KDYŽ se řekne SKANDÁL

Valentýnská večeře s Václavem

Každou druhou středu v měsíci jsme se scházely v naší kavárně. Tři pětašedesátileté důchodkyně. Znaly jsme se od svých patnácti let. Chodily jsme spolu na ekonomku, společně jsme v roce 1972 odmaturovaly a pak jsme všechny tři nastoupily do největší fabriky ve městě.

Věra z nás byla nejhezčí a tak ji přijali jako sekretářku ředitele. Jana byla spolehlivá a někdy až pedantická a práce v zásobovacím oddělení se jí stala osudem. A já odmalička milovala čísla a tak účtárna bylo to nejlepší, kam jsem mohla po maturitě nastoupit...

Otočila jsem list kalendáře a hned jsem si všimla, že tentokrát naše středa vyšla na Valentýna. Usmála jsem se. To se mi hodí! Na Valentýna, který je svátkem všech zamilovaných, řeknu svým kamarádkám poprvé o Václavovi.

Ve středu na Valentýna jsem přišla do kavárny jako první. Sedla jsem si do pohodlného křesla u našeho stolu a sotva jsem se rozhlédla, vřítila se do kavárny Jana a naštvaně si sedla vedle mě.

Už mi ten Valentýn leze krkem! Šla jsem do drogerie pro houbičky na nádobí a musela jsem se doslova brodit rudými srdíčky a poslouchat ty sladký písničky... óóó, miluju tě, lááááásko má!“

Mně Valentýn nevadí,“ řekla jsem po pravdě a Jana pohrdavě sykla.

Tak to mně tedy vadí,“ ozvalo se nad námi a do třetího křesla žuchla Věra. Z dvacetileté vyzývavé krásky zbyla po letech tlustá, nespokojená blondýnka.

Nechápu, proč jsme tak pitomý národ a ve všem se opičíme po Američanech! Přitáhneme si sem Valentýna, jako by nám nestačilo naše MDŽ!“

Evě Valentýn nevadí,“ kývla na mě Jana a já pokrčila rameny.

Nevadí. A jsem ráda, že je zrovna dneska Valentýna. Chci vám totiž něco říct.“

Nadechla jsem se, že jim o Václavovi řeknu hned, ať máme co probírat, ale Věra v tu chvíli začala zasněně vzdychat po Mezinárodním dni žen, který se slavil 8. března a všichni tehdy znali jeho zkratku. M. D. Ž.

Když si vzpomenu na naše první MDŽ ve fabrice... Evo! Jano! Holky, vzpomínáte,“ mrkla na nás a my přikývly. Jo, vzpomínáme. Na tohle MDŽ nezapomněl nikdo, kdo tam byl.

Po fabrice se tehdy už pár měsíců šeptalo, že si ředitel začal se svojí novou sekretářkou. Věděly jsme o tomhle románku od Věry všechno a ředitele jsme jí rozmlouvaly. Bylo mu padesát! Třicetiletý věkový rozdíl odsuzovali všichni ve fabrice, ženské i chlapi. Navíc se vědělo, že ředitel má spokojené manželství a všichni dávali vinu Věře, že mu zblbla hlavu. I já s Janou. Ale Věra po nás vždycky vyštěkla, ať jí dáme pokoj, že se do ní zbláznil a ví, co dělá.

Holky, vsaďte se, že do roka budu paní ředitelová,“ pochlubila se nám týden před MDŽ a my se rozesmály.

Jsi blázen! Ten se kvůli tobě nikdy nerozvede!“ Ale Věra jenom hodila svojí blonďatou hřívou, nad kterou byli paf všichni chlapi ve fabrice.

Počkejte si a uvidíte! Víte, co se říká? Kdo si počká, ten se dočká!“

A pak přišlo to památné MDŽ.

Nejdřív jsme seděli všichni spořádaně u stolů, ale jak se začalo připíjet a tancovat, zábava se rozproudila a já si všimla, že Věra s ředitelem někam zmizela.

Jsou asi v ředitelně,“ špitla mi významně Jana a vsadím se, že totéž si říkali všichni zaměstnanci. A když se za chvíli ve dveřích sálu objevila ředitelova manželka a rozhlížela se, bylo nám všem jasné, že bude průšvih. A byl.

Když ho v sále neviděla, šla za ním do ředitelny a tam je našla. Souložili v křesle. Ředitel se manželky lekl, a z toho leknutí se za devět měsíců Věře narodil Albert. Mezitím se ředitel rozvedl a vzal si Věru. Když bylo jejich Albertovi deset let, ředitel zemřel na infarkt a z Věry se stala sice zaopatřená, ale nespokojená žena. Černá ovce našeho města, před kterou chlapi utíkali.

A tahle černá ovce právě teď skončila oslavnou báseň na svůj první Mezinárodní den žen. Tenhle den jí změnil život. Dostala, co chtěla.

Ale za všechno se platí. Ve třiceti letech se stala vdovou.

Když Věra natáhla ruku po hrníčku s kávou, rozhodla jsem se, že zkusím druhý pokus.

Pojďte už konečně mluvit o něčem jiném! Pořád MDŽ! Neslaví se skoro už třicet let, proboha! Slavíme Valentýna! Svátek všech zamilovaných! A když je dneska svátek všech zamilovaných, tak já vám chci říct něco, co se týká lásky!“

Ale ani podruhé jsem šanci nedostala. Věra sice pila kávu, ale svůj monolog o MDŽ, spustila Jana.

Věro, ty na to blbý MDŽ vzpomínáš, jako na růžovou pohádku! A já se ti nedivím! Ale nezapomeň, že vím o tom tvým MDŽ svý! Já jsem, na rozdíl od tebe, MDŽ ráda neměla! Fuj! Chlapi se ožrali a mysleli si, že si na mě můžou všechno dovolit! Naslibovali mi hory doly a druhý den o ničem nevěděli a dělali, že mě neznají! A pak jsem se konečně vdala a každý rok jsem pospíchala z oslavy toho slavného MDŽ domů, aby děti nebyly samy a manžílek měl teplou večeři! Čekala jsem na něj do půlnoci, než přišel! Ožralej a rozparáděnej! Nenáviděla jsem MDŽ!“

Jana si rozčíleně odfoukla a já toho rychle využila.

A právě proto je Valentýn hezčí než MDŽ! Je to svátek všech zamilovaných! A já bych vám teď konečně něco ráda řekla!“

Ale nepodařilo se mi to ani do třetice.

Věra, vzteky bledá, bouchla do stolu.

Jano! Už toho mám dost! Můžeš mi laskavě říct, co to mělo znamenat?! Proč jsi řekla, já vím o tom tvým MDŽ svý?! Co víš? A zrovna ty! Chlapi před tebou utíkali, protože sis hned každýho chtěla brát, abys byla taky konečně vdaná, jako já! Víš, jak se ti po celý fabrice říkalo? Chtinda! A ty budeš mně něco říkat?!“

A pak bouchla do stolu Jana! Připomněla Věře, jak je nachytala paní ředitelová v křesle a jak se na to ve fabrice vzpomíná ještě dnes.

Začaly se hádat, a já se rozhodla, že jim nic neřeknu. A kdo ví, jestli s nimi ještě někdy půjdu ve středu na kafe! Jsou to uštěkané baby!

Zvedla jsem se, u servírky jsem zaplatila svoji útratu, vyšla jsem před kavárnu a zavolala jsem Václavovi, se kterým jdu dneska, na Valentýna, na zásnubní večeři, aby pro mě přijel.

Václav je už hodně dlouho rozvedený, stejně jako já. Je o deset let mladší a je profesorem angličtiny a němčiny. Jeho dcera, která žije v Kanadě, je kamarádkou mé dcery, která tam žije také. A ty dvě nás před několika měsíci daly dohromady.

Oba jsme byli ze začátku opatrní, já možná víc než Václav, přece jenom jsem se bála desetiletého rozdílu, ale čím víc jsme se poznávali, tím víc byl náš vztah krásnější, až jsme si před týdnem dne řekli, že chceme být spolu pořád a v létě se vezmeme.

Máme už všechno naplánované. Než půjde Václav do důchodu, čekají nás každý rok, dva měsíce prázdnin v Kanadě, u našich dcer. A až bude v důchodu, budeme žít chvíli doma, chvíli v Kanadě a chvíli budeme jezdit po světě...

A teď mě omluvte! Václav už pro mě jede!

Loučí se s vámi zamilovaná pětašedesátiletá žena, která i vám přeje zamilovaného Valentýna! A nezapomeňte, že láska kvete v každém věku!  

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

Prozatím žádný komentář. Budete první?

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2018