POZVÁNÍ NA VEČEŘI

„Nevím, co bych dala za to, kdybych tady mohla dělat redaktorku! Vlastně vím! Dala bych za to všechno! Všechno!“

Seděla jsem nad exkluzivním časopisem pro ženy a vzdychala. Byl dokonalý! Už jenom ten název! SAMETOVÁ KOČKA! Která žena by nechtěla být sametová kočka? Všechny! A protože všechny, tak v SAMETOVÉ KOČCE muselo být všechno! Byl na trhu už sedm let! A od svých zvědů jsem věděla, že jeho náklad sice pomalu, ale rok od roku stoupá!

Přiblížila jsem obličej k titulní stránce. Chladila. Voněla.

Přitiskla jsem si ji na tvář co nejvíc. Měla jsem pocit, že vstupuju do časopisu, jdu po chodbě, kde sídlí redakce, sedím v křesle při redakční poradě a pak jdu do své kanceláře, kde jsem sama, a mam tady všechno… kout pro návštěvy, pohodlná křesla, květiny, super moderní nábytek…

Podívala jsem se na obálku týdeníku, kde jsem ještě minulý týden pracovala a otřásla jsem se hrůzou! Dobře, že jsem dala výpověď! Stejně by mě vyhodili. Dovolila jsem si totiž říct na redakční radě, že dělají ze čtenářů debily! Cpou do nich samé reklamy, jako když se krmí prase na zabijačku! A už jsem jela…

Když si vzpomenu na tu naši redakci! Šest holek, jedna vedle druhé, každá smolí uprděné příspěvky, prokousává se dopisy čtenářů a klepe se hrůzou před majitelem…

Jako bych seděla na poplivané zemi a hrabala se v hovnech! Fakt! Ale kdyby mě vzali do SAMETOVÉ KOČKY…

Nemyslete si, že jsem jenom vzdychala! Pro sny se musí něco dělat a ne jenom vzdychat a snít! Několik let jsem to zkoušela a dost intenzívně! Pokaždé, když se v SAMETOVÉ KOČCE vyměnil šéfredaktor, zavolala jsem tam, objednala se a šla se představit. Nikdy to nevyšlo. Vždycky mě někdo předběhl!

Ale tentokrát se nedám!

Obrátila jsem pár stránek a spokojeně si přečetla v tiráži neznámé jméno šéfredaktora. Už je to tady! Lenka, moje kamarádka, která pracuje ve stejné budově, kde má redakci i moje milovaná SAMETOVÁ KOČKA, mi už před měsícem říkala, že starý šéfredaktor jde od válu. Jak je vidět, stalo se!

A navíc mi včera večer volala, že minulý týden přijali na místo redaktorky Helenu! Helenu?! Blbou čůzu, která začínala v okresním deníku v inzertním oddělení, a dostala za týden padáka, protože popletla nejenom to, co se poplést dalo, ale ona tam popletla i to, co nikdy nikdo nepopletl!

Když vzali Helenu, musí vzít i mě!

Druhý den jsem tam hned ráno zavolala, sjednala si schůzku, pak jsem se dvě hodiny připravovala a hodinu před schůzkou jsem se vypravila k mé vytoužené SAMETOVÉ KOČCE!

V parku před budovou, kde SAMEŤÁČEK sídlí, jsem si dala cigaretu, pak jsem si pořádně vystříkala pusu sprejem- co kdyby se u „šéfredaktorů“ nekouřilo- a deset minut před schůzkou jsem rozrazila dveře redakce.

Když mě sekretářka za chvíli pouštěla do kanceláře s nápisem ŠÉFREDAKTOR, byla ve mně malá dušička. Ale rychle jsem se zmobilizovala. Jde ti o všechno, Alexandro! Chceš tady dělat? Chceš.

A tak jsem dovnitř vstoupila rázným krokem, vzpřímeně a odhodlaně, v očích jiskru a na rtech úsměv! Zní to jako blbá básnička, já vím, ale přesně takhle jsem si připadala! Šlo mi přece o to, udělat dojem!

Sotva jsem byla vevnitř a dveře za mnou zaklaply, málem jsem se skácela! Uf! Vůně, která byla rozlezlá po celé kanceláři, opravdu nepatřila k mým favoritům! No, jestli tahle osoba přijímá přiblblé Heleny a voní se tímhle smradem, tak mám místo jisté!

Hodinu jsem odpovídala na otázky. Kde všude jsem pracovala, jestli jsem vdaná, mám děti, co rodiče, sourozenci, kde bydlím, praxe v médiích, mé známosti mezi hvězdami, kontakty na jiné redakce, a když jsem užuž čekala, že budu muset odpovědět i na to, kdy mám menstruaci, přistála přede mnou smlouva.

„Beru vás, Alexandro! A neděkujte mi! Já děkuju vám! Vy jste pro SAMETOVOU KOČKU přesně to, co potřebujeme!“

Rozzářila jsem se. Ty vole… je to pravda?! Jsem redaktorka SAMETOVÉ KOČKY!

To vám byl úžasný pocit! Přála bych ho všem! Po celém těle se mi rozlévalo zvláštní teplo! Chtělo se mi zpívat! Chtělo se mi každého obejmout! Až odsud vyjdu, prvního člověka se zeptám, jestli něco potřebuje! A když řekne co, pomůžu mu k tomu!

Bylo to nádherné! Tak takhle se člověk cítí, když je šťastný? Jestli ano, tak chci být šťastná pořád! A já budu!

Jsem redaktorka SAMETOVÉ KOČKY a budu šťastná každý den!

„Tady.“ Štíhlý prst ťukl na smlouvu. „Tady je můj podpis. A tady…“ Štíhlý prst ukázal na řádek, kde bylo místo pro můj podpis. Natáhla jsem se pro tužku, ale štíhlý prst udělal nenene!

„Teď to nepodepisujte, Alexandro! Teď ještě ne. Vezměte si smlouvu s sebou domů a přineste mi ji podepsanou zítra dopoledne, ano?“

Pokrčila jsem rameny. Dobře. Nakonec o nic nejde. Podpis šéfredaktora tam už je! Schovala jsem smlouvu do kabelky a vstala jsem.

„Ještě něco, Alexandro! Nechcete ke mně přijít dneska na večeři? Uděláme si malé, příjemné posezení ve dvou. Pak vám zavolám taxi. Do půlnoci jste doma, slibuju! Vařím výborně! Všechny mé přítelkyně jsou mým uměním nadšené a čekají na pozvání!“

Strnula jsem. Sakra. Mohlo mě napadnout, že to snadné získání pracovní smlouvy bude mít nějaké ALE!

Vzadu v očích mě začalo pálit. Proč musí mít zrovna moje štěstí to zkurvené ALE?! Večeře ve dvou! Všechny moje přítelkyně jsou prý nadšené! Aspoň že to! Že má přítelkyně a nebude otravovat mě!

Jestli jde jenom o jednu večeři… tak jo. Zítra přinesu podepsanou smlouvu a už k tobě nikdy na žádnou večeři nepůjdu! Nikdy!

„Přijdete, Alexandro? Nebo snad…“

„Přijdu! Samozřejmě! A ráda! Děkuju za pozvání!“

„Já děkuju, že jste mé pozvání přijala. Budu se těšit. Kolem osmé vás čekám, ano? Tady je moje adresa…“

Štíhlé prsty mi podaly elegantní černou vizitku, na které bylo zlatým písmem vyražené jméno a adresa privátu.

:-] Šéfredaktorka :-] Mgr Jitka Novotná :-] Svačilská 123 :-] Praha 4 :-]

Hm… Svačilská… to je kousek od nás. Aspoň to nebudu mít daleko domů…

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY