KDYŽ se řekne CO JE NOVÉHO

KOLÍNSKÉ SETKÁNÍ O PÁTÉ

DÁMA Koncem listopadu 2006 jsem jela pantografem ze zkoušky z Prahy. Přišly si ke mně sednout dvě starší Dámy. Jedna seděla naproti, druhá vedle mě. Mezi námi visely naše kabáty, takže jsme na sebe neviděly a tato Dáma začala mluvit o „té Fuchsové“. Podle hlasu bylo jasné, že to, co si o mně myslí, není moc lichotivé. Vykoukla jsem za kabátem, omluvila se, a řekla jí, že jsem „ta Fuchsová“. A že jí to říkám jenom proto, aby jí nebylo trapně, až by zjistila, že jsem celou dobu seděla vedle a poslouchala, co špatného o mně říká. Povídaly jsme si pak všechny tři až do Kolína, ale přesto jsem z ní cítila, že na mě svůj názor nezměnila.

KATKA Před třinácti lety, když jsem nastoupila do Činoherního klubu, Katka tam dělala asistentku režie a přitom studovala na vysoké škole. Bylo jí dvacet. Od první chvíle se ke mně přimkla jako klíště- ale já k ní také. Nikoho jsem tam neznala, ona byla pro změnu v té době nešťastně zamilovaná- navzájem jsme se potřebovaly, slyšely jsme na sebe a vydrželo nám to! 

PROČ VÁM O TĚCH DVOU PÍŠU? 7.12.2006 jsem měla v kolínském Kulturním domě Setkání o páté. Přišla jsem už ve čtyři, Kapela Za Větrem si chystala nástroje… …jen tak mimochodem, přátelé, už dlouho mě texty písní a atmosféra, kterou tato kapela umí vyvolat, nehodily do mlna, které sice dokážu přesně pojmenovat, ale nechci… Prostě to bylo krásné! Pokud byste podobné mlno chtěli zažít také, tak se podívejte na www.zavetrem.cz, kapelu si pozvěte a budete v mlnu nato tata… nebo natotata? Hm… spíš na to tata… Ale abych se vrátila z mlna zpět do kolínského Kulturního domu… Kapela Za Větrem si chystala nástroje, ředitel Zdeněk Hejduk připevňoval na stěny své fotografie z mých knih, zkoušeli jsme mikrofony, a když bylo všechno hotovo, čekali jsme na diváky.

PŘIŠLA JEDNA DIVAČKA. Byla to Dáma z pantografu, ta, která si o mně myslí své. Pak přijela dcera z Prahy a přivezla mi překvapení, které mi slibovala několik dní. Katku. Ale ještě krásnější bylo, když mi Kačenka oznámila, že je třetí měsíc těhotná a pozvala mě a Ritu na svatbu, která bude, až se to narodí…Takže velká radost.

NEROZPUSTILI JSME TO. Chvíli po páté nám bylo jasné, že nikdo jiný nepřijde. Dali jsme tedy stoly k sobě, i s kapelou nás nakonec bylo patnáct- přišli totiž ještě další rodinní příslušníci , a povídali jsme si, kapela hrála, já koukala na svoje dvě holčičky, Ritu a Katku, které seděly naproti mně a byla jsem na ně pyšná- prostě nemělo to chybu! Mluvili jsme všichni, i Dáma si řekla své- týkalo se to mého románu „Když nemám, co jsem nechtěla“, říkala, že přečetla dvě věty a že jí to stačilo, že je to strašně sprosté- tak jsem se jí snažila vysvětlit, proč jsem to napsala takhle a výsledek? Když jsme po dvou hodinách (!) skončili, Dáma ke mně přišla, chytla mě za ruce a několikrát opakovala: „Všechno dobré, paní Fuchsová! Všechno dobré!“

P.S. Nicméně doma jsem tuto akci sebekriticky zhodnotila a řekla jsem si, dobře ti tak, že kromě Dámy na tebe nikdo nepřišel, protože ty v Kolíně na podobné akce taky nechodíš! Sice někdy jsi v Praze, ale když jsi doma a máš čas, nejdeš nikam, protože jsi líná!

Takže jsem si dala do roku 2007 předsevzetí, že začnu chodit! A za rok se hukáže…!

Dopsáno v září 2007: Dáma se jmenuje Dušková a až nebudu v Činoheráku od rána do večera (jsou opakovačky a zkouším s Martinem Čičkákem IVANOVA), půjdeme spolu v Kolíně na kafe!

To koukáte, co?

P.S. A předsevzetí jsem nedodržela. Takže v Kolíně, kromě křtů u Petra Krále radši pro jistotu nikam nelezu… 

Dopsáno 1. ledna 2008
S paní Duškovou dem na kafe příští týden!