KDYŽ se řekne SKANDÁL

KDYŽ SE ŽENY DOMLUVÍ

Řeknu vám,že taková Městská rada, jaká vznikla po posledních volbách v našem Městě, se hned tak nenajde. 

Samý blbec. A já to musím vědět, protože jedním z městských radních je můj manžel a dalších šest jsou manželé mých přítelkyň. Starostku a dva místostarosty do tyhle partičky blbounů nepočítám. Dělají co můžou, ale moc toho nemůžou.


Ale protože mám naše Město ráda, rozhodla jsem se, že to takhle nechat nemůžu. Věděla jsem, že moje přítelkyně mají na své manžely radní stejný názor, jaký mám já na svého manžela radního, a tak jsem je pozvala k sobě právě ten večer, kdy celá Městská rada musela být na Městském úřadě, protože tam vítala delegaci z družebního holandského okresu. 

Heslo našeho setkání bylo Méďa.

Tak jsme říkaly svým manželům. Všichni byli Méďové. Bylo to jednodušší, než o nich mluvit jako o blbcích, debilech a kreténech. 

Rozsadily jsme se po pokoji, a když jsme se konečně přestaly blbě chichotat, protože vždycky, když jsme se setkaly, jsme si připadaly jako holky za školou, pronesla jsem zásadní otázku, od které se rozvíjel můj plán. 

„Dámy, kouříte? Nemyslím cigarety.“

Dámy mě znaly. Věděly, že mám ke své otázce důvod. A protože jsme se znaly hodně dlouho a na nic jsme si před sebou nehrály, naopak nám dělalo potěšení, být v našem kroužku sedmi žen k sobě naprosto upřímné, žádnou z nich moje otázka nezaskočila.

Začala Alena.

„Já jsem to tedy dlouho nedělala. Styděla jsem se. Začala jsem až po takových pěti letech manželství. Méďa to samozřejmě vyžadoval od začátku, ale myslím si, že teď je vodvázanej i z toho mála, co mu předvedu. Beru mu ho jenom do pusy, někdy skousnu. Víc si netroufnu, taky mi to nic moc neříká… ale kdyby o něco šlo…?“ 

Zvedla ke mně tázavě obočí, ale já se zatím jenom usmála. Pokračovala Boženka.

„Já to dělám ráda. Ale ne často, abych Méďu nezmlsala. Musí si to zasloužit. Jo. Kouřím ráda, sluší mi to a prej kouřím dobře. Bóže, když vono je to takový voňavý a velký! Proč bych mu ho nevzala do pusy? A nemít ho v puse dýl, by byl hřích… A doma je pak pohoda. Psali to i v Nei- Reportu. V rodinách, kde se kouří, jde všechno líp.“ 

Cilka se rozesmála.

„Já jsem na tom jako Alena. Když po Méďovi něco chci, je to nejlepší způsob, jak to z něj dostat.“

Dagmar se před sebe snivě zadívala.

„Jó… Nei- Report… tím to u nás všechno začalo. Před tím ani ťuk. A pak mi Méďa v Nei- Reportu ukázal pár fotografií a jestli bych to nechtěla zkusit. A zrovna vedle byla povídka, která se jmenovala Sex za pět set. Vod Fuchsový. A tak jsem ťukla do povídky a řekla, zkusím to, Méďo. Ale za pět set. A Méďa souhlasil. A tak to pomalu zkouším asi tři měsíce. Jsem sice naprostá začátečnice, ale na vkladní knížce, kterou jsem si pro tento účel založila, mám už 28 000 korun českých.“ 

Všechny jsme zařvaly smíchy, až jsem myslela, že spadnou ze stěn obrazy. Bylo mi jasné, že s těmahle báječnejma babama svůj plán hravě uskutečním. 

Eva ukázala na Dagmar.

„Tak to jsme dvě! Já si za to taky nechávám platit. Ne sice vydřidušsky třikrát za den jako Dagmar, ale minule za to byl například kožený kabát za deset tisíc. Šli jsme kolem obchodu, Méďa se po mně podíval, já měla svůj apartní přehoz ze sekáče a von říká, žena podnikatele by měla mít kožený kabát. Neodporovala jsem mu, a když jsem si kabát za chvíli zkoušela, zašeptal mi, zasloužíš si ho za ten včerejšek, děvko!“

Obrazy se opět zakymácely a naše namalované oči se rozpouštěly pod slzami smíchu. 

„A co ty, Gito?“

To se Alena zeptala mě.

„Nóóó… abych se vám přiznala, já to moc neumím. Trochu se stydím, ale fakt je, když je to takový voňavý a velký, a když něco po Méďovi chci, tak proč ne? I mně pomohl Nei-Report, jinak bych asi byla úplný střevo. Jsem na tom asi jako Alena a Cilka. Sice žádný vkladní knížky a kožený kabáty, ale nestěžuju si.“ 

Poslední byla Františka. Seděla, pokašlávala a podupávala si nožkou. 

„Hm… hm… Já mu na něj dávám pusu. Asi takhle…“ 

Františka našpulila ústa jako kapřík a mlaskla. 

„Ale pak hned ucuknu… Méďovi to stačí… A mně taky.“ 

Mé kontrolní otázce neušla.

„A kdyby o něco šlo? Byla by pusa delší?“ 

Začervenala se.

„Přizpůsobím se většině.“

Oddychla jsem si.

„Dámy, dolejte si, zapalte si a poslouchejte. To, co naši Méďové odsouhlasili na minulé Městské radě je katastrofa. Nedají příspěvek důchodcům, ale kuželkáři dostanou peníze na novou střechu, kterou by si mohli opravit ze svýho a sami. Prodali pozemek vedle školy. A přitom v dlouhodobém plánu je vedle školy výstavba hřiště. Což znamená, že ten pozemek budou znova kupovat zpátky… ále…“ 

Mávla jsem rukou.

„Nebudem plakat nad rozlitým mlékem. Máme před sebou tolik úkolů, že raději hned začneme. Předkládám vám problém číslo jedna. Na příští Městské radě, to je v pátek, budou Méďové jednat o přidělení sklepů pod radnicí firmě IRMA. Ty sklepy dávalo dohromady pár nadšenců před lety, chtěli tam mít svazáckou klubovnu, ale hlavně hledali místo, kde by mohly zkoušet rockový kapely. A pod radnicí by to bylo bez problémů. Úředníci odpoledne vypadnou, a večer nebo přes víkend tam muzika nikoho neruší. Jenomže přišel listopad a se svazákama byl konec. A rockový kapely dneska nemají kde zkoušet, každej chce tvrdej nájem, aparatura je drahá a těžká, tahat ji každou chvíli někam jinam nejde a sklepy pod radnicí jsou ideální. Což zjistila i firma IRMA a chce si tam udělat sklady. Za hubičku. A my jí to musíme překazit.“

„Jak si to představuješ?“ To se zeptala praktická Dagmar. 

„Jednoduše. Méďové musí hlasovat pro to, aby to IRMA nedostala, ale aby to dostaly kapely. Je jich teď ve Městě deset a v Městských novinách vyšel ve středu článek o tom, jak nemají kde zkoušet a že Městské noviny vyzývají organizace a podnikatele, aby a tak dále… Méďům naservírujeme, jak musí hlasovat, a když budou souhlasit, vykouříme je způsobem, jaký nám vyhovuje a je oblažuje, a bude to.“

Cilka o mém plánu zapochybovala.

„No jo, ale kdo řekne na Městský radě o těch kapelách? Některej Méďa?“ 

„Tajemník Jeřábek,“ uklidnila jsem ji a holky přikývly. Věděly, že mě tajemník Jeřábek miluje už dvacet let. Přesně od 1. září 1984, kdy ho vedle mě posadila slečna učitelka Drbohlavová v domnění, že malý tlustý Jeřábek je malá tlustá Jeřábková. Nikdo už o ničem nepochyboval, tak jsem pokračova­la ve vypočítávání jeho aktivit, které nebyly malé. 

„Tajemník Jeřábek slíbil pomoct v blízké budoucnosti v tom, aby byl ve Městě zřízený azylový dům pro týrané ženy.“ 

Františka, která se angažovala v Poradně pro ženy a dívky v tísni, a o azylový dům bojovala několik let, se na mě šťastně usmála.

„Společně s námi bude žádat o pravidelný příspěvek pro rodiny s postiženými dětmi.“ 

To zase potěšilo Cilku, která přes svoji Cestovní kancelář CICI vyvážela každé léto postižené děti k moři a jejich pobyt tučně sponzorovala. 

„Bude chtít, aby město platilo pracovníky, kteří budou mít v náplni práce starost o problematické rodiny, počínaje radami týkajících se úřadů a konče vybráním nejvhodnějšího čisticího prostředku na WC.“ 

Teď se usmála Eva, která ve škole dělala dětem z problematických rodin vrbu.

Nepokračovala jsem dál, i když můj seznam laskavostí tajemníka Jeřábka byl dvoustránkový. Dívala jsem se do nadšených tváří přítelkyň a cítila jsem tak silný pocit štěstí, že jsem jim to musela říct.

„Holky, já jsem tak šťastná, že vás mám…“ 

„Hlavně se nám tu nerozeřvi, Gituško,“ postavila mě tvrdě na zem Dagmar a pak už jsme se bavily opravdu pouze o věcech přízemních…

Když v pátek Městská rada překvapivě přiklepla sklepy pod radnicí rockovému sdružení PRÁSK, které urychleně založili redaktoři Městských novin několik dnů před tím, a které spojovalo všechny rockové kapely ve Městě, málem z toho několik starších rockerů klepla pepka. Poprvé v životě začali vážně uvažovat o tom, že snad k těm příštím volbám konečně půjdou. 

Naopak firma IRMA silně znejistěla a začala dělat prověrku mezi svými zaměstnanci, protože měla podezření, že někdo něco nekalého vynesl z firmy ven a „odložil“ to v Městské radě. Nikdo netušil a ani tušit nemohl, že za vším je několik žen, kterým teprve po tomto slavném hlasování nastala práce. Těchto několik žen muselo splnit, co svým Méďům před hlasováním slíbilo… 

Když Méďové přišli z MÚ domů a ohlásili splnění úkolu, byli náležitě pochváleni a hned poté vyzváni, aby si přišli co nejdřív lehnout. Méďové odešli do koupelen, aby po chvíli, osprchovaní a voňaví, spočinuli v postelích. 

Alena vzala Méďu do pusy a skousla jednou… a pak ještě třikrát. Rock měla ráda. 

Boženka Méďu vykouřila do dna. A nejenom kvůli rocku. 

Cilka Méďu stiskla jednou a pořádně. Líbilo se mu to. 

Dagmar vzala Méďu do pusy, ale byla trochu na vahách. Nevěděla totiž, jestli si i tentokrát má vzít 500 korun! Ano nebo ne?! Jak o tom tak přemýšlela, úplně zapomněla, že Méďu kouří a Méďa, šokovaný slastí a tím, že Dagmar neucukla, jí vystříkl do pusy. Lekla se, ale vzápětí zjistila, že to zase tak špatné není, a když jí Méďa dal místo obvyklé pětistovky tisícovku, řekla si, že bude muset zjistit, co se bude na Radě města probírat příště… 

Eva se rozhodla, že to tentokrát udělá nezištně. A Méďa byl tak sladký, že svého rozhodnutí nelitovala. 

Františka našpulila rtíky a dala na něj Méďovi jednu pusu. Pak si vzpomněla na slíbený azylový dům, rty trochu pootevřela a přejela po něm. Když už se rozjela, dala si ho do pusy víc, než kdy Méďa doufal. Oba přestali dýchat. Méďa vzrušením a Františka strachy. 

Nakonec to vyřešil Méďa, který si řekl, není všem dnům konec, holka se konečně začíná učit, nesmím si ji postrašit, něžně ji vytáhl k sobě nahoru a vděčně ji pomiloval. 

A já?

Co já, já! Nejste trochu moc zvědaví? Já jsem tady přece na jiné věci, nemyslíte? A potom, vydávat každý rok tři knihy, dá fušku! Nemám čas na blbosti!


P. S.

Tuto povídku jsem napsala někdy kolem roku 2000. Vyšla v Nei-Reportu a za několik let jsem ji zařadila do knihy, kterou jsem podle ní pojmenovala: Když se ženy domluví. :-) 

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

Když se ženy domluví (Jiřina, 25.3.2019 17:03)

Teda, Irenko, pobavilo mě to. Holt ženy si umí vždycky poradit. Kam se na nás pánové tvorstva hrabou. Díky, mám v očích slzy smíchu.

Když se ženy domluví (Irena, 26.3.2019 22:03)

Mít v očích slzy smíchu – to je pro mě největší poklona a pochvala! Díky, Jiřinko!

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2019