KDYŽ se řekne SKANDÁL

ŽELEZNIČÁŘSKÝ TISKAŘSKÝ ŠOTEK

Von to není vlastně skandál. Ale je to smutně skandální, ano, smutně skandální to je. Posuďte sami… Fejeton Kluci jsem poslala do redakce týdeniku Železničář. Bohužel vyšel ve sprzněné podobě díky  šotovi .  Můžete si ho přečíst také, dala jsem ho za původní, nesprzněné, „Kluky“… V té sprzněné verzi jsem označila, co bylo    šotem  změněno.  Je toho dost, a to jsem neoznačila všechno…    

KLUCI

V Činoherním klubu se schylovalo k premiéře. Měli jsme mít zkoušku do dvaadvaceti hodin, ale kolega Michal Pavlata, který jezdí do Prahy z Klánovic a dobře ví, co to je, dojíždět z Kolína, šel za režisérem a ten mě pustil na vlak dřív. Poděkovala jsem oběma. Večer totiž nejezdím moc ráda. Oddychnu si až doma, když odemykám. Naštěstí nejezdím často, tak se to vydržet dá.

Opletalovou ulicí jsem prošla bez problémů a halou Hlavního nádraží také. Vlak ještě nepřijel, ale několik cestujících už na nástupišti stálo. Mezi všemi se vyjímali dva kluci.

Oba měli bílé džíny, bílé košile, oba měli vlasy odbarvené na blond a nevím proč, oba se mi zdáli nebezpeční a radši jsem se držela kus od nich. Rychlík přijel, nastupovali jsme a já procházela vagonem a vybírala si, ke komu si sednu. Když jedu večer, vždycky si sedám tam, kde už sedí aspoň jedna žena. K nám si brzy přisedne další, a i když je vagon skoro prázdný, sedí nás v kupé třeba i šest a jsme spokojené…

Prošla jsem vagonem a nebudete mi to věřit, ti dva kluci, kteří seděli v kupé uprostřed vagonu, vypadali mezi ostatními cestujícími nejbezpečněji. Tak jsem se k nim vrátila, otevřela jsem jejich kupé, zeptala se, jestli mají volno, a když s úsměvem přikývli, sedla jsem si vedle nich.

V tu chvíli se před naším kupé zastavila dívka a chtěla k nám vejít, ale nemohla. Kolem ní totiž procházel dost neurvale mladý muž, vrazil do ní nejdřív ramenem a pak ještě batohem. Než se vzpamatovala, šel druhý a udělal totéž. Bum do ní ramenem a bum do ní batohem. Až pak se jí konečně podařilo dveře otevřít a otlučená ze všech stran vešla dovnitř.

„Když vidím takové debily, tak lituju, že neovládám bojové umění," okomentovala jsem její otloukání a dívka se usmála a přikývla.

Jeden z kluků jí pomohl dát kufr nahoru, a když si oba sedli, vylíčila jsem jim svůj nedávný zážitek na přechodu na Václavském náměstí.

Řidička taxi, jemná žena a éterická víla, mě málem zajela a ještě na mě zařvala „Ty ..čo!"

„My si sedneme naproti, abysme na vás viděli! Určitě si budeme ještě povídat," řekl kluk, který seděl vedle mě a oba si sedli naproti mně, vedle té skoro utlučené dívky. Sotva si sedli, vzali se za ruce. Usmála jsem se na ně.

„Když vás tak vidím, jak se držíte za ruce, tak vám něco musím říct. Píšu knihy, všechny začínají na Když… a jedna se jmenuje Když muž miluje muže…"

Ten mladší a štíhlejší se rozzářil. „To jste vy! Já si říkal, že vás odněkud znám," a nadšeně se obrátil na svého kamaráda. „To je paní Fuchsová! Víš, jak mám tu její knížku…" Kamarád přikývl.

„Mám ji taky. Dala mi ji sestra."

Tak jsme si začali povídat o knížce, o povídkách v ní, a o tom, která se povídka jim líbila a proč. Nejvíc chválili povídku o sprosté babičce a mě to nepřekvapilo, protože ta se líbí každému, mluvili i o tom, komu a jak moje knížka pomohla, do debaty se přidala i dívka a kdybych nemusela v Kolíně vystupovat, povídali bychom si dál…

Bylo to prostě fajn. Takže touto cestou zdravím Pardubice a Jablonec, odkud mí dva spolucestující jsou! A vidíte, málem bych zapomněla! Oba pracují jako průvodčí!

:-] :-]  :-]

Tady končí můj fejeton, který jsem poslala do redakce. V ŽELEZNIČÁŘI č.19 vyšel takto upravený železničářským ŠOTEM :

O DVOU KLUCÍCH Z NÁSTUPIŠTĚ

V Činoherním klubu se jednou schylovalo k premiéře. Měli jsme mít zkoušku až do dvaadvaceti hodin, ale režisér mě výjimečně pustil na vlak už před devátou. Oddychla jsem si. Večer totiž nejezdím moc ráda. Pořádně se v takovém případě uklidním až doma, když odemykám dveře. Naštěstí takhle nejezdím často, takže se to dá vydržet.

Opletalovou ulicí jsem prošla bez problémů a halou Hlavního nádraží také. Na druhém nástupišti nás stálo jenom pár. Všimla jsem si dvou kluků.

Oba dva byli v bílém a oba dva měli vlasy odbarvené na blond. Vypadali na můj zřejmě konzervativní vkus nebezpečně, a tak jsem se radši držela kus od nich.

Rychlík přijel, nastupovali jsme a já procházela vagonem a vybírala si, ke komu si sednu. Nebudete mi to věřit, ale ti dva kluci vypadali mezi dalšími cestujícími nejlépe. Otevřela jsem dveře kupé, zeptala se, jestli můžu dál. Když s úsměvem přikývli, uvelebila jsem se na sedačce.

V tu chvíli se na chodbičce před naším kupé zastavila dívka a chtěla k nám také vejít. Jenže nemohla. Kolem ní totiž procházel muž, vrazil do ní ramenem a pak ještě batohem. Než se vzpamatovala, šel druhý a udělal totéž. Bum do ní ramenem, bum do ní batohem. Teprve potom mohla chudák otlučená dívka otevřít dveře a přidat se k nám.

„Když vidím takovýhle debily, tak lituju, že neovládám bojové umění,“ drsně jsem okomentovala popsaný incident a dívka přikývla.

Oba blond kluci se zasmáli a já jim vylíčila svůj nedávný zážitek z rušného přechodu na Václavském náměstí v Praze.

Řidička taxi, na pohled jemná a éterická žena, mě málem bezohledně zajela a ještě na mě ze všech plic zařvala „..čo!“

„My si raději sedneme naproti, abychom na vás dobře viděli! Určitě si budeme ještě povídat,“ řekl jeden z kluků a já musela uznat, že dobře prokoukl mou povahu.

Sotva si sedli naproti mně, vzali se láskyplně za ruce.

Nedalo mi to a usmála jsem se. „Když vás tak vidím, jak se držíte za ruce, tak vám něco musím říct,“ ozvala jsem se. „Píšu knihy, všechny začínají na slůvko Když… a jedna se jmenuje Když muž miluje muže…“

„To jste vy! Já si říkal, že vás odněkud znám,“ rozzářil se ten mladší a otočil se na svého kamaráda. „To je paní Fuchsová! Víš, jak mám tu knížku…“ Kamarád přikývl. „Mám ji taky. Dala mi ji sestra.“

Začali jsme si povídat o knížce, o mých povídkách, o tom, která se jim zrovna líbila a proč. Nejvíc chválili povídku o sprosté babičce a mě to nepřekvapilo, protože ta se líbí každému. Mluvili o tom, komu a jak moje knížka pomohla, a kdybych nemusela v Kolíně vystupovat, povídali bychom si dál.

Cesta bohužel utekla až příliš rychle.

Bylo to prostě fajn. Takže touto cestou zdravím Pardubice a Jablonec, odkud mí dva spolucestující jsou. A vidíte, málem bych zapomněla. Jeden z nich pracuje na dráze jako průvodčí!

:-] :-]  :-]

Víte, nechci to nijak dramatizovat, protože když nejde o život, jde o… … ale tohle se prostě nedělá! A to jsem nezvýraznila všechno…

Naštvalo mě všechno. Třeba jak ta řidička taxi zařvala ze všech plic… Kolik jich asi má, chudinka…

Bože… s něčím takovým jsem se ještě nesetkala. Doufám, že podobní ŠOTI nikde jinde na ČD nepracují… 

Nejvíc mě naštvalo, jak na úplném konci fejetonu udělal ten blbeček ŠOT ze dvou gayů jednoho…

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY