KDYŽ se řekne SKANDÁL

Divadelní trojúhelník

Lucie, já a můj manžel Daniel, jsme byli přátelé a také kolegové. Všichni tři jsme totiž hráli ve stejném pražském divadle. 


Byla jsem o pět let starší, a zatímco Lucie byla svobodná, já už byla vdaná. 


S mým Daňou, jak jsem Danielovi říkala, jsme se poznali na DAMU, po škole jsme odešli do Pardubic, kde jsme hráli dva roky, a když jsme po dvou letech dostali nabídku angažmá do pražského divadla, rozhodli jsme se s Daňou, že se vezmeme.


V novém angažmá jsme zazářili hned v první premiéře – hráli jsme tragické milence, divadlo bylo na každé představení vyprodané a kritici se předstihovali ve chvále. Začali jsme dostávat nabídky na filmové role a na vrátnici v divadle jsme každý týden měli od producentů scénáře. Šli jsme z jedné role do druhé, divadlo, film, televize, rozhlas, dabing – nechyběly žádosti o rozhovory, o besedy, hromadily se nám pozvánky do různých televizních pořadů a soutěží, a tak jsme si rychle zvykli na slávu i na vyšší honoráře – ale pořád jsme to byli my – Věra a Daňo. Dva mladí herci, kteří se milují. 


Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla moje hlavní starost, kdo mě vystřídá v roli milenky v té naší slavné tragédii. A bez dlouhého přemýšlení jsem si rychle odpověděla. Kdo jiný, než moje kamarádka Lucie! Když jsem to řekla Daňovi, mávl rukou.


To teď neřeš, Věrunko! Hlavně, abys byla ty a to naše malé, v pořádku!“

A tak jsem hrála „svoji“ milenku ještě v sedmém měsíci těhotenství a pak ji za mě začala hrát Lucie, která se poctivě chodila dívat na představení, naučila se text a záskok zvládla na jednu zkoušku. 

Ten večer, kdy hrál Daňo poprvé s Lucií „naše“ milenecké scény, jsem na něho doma nedočkavě čekala. 


Tak jaká byla,“ vybafla jsem na něj hned v předsíni a Daňo se rozesmál.

Bohužel, ty to nejsi, miláčku můj! Lucie se mnou nikdy nezatřese tak, jako se mnou třeseš ty…“


Když se narodila Danuška, uvítali jsme s Daňou, že nám v divadle vyšli vstříc a neobsazovali nás do jedné hry. Když dopoledne zkoušel jeden, druhý se staral o Danušku a odpoledne jsme se vystřídali, podle toho, kdo zrovna točil nebo měl dabing. A co se týče té naší milostné tragédie, nechala jsem svoji roli zatím Lucii. Bylo to pro nás pohodlnější. Daňo šel na představení a já byla s Danuškou doma. Když byly Danušce dva roky, začali jsme oba zase naplno točit. Mohli jsme být klidní, měli jsme na hlídání hodnou sousedku, která naši Danušku milovala.


Uběhly čtyři roky, Danuška šla poprvé do školy, a když jsme se vraceli ze slavnostního oběda domů, vzal mě Daňo kolem pasu.

Věrunko, pojď se už vrátit! Buď zase moje milenka! Já už nechci hrát s Lucií!“


Věřili byste tomu, že se ta naše milostná tragédie s obrovským úspěchem stále hrála? Ale já se vrátit nechtěla. Dostala jsem nabídku na seriál, a byla jsem vděčná za každý volný večer. A tak jsem Daňovu prosbu, obrátila v žert. 

Jen počkej! Řeknu Lucii, že už s ní nechceš hrát! Ta ti dá!“

Daňo se usmál.

Radši jí nic neříkej. Nebo mi opravdu dá…“


Uběhl měsíc, já každý den točila seriál, a večer jsem byla ráda, že jsem neusnula, když jsme s Danuškou dělaly úkoly. Daňo byl teď také často pryč, ale tak už to v herecké branži chodí… 

Když jednou ráno odešla Danuška do školy a Daňo šel do rozhlasu, chystala jsem se, že si ještě zalezu do postele, protože jsme točili až odpoledne. Dala jsem si mobil na ticho, ale v tu chvíli se ozval telefon – pevná linka, kterou jsme si z nostalgie stále nechávali. 


Prosím,“ řekla jsem neutrálně a čekala jsem, kdo se ozve. Chvíli bylo ticho a pak jsem uslyšela zastřený ženský hlas.

Tobě nevadí, že tvůj Daňo má poměr s Lucií? Ví o tom celé divadlo! Je to láska! Láska nebeská!“


Opřela jsem se o dveře. Před očima jsem měla tmu, ale ten hlas, který jsem okamžitě poznala, ten jsem slyšela dobře.

Doufám, že mu nebudeš dělat problémy s rozvodem! Je s Lucií šťastný! Je konečně šťastný! To jsme si řekli všichni! Slyšíš mě?! Jsi tam?! Tak něco řekni, sakra!“

Položila jsem sluchátko a pak jsem se sesunula na zem…


Od té doby mi Lucie volala pokaždé, když jsem byla doma. Ano, byla to Lucie. Hned jsem poznala, že je to ona, i když si dávala před ústa kapesník, aby se jí změnil hlas. Nejhorší bylo, že jednou zvedla telefon Danuška, kterou jsem kvůli nachlazení nechala ze školy doma. Lucie s ní mluvila, jako bych to byla já, a tak mi Danuška večer vyčetla, že táta má jinou ženskou, protože já nejsem hezká a jsem tlustá, a nejsem na něho hodná. A že prý slyšela tátu telefonovat s nějakou ženskou, že jí říkal miláčku, a jak ji miluje a jak se na ni těší a jak ji líbá! 


Jestli od nás táta odejde, tak to bude kvůli tobě,“ ječela na mě nenávistně a od toho dne se mnou nemluvila. Strašně to bolelo. 

A tak jsem se kvůli Danušce rozhodla, že budu dělat, že se nic neděje. Chovala jsem se jako dřív, a Daňo si tak mohl myslet, že nic nevím. Nezavřela jsem mu dveře domů – naopak – nechala jsem je dokořán. Chtěla jsem, aby věděl, že může odejít, ale také se může kdykoli vrátit.


Danuška se mnou nemluvila, ale když byl doma Daňo, objímala ho, líbala, vyprávěla mu o všem možném, a on byl v sedmém nebi. Byl šťastný, že je doma, že má nádhernou dceru a ženu, která je s láskou pozoruje. Ano. S láskou. Stálo mě to obrovské přemáhání, ale byla bych špatná herečka, kdybych roli podváděné ženy, která se tváří, že nic neví, neuměla zahrát. A hrála jsem ji tak dobře, že ani bulvár o nás nic nenapsal, i když kolem naší rodiny čuchal…


Jednou jsem ležela ve vaně a brečela jsem. Věděla jsem, že se už nedokážu dlouho přetvařovat. Ať se tedy Daňo rozhodne. Buď Lucie, nebo já. 

Pak jsem uslyšela klapnutí dveří do bytu a za chvíli se otevřely dveře koupelny.


Daňo stál mezi dveřmi, ještě se ani nesvlékl, nepřezul, stál a koukal na mě. A pak si ke mně do vany vlezl, tak, jak byl. V obleku, v kabátu i v botách…

A já věděla, že se mi konečně vrátil.


Lucie dala v divadle výpověď, a já po letech začala hrát zase milenku v naší tragédii. Ale hrála jsem ji jenom půl roku. Pak jsem odešla na mateřskou dovolenou a za dva měsíce se mi narodil Štěpán. A teprve tehdy Danuška uvěřila, že jí táta nikam neodejde a pomalu se ke mně začala vracet i ona…

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

Prozatím žádný komentář. Budete první?

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2017