KDYŽ se řekne SKANDÁL

Barbora, Baruška, Barča…

Poznala jsem ji v lázních v roce 2006. Stačil mi jeden pohled a věděla jsem, že máme něco společného, ale to, že ona má problémy s chůzí a já jsem po dětské obrně, to nebylo. Byly jsme si prostě podobné…  Za deset minut jsme spolu mluvily a za půl hodiny jsme o sobě věděly to nejdůležitější. Věkový rozdíl nám nevadil. Proč? Padly jsme si do oka. Velká Irena a malá Barbora.

Baruška nikoho nemá, a protože se bez pomoci druhých neobejde, žije v Domově. Miluje divadlo, ve kterém já čtyřicet let pracuju, a tak jako já odmalička píšu, ona odmalička maluje. V lázeňské knihovně objevila moje knihy a četla jednu za druhou.

„Čtu a představuju si, že jsem to já. Že je to moje rodina. A nejsem aspoň chvíli sama a zapomenu na všechno, co není dobré.“

Stala se z nás nerozlučná dvojice. Já vysoká, Baruška drobná a zdánlivě zranitelná. Uměla se totiž bránit, dokázala seknout po každém, kdo se choval nevhodně, a její ironické poznámky mě každou chvíli rozesmály. Byla to taková malá sopka, ale chytrá a laskavá, která by nikomu neublížila. Večer jsme si na recepci půjčovaly vozík, a já ji vozila parkem kolem lázní. Měly jsme svoji lavičku, kde jsme seděly a povídaly si. Vyprávěla mi o Domově, jak tam nemá nikoho, s kým by si rozuměla. Její jediná kamarádka odešla před rokem a nikdo jiný, Barušce podobný, se v Domově neobjevil.

Odjížděla z lázní o týden dřív než já, a jak se blížil den jejího odjezdu, měnila se mi před očima. „Netěším se tam. Bojím se.“

To už jsem věděla o Domově dost. Baruška tam měla problémy s paní ředitelkou, protože prý vybočuje z normálu, a je s ní tedy víc práce. Její odlišnost je v Domově vnímána tak, že zlobí, to jsem z jejího vyprávění pochopila už dávno. A také jsem věděla, že se vrstevníci Barušky, i někteří zaměstnanci, paní ředitelky bojí a raději Barušku ignorují.

Říkala jsem si, že těm, kteří pracují v Domově, by neměl chybět cit a porozumění pro jejich svěřence, kteří tam jsou jenom proto, že nikoho nemají. Ti lidé přece musí pochopit, že Baruščina odlišnost je pro Domov dar. Možná pro paní ředitelku dar obtížný, ale když uvážíme, že jenom někteří z nás jsou obdarovaní směsí talentu, inteligence a duše, neměla by být Baruščina přítomnost v Domově, vnímána jako přítěž.

„A máš tam vůbec s kým mluvit, Baruško,“ zeptala jsem se jí, když mi jednou říkala, jak na dveře jejího pokoje někdo namaloval rudou rtěnkou obrazec, který je důležitý pro hru Ptákovina od Milana Kundery. Usmála se. Moje malá, poznala, že se o ni bojím, stejně jako se bojí ona, co bude, až se z lázní vrátí.

„Je tam pár hodných lidí. A mám v pokoji stůl, na kterém můžu malovat. Neboj se, Irenko, všichni nejsou jako paní ředitelka.“

Za rok jsme se v létě v lázních sešly opět, i další rok, i rok následující. Naše přátelství se prohlubovalo. V průběhu roku jsme si psaly, volaly a těšily se, jak se zase v létě v lázních sejdeme, a když jsme se tam sešly a Baruška mi opět potvrdila, že se paní ředitelka nezměnila, rozhodla jsem se v létě 2009, že se o něco pokusím.

„Pošlu jí e-mail. Že se spolu známe, že jsi úžasná, že tě obdivuju, a že bych ráda přijela do Domova udělat besedu.“

Paní ředitelka mi obratem odpověděla. Upozornila mě, že Barbora je sice problémová a někdy dokonce tak, že si ani nedovedu představit jak, ale že si váží jejího nesporného výtvarného talentu a ráda by jí udělala v Domově výstavu, což Barbora odmítá. Kdybych na ni zapůsobila, aby s výstavou souhlasila, mohla by se vernisáž spojit s mojí besedou. Baruška nejprve odmítla, ale nakonec souhlasila.

„Ale jenom proto, že tam přijedeš, a že tě uvidím dřív, než zase za rok v lázních,“ řekla a objala mě. Držela jsem tu malou ženskou, která mi je k ramenům, a říkala si, musíš tam jet, a budeš za ní jezdit, i když je to na druhém konci republiky, musíš, nikoho nemá, třeba se chování paní ředitelky změní, když uvidí, že Baruška už není sama!

A tak jsem za tři měsíce přijela do Domova na Baruščinu vernisáž, spojenou s mojí besedou. Paní ředitelka mě přivítala, laskavou náruč hostitelky mi otevřela nejenom ona, ale i její podřízení, bylo to úžasné přijetí, byla jsem nadšená a šťastná, protože jsem od Barušky věděla, že se chování paní ředitelky za poslední tři měsíce změnilo, říkala jsem si, můj plán zabral, zabral, kéž by to vydrželo!

Začátkem roku 2010 mě požádala paní ředitelka o besedu. Ráda jsem souhlasila. Uvidíme se s Baruškou ještě před lázněmi. Když jsem přijela, zdálo se mi, jako bych byla v jiném Domově. Zmizela srdečnost, jako by se mě zaměstnanci báli pozdravit, byla jsem trochu separovaná s Baruškou na jejím pokoji a pak jsme šly na oběd do společenské místnosti kousek od jejího pokoje.

Po obědě jsme šli do jídelny, kde jsme měly společnou besedu.

A pak, před zaplněnou jídelnou, která byla plná Baruščiných obrázků, začal projev paní ředitelky. Po oficiálním začátku se na Barušku, sedící vedle mě, usmála a pokračovala neoficiálně.

„Tož my jsme s Barčou vlastně stejné, ona když mě naštve, a to tedy, že umí, tak já někdy nevím, co jí odpovědět, a musím jít do své kanceláře to vydýchat, a říkám si, jak já jí to vrátím? Tož tedy přemýšlím, jestli ju mám ohnout přes koleno nebo jestli mám na ňu plivnout…“

… Možná si řeknete, všechno zlé, pro něco dobré. Baruška dospěje, z Domova odejde a střety s paní ředitelkou pro ni budou dobrou školou pro život. Ale co když Baruška z Domova odejít nemůže a zůstane tam s paní ředitelkou až do své smrti?

Mé přítelkyni Barušce bude totiž osmdesát.

Tento fejeton s fotografií Barušky, najdete tady:

http://fuchso­va.blog.idnes­.cz/c/202935/Re­ditelka-Domova-pro-seniory-ma-chut-naplivat-na-klientku.html

blog.idnes.cz

 

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

(ivka, 23.8.2011 14:08)

Děkuji za pěknou, smutnou povídku. Nejraději bych plivla na paní ředitelku, i když tohle chování mi zrovna není vlastní. Bohužel mi připomíná celkově vztah mladší generace k těm dříve narozeným. Tedy někdy. Člověk si nejspíš spíš všímá těch negativních postojů, ale přesto mám pocit, že jich je víc. Myslím, že si u Vás ještě chvíli počtu a přeju ještě hodně plodných dnů. Zdraví Iva Tomková .

Milá Ivo... (Irena, 23.8.2011 17:08)

… vidíte, vy mi napíšete tohle, zatímco z Brna se mi zatím neozval nikdo, kdo by byl za chování této „paní ředitelky“ odpovědný.

A tak „paní ředitelka“ stále chodí po „svém“ království a Inez ignoruje. Řekněte mi, je tohle normální, sakra?!

Ještě chvíli počkám a pak začnu magistrát města Brna „bombardovat“…

Mějte se moc hezky. Irena F.

(Evča, 16.9.2011 21:09)

Bohužel je to „normální“. Zažila jsem případ, kdy ředitel dětského domova týral děti, šlo to i k soudu a všichni se ho báli, mlčeli a nakonec vyhrál. Natož takové „neškodné“ chování. Myslím, že s tyrany úředníky je to stejné jako s tyrany v manželství. Umí ze sebe udělat světce a umí lidi okolo zmanipulovat a zastrašit tak, že to chce obrovskou sílu, abychom něco změnili. Narazila jsem na Vaše stránky a krásné fejetony náhodou, přes odkaz na týrané ženy. Víte, jak to chodí ve vězení? Když muž „sedí“ za to, že ublížil dítěti, ženě, starci, lidem po povodních apod., je ve vězení často bit. Nedávno jsme na toto téma debatovaly se známou. Tak jsem si říkala, jestli ti „kriminálníci“ nemají větší smysl pro spravedlnost, než běžní lidé okolo, kteří raději dělají, že neslyší, nevidí a násilí přihlíží.

Držím palce, ať něco zmůžete a malé kamarádce pomůžete.

Souhlasím s každým vaším slovem... (Irena, 16.9.2011 21:09)

… máte pravdu, Evo. Myslela jsem si, že se ledy pohnou samy, ale kdepak. Budu muset odkaz na blog o paní ředitelce poslat příslušným úředníkům do Brna a doufat, že se pak konečně pohnou – ledy i úředníci. :-)A s vězením máte také pravdu. Berou tam spravedlnost do svých rukou – doslova. Dělají to, co zákony nedovolují. Fyzicky a psychicky trestají.

Děkuju za chválu mých fejetonů! :-) Irena F.

Barbora, Baruška, Barča (Sylva, 6.10.2011 11:10)

Vážená paní Fuchsová, vaše fejetony, blogy a vůbec, vše od Vás velice ráda čtu, dokonce mi připadá, jak kdyby jste mi to sama vyprávěla, přestože Vás neznám. Tak jsem se nějak dostala i na tento Váš fejeton a je mi zle. Pracuji celý život ve zdravotnicví, většinou u starých lidí a přesto, že mám hodně podobných zkušeností, pokaždé mě něco tak hnusného zaskočí a jsem bezradná. Víte, stále se píše o týraných ženách v manželství, o týraných dětech, já vím, je to hrozné a nijak to nezlehčuji, ale o týraných seniorech se nikde nedočtete, nebo jen sporadicky.A tý­ráním nemám na mysli jen fyzické, senioři jsou týraní od svých drahých i ekonomicky,psychic­ky a sociálně…Paní ředitelka, ta, která má hájit zájmy této skupiny lidí, být profesionál a nad věcí…zajímalo by mě, zda už se rozvířila úřední mašinerie, či jako vždy…nic se neděje, svědci nejsou, tvrzení proti tvrzení…někdy na mě jde pocit marnosti, že tohle se nikdy nezmění. Držím Vám palce a prosím, dotáhněte tento případ ke zdárnému konci. Děkuji Vám a pozdravujte Vaši přítelkyni Barušku . Sylva

Milá Sylvo... (Irena, 6.10.2011 21:10)

… jako vždy se nic neděje. V Brně asi nečtou blogy. Myslela jsem, že to půjde tak nějak samo, ale kdepak. A přitom, akademická malířka Inez Tuschnerová je v Brně jenom jedna. A ve kterém penzionu žije, není těžké zjistit. A svědků bylo asi sto. :-) Dokonce se onen „profesionální“ výrok paní ředitelky natáčel na video. Děkuju za vaše přání a budu se snažit, to do konce dotáhnout. Pozdrav vyřídím. Děkuju, Sylvo. Irena

Hrůza! (Mirka, 18.11.2013 05:11)

Dobrý den, s hrůzou jsem článek přečetla. Jsem sama postižená a tak si říkám, že bůh mě chraň se dostat do spárů takové „odbornice“. Takhle ponížit člověka, který leccos dokázal, a který má jen tu „vadu“, že zestárl a nemůže si sám s lecčíms poradit. Až ona bude stará, myslím, že se dočká stejného…

(Alberta Rose, 1.6.2021 08:06)

Dobrý den, tady je rychlý, jen v případě, že zoufale potřebujete kouzelné kouzlo, které vám pomůže oživit váš rozpadlý vztah, je opravdu všestranný, soucitný a spolehlivý, pokud jde o kouzlení. Doktor Egwali pravopis domů je tou pravou volbou pro vás. Kontaktujte ho a vysvětlete mu, a mohu vás ujistit, že zbytek by byl úplnou magií, můj milostný život byl na pokraji zhroucení, dokud jsem si neobjednal milostnou frázi, jsem dnes živým svědkem, proto používám toto médium k dejte světu vědět o tomto velkém doktorovi čarodějnic, který mi přinesl klid a pohodu, promluvte si s ním ještě dnes a nechte své emocionální obavy zahodit. Oslovíte ho na těchto kontaktech!

WhatsApp: +234812294839­2 Kurýr: dregwalispellbinder@gmail.com

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2024