lázních sejdeme, a když jsme se tam sešly a Baruška mi opět potvrdila, že se paní ředitelka nezměnila, rozhodla jsem se v létě 2009, že se o něco pokusím.
„Pošlu jí e-mail. Že se spolu známe, že jsi úžasná, že tě obdivuju, a že bych ráda přijela do Domova udělat besedu.“
Paní ředitelka mi obratem odpověděla. Upozornila mě, že Barbora je sice problémová a někdy dokonce tak, že si ani nedovedu představit jak, ale že si váží jejího nesporného výtvarného talentu a ráda by jí udělala v Domově výstavu, což Barbora odmítá. Kdybych na ni zapůsobila, aby s výstavou souhlasila, mohla by se vernisáž spojit s mojí besedou. Baruška nejprve odmítla, ale nakonec souhlasila.
„Ale jenom proto, že tam přijedeš, a že tě uvidím dřív, než zase za rok v lázních,“ řekla a objala mě. Držela jsem tu malou ženskou, která mi je k ramenům, a říkala si, musíš tam jet, a budeš za ní jezdit, i když je to na druhém konci republiky, musíš, nikoho nemá, třeba se chování paní ředitelky změní, když uvidí, že Baruška už není sama!
A tak jsem za tři měsíce přijela do Domova na Baruščinu vernisáž, spojenou s mojí besedou. Paní ředitelka mě přivítala, laskavou náruč hostitelky mi otevřela nejenom ona, ale i její podřízení, bylo to úžasné přijetí, byla jsem nadšená a šťastná, protože jsem od Barušky věděla, že se chování paní ředitelky za poslední tři měsíce změnilo, říkala jsem si, můj plán zabral, zabral, kéž by to vydrželo!
Začátkem roku 2010 mě požádala paní ředitelka o besedu. Ráda jsem souhlasila. Uvidíme se s Baruškou ještě před lázněmi. Když jsem přijela, zdálo se mi, jako bych byla v jiném Domově. Zmizela srdečnost, jako by se mě zaměstnanci báli pozdravit, byla jsem trochu separovaná s Baruškou na jejím pokoji a pak jsme šly na oběd do společenské místnosti kousek od jejího pokoje.
Po obědě jsme šli do jídelny, kde jsme měly společnou besedu.
A pak, před zaplněnou jídelnou, která byla plná Baruščiných obrázků, začal projev paní ředitelky. Po oficiálním začátku se na Barušku, sedící vedle mě, usmála a pokračovala neoficiálně.
„Tož my jsme s Barčou vlastně stejné, ona když mě naštve, a to tedy, že umí, tak já někdy nevím, co jí odpovědět, a musím jít do své kanceláře to vydýchat, a říkám si, jak já jí to vrátím? Tož tedy přemýšlím, jestli ju mám ohnout přes koleno nebo jestli mám na ňu plivnout…“
… Možná si řeknete, všechno zlé, pro něco dobré. Baruška dospěje, z Domova odejde a střety s paní ředitelkou pro ni budou dobrou školou pro život. Ale co když Baruška z Domova odejít nemůže a zůstane tam s paní ředitelkou až do své smrti?
Mé přítelkyni Barušce bude totiž osmdesát.
Tento fejeton s fotografií Barušky, najdete tady:
