KDYŽ se řekne SKANDÁL

KDYŽ ONA DĚLÁ PROBLÉMY

Tento manželský pár by mohl být vzorem pro všechna manželství v zemi. Ale najednou se On začal na veřejnosti objevovat sám. Trvalo to měsíc, dva…

Čtyři Jeho náměstkové šli pomalu dlouhou chodbou firmy, která patřila k největším v zemi. Vlastně to byl malý palác, odkud On nejenom řídil chod málem celého vesmíru, ale zároveň tady se svojí manželkou a třemi odrostlými dětmi i bydlel. 

„Dělá problémy už dva měsíce,“ řekl brýlatý náměstek. „Byla přece vždycky tak rozumná… Něco podobného se stalo i u šéfa…“

„Nejmenovat,“ napomenul ho nejzachmuřenější náměstek a brýlatý úslužně přikývl.

„Chtělo by to ženu, aby jí vysvětlila, že jsou věci, které manželka někoho takového, jako je ŠÉF, musí prostě respektovat, ať se děje co se děje,“ nabídl řešení nejmladší náměstek a snaživě poskočil, aby se svými druhy vyrovnal krok. Čtvrtý, vousatý náměstek, se ironicky ušklíbl.

„Už jste někdy viděl, aby mezi šéfovými poradci byla žena? To leda v tom vašem zahradnictví.“ Nejmladší poskočil ještě jednou.

„Přišel jsem z ministerstva lesů, prosím!“ Vousatý mávl rukou.

„Kytka jako kytka.“

Brýlatý se prudce zastavil a několikrát kývl. „Kytka! Pánové! Mám to! Chtělo by to kytku! Ta zabere na každou! Vzpomínám si, když manželka doktora…“

„Nejmenovat,“ vydechl nejzachmuřenější a pokračoval s vousatým v chůzi. Brýlatý s nejmladším je rychle dohonili. Vousatý se po nich pohrdavě podíval.

„Ráno kytka u snídaně, každý den nová kytka v její pracovně, v poledne kytka do salonu a večer do ložnice dokonce dvě. Už měsíc se jí nosí kytky! A nic.“

Chvíli šli mlčky a pak nejmladší znovu poskočil.

„Chtělo by to ženu!“

Ostatní se zastavili a zvědavě se na něho podívali. To už přece říkal před chvíli! To je divné… Že by si nepamatoval, co říká?

Nejmladší jejich pohledy pochopil správně a rychle vše vysvětlil.

„Vím, o ženě jsem již mluvil, ale tentokrát chci říci, že by to chtělo ženu, která prožila něco podobného! Že by jí řekla své zkušenosti! Že by jí řekla, že nic netrvá věčně! Že všechno přejde! Že se přes to prostě MUSÍ přenést! MUSÍ zatnout zuby a MUSÍ jít dál! MUSÍ na to zapomenout! Přece jí MUSÍ být jasné, že v tomto případě jde opravdu, ale opravdu jen a jen o chvilkovou záležitost! O nic jiného přece ani jít nemůže!"

Nejmladší nabral dech a pokrakračoval.

"Proboha, copak si neuvědomuje ten věkový rozdíl? Třicet let?! Musí jí být jasné, že tak velký věkový rozdíl nemá absolutně žádnou perspektivu! A když něco nemá perspektivu, tak to přece nemůže zničit čtyřicetileté manželství!“

Vousatý náměstek zavrtěl hlavou.

„To už jí říkalo lidí… A nebylo to nic platné. Musíme něco vymyslet! Ona prostě musí začít se Šéfem komunikovat! Ona už nesmí dělat problémy! Šéf nemůže dělat víc než dělá! Doslova jí nadbíhá! Dělá všechno, na co ona jenom pomyslí! Každý na něm vidí, jak strašně chce, aby zase všechno bylo jako před…před tou nešťastnou záležitostí. A ona? Problémy! Samé problémy! Nemůžeme si dovolit, aby s Ním pozítří zase nikam nejela! To už by byla třetí oficiální návštěva, na kterou by jel Šéf sám! Tohle se naposledy stalo ministrovi…“

Hlas nejzachmuřenějšího ho ostře přerušil.

„Nejmenovat.“

Všichni čtyři srovnali krok, došli na konec chodby, otočili se a šli zpátky. Aniž by si to uvědomili, zvolili všichni čtyři pochodový krok. Vousatý se zasnil, usmál se a pak se začal svým kolegům zadýchaně svěřovat.

„Sto jarních kilometrů, pánové… Sto jarních kilometrů… Když jsem chodil do školy, měl jsem rád výlety do přírody. Měl jsem za ně krabici vyznamenání! Stužky Sto jarních kilometrů a odznáčky Mladý budovatel…“ Náměstkové se zastavili a on se na ně polekaně podíval. „Ale jenom za kilometry, pánové! Nic jiného v tom nebylo! Jenom a pouze kilometry!“

Brýlatý se bouchl pěstí pravé ruky do otevřené dlaně ruky levé.

„Moment… a co kdybychom vysvětlili její neúčast nemocí? Vzpomínám si, že před třemi lety manželka předsedy…“ Chodbou zasvištěl hlas nejzachmuřenějšího.

„Nejmenovat!“

Když se vraceli dlouhou chodbou potřetí, otevřely se kousek od nich dveře a objevila se žena, kvůli které chodbový pochod podnikali. Plakala. Šla proti nim a plakala. Viděla je, ale plakat nepřestala.

Čtyři náměstkové se zastavili.

Nejmladší na ni nepokrytě civěl. Vidět plakat Šéfovu manželku, to se mu už asi nikdy nepoštěstí. Těžko bude po tomhle milostném románku následovat další! Těžko! Když chytne stará stodola, vzplane a je po ní… Podruhé nemá co chytnout…

Vousatý, který stále ještě ve vzduchu cítil provinění za krabici, plnou stužek Sto jarních kilometrů a odznáčků Mladý budovatel, se na ni chápavě usmíval a snažil se, aby mu z očí vyčetla jednoznačné poselství.

„Udělám pro tebe všechno! Chápu tě! Je to sice pro tebe i pro nás všechny složitá situace, ale chápu tě… “

Najednou ale před jejíma uplakanýma očima rychle uhnul pohledem. Cítil, že se mu do očí cpe něco, co nechtěl!

„Sice tě chápu, ženská, ale kurva, sakra do prdele, koukej jet pozítří na tu přiblblou návštěvu! Už mě nebaví courat blbejma chodbama a přemejšlet, jak to udělat, aby ses se Šéfem konečně zase začala ukazovat na veřejnosti! Nic víc se po tobě přece nechce! Jenom aby ses s Ním zase ukázala, proboha! Jde přece o firmu! O prachy! A jde i o tvoje prachy! Ale hlavně jde o nás všechny! O mě…“

Brýlatý sklonil hlavu, aby nebyl vidět jeho spokojený výraz. Ženy znal dobře, i když na to nevypadal. Pláč znamenal jedinou věc.

Ta zapeklitá věc pro nás všechny konečně skončila! Ona se vypláče a všechno bude jako dřív! Dalo se to čekat. V jeho rodině se nedávno stalo něco podobného. Sice tam nebyl tak velký věkový rozdíl, ale dopadlo to stejně…

Pláčem.

Ona se vysmrkala a pak řekla to, na co všichni čtyři čekali.

„Tak já tam s ním pozítří poletím…“

Brýlatý se narovnal a vítězně se podíval po ostatních. Co jsem říkal? Co jsem vám říkal? Konec přišel v pravou chvíli. Návštěva se uskuteční jak má. Pojedou na ni oba! Nikomu se nebude muset nic vysvětlovat! Všechno je v pořádku, brambory jdou do řádku, jak říkal můj dědeček. Nejvyšší čas.

Novináři už začínají větřit, byli zvyklí, že ji Šéf vodil všude s sebou, a neustále se vymlouvat na její společenské závazky a na náhlé nevolnosti, to už dost dobře nešlo včera, natož zítra…

Otočil se a spěchal za Šéfem. Musí mu to říct hned. Bude rád!

Nejmladší na ni přestal konečně čučet a zamířil si to do dveří na konci chodby.

Vousatý, spokojený, že se pro něho v dohledné době nic nezmění- když bude v klidu Šéf, budou v klidu i jeho čtyři náměstci, se před ní uklonil a rychlým krokem mizel co nejdál od ní. Doufám, že si nevšimla, co jsem si myslel- to byla poslední myšlenka, kterou té ženské věnoval. Měl jí tak akorát dost.

Mávala s jejich funkcemi dost dlouho, kráva!

Zvuky kroků tří náměstků slábly v chodbách. Zůstal nejzachmuřenější. Ona k němu přistoupila na jeden krok a uslzenýma očima se na něho podívala.

„Jardo…“

Trochu se zapotácela. Nejzachmuřenější ji vzal za ramena a lehce ji přidržel.

„Von… von mě nechal! Teď mi to volal! Teď! Jardo…! Řekl, že už se se mnou nechce nikdy vidět! Nikdy! Že letí za hodinu pryč! Že prý se chce oženit a mít děti! Jardo…“

Ozvěna k nim rychle vracela její pláč. Rozletěl se na všechny strany chodbami a hned se vracel. Nepříjemný zvuk. Snažil se ho trochu přehlušit svou otázkou.

„A cos mu řekla ty, Heleno?“

„Nic! Řekl, že se mnou končí a hned mi to položil! Nestačila jsem mu říct nic! Vůbec nic! Hned jsem mu zavolala, abych se ho zeptala, phoč?! Phoboba, phoc mi to huhelal?!“

Nejzachmuřenější vyndal ze saka sněhobílý kapesník a podal jí ho. Hlasitě se vysmrkala, on si ho vzal zpátky a opatrně ho zasunul do kapsy.

Musím ho vyhodit, blesklo mu hlavou. Ale ne tady! Až doma.

„Víš, Jardo, myslela jsem, že to nezvedne! Když uvidí, že jsem to já, tak to nezvedne! Ale vzal to! Vzal to a já si říkala, teď se začne smát a řekne, že si dělal legraci, že mě přece miluje, navždycky mě miluje, přece jsme spolu plánovali, že odjedeme na Rávalpindí!"

Chvíli plakala a nejzachmuřenější čekal. Měl dost času.

"Ale on… on se mi ohlásil, jako by byl někdo cizí! Ohlásil se mi, jako bych já byla někdo cizí! Jako bychom spolu nikdy… a přitom ještě včera… ještě včera! Jardo! Ještě včera jsem byla u něho v garsonce! Ještě včera! Po půlnoci jsem od něho odešla. A on se mnou dneska mluví do telefonu, jako by moje číslo bylo cizí číslo! Jako bych já nebyla já! Jako by mě ještě dneska v noci… jako by mě ještě dneska v noci ne… mi… loval… Jardo…“

Začala hlasitě vzlykat. Nejzachmuřenější ji k sobě přitiskl. Cítil, jak se celá chvěje, a uvědomoval si, že pořád pláče a že mu slzami, černými od líčidla, pravděpodobně zašpiní bílou košili. I když věděl, že s kapesníkem vyhodí i košili, přesto ji od sebe pomalu odtáhl a snažil se na ni láskyplně podívat. Sám sebe mile překvapil, jak mu to šlo.

Vděčně se na něj skrz slzy usmála.

„Jardo, ty jsi můj jediný kamarád! Ani nevíš, co to pro mě znamená, že ti můžu všechno říct! Jsi jediný člověk na světě, kterému důvěřuju… jediný, komu věřím…“

„A co ti ještě řekl,“ zeptal se tiše nejzachmuřenější, aby si definitivně potvrdil, že jistá, poměrně vysoká částka, přejde na jistý, víceméně prázdný účet jistého mladého muže, oprávněně.

„Nic! Právě že nic, Jardo! On se mnou mluvil, jako by mě neznal! Jako by mě nikdy neviděl! Jako by mu volala cizí ženská! Dělal, že neví, kdo mu volá! Víš, co mi řekl?! Řekl stroze a cize svoje jméno! Řekl, tady…“

„Nejmenovat,“ zarazil ji nejzachmuřenější a poprvé se usmál.

Pak ji vzal kolem ramen a pomalu ji vedl ke dveřím, odkud před chvíli vyšla…

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY