KDYŽ se řekne SKANDÁL

KDYŽ CHLAP NOSÍ SUKNI

:-) „Aleš nosí moji sukni a blůzu, chápeš to?!“ Když na mě kamarádka Lenka tohle vychrlila, nešťastně se stočila v křesle do klubíčka a čekala, až řeknu, aby se s tím úchylem okamžitě rozvedla… :-)

:-) Mlčela jsem. Aleš byl hodný kluk, volný čas věnoval rodině a úpravám na malém domku, který zdědil po rodičích. Miloval své dva syny, šestiletého a pětiletého, a když Lenka před rokem nastoupila po rodičovské dovolené do práce, automaticky po ní převzal většinu povinností. Pořád jsem mlčela a ona vykoukla ze svého klubíčka.

„Slyšela jsi, co jsem řekla? Aleš nosí moji sukni a blůzu! Moji sukni a blůzu, chápeš to?!“

Pokrčila jsem rameny. Zvláštní, říká se „pokrčila rameny“, ale většinou rameny nepokrčíme! Spíš bych měla napsat: Dala jsem obě ramena nahoru a dolů, to by bylo asi…

„Ireno! Aleš nosí MOJI sukni a blůzu! Slyšíš, co ti říkám?“

Přikývla jsem. Zvláštní, říká se „přikývla jsem“, a také to není pravda! Většinou totiž nepřikývnete jednou, ale několikrát, jako já teď. Přikývla jsem asi pětkrát, ale napsala jsem: Přikývla jsem.

„Nosí tvoji sukni a blůzu. No, a co?“

Musela jsem už něco říct, protože Lenka vypadala, že mi narazí na hlavu křišťálovou mísu po mé babičce, na které se na stolku před námi vyvalovaly dva banány. Říct to, co jsem řekla, mi tedy připadalo přinejmenším prozíravé.

„Jaké, no, a co?! Já ti tady říkám, že můj manžel, se kterým jsem osm let, a se kterým mám dvě děti, je úchylný zvrhlík a ty mi na to řekneš, no, a co?“

„Leni, uklidni se. Nevím, proč by měl být Aleš úchylný zvrhlík.“

Chvíli na mě nechápavě koukala, pak si stoupla, a mojí tichou pracovnou spisovatelky se rozezněl její jekot.

„Protože, do prdele, nosí MOJE sukně a blůzy!“

Na to, že jsem od Lenky za patnáct let, co se známe, neslyšela podobné slovo nikdy, protože ona považovala za nevyslovitelné slovo například i „hlen“, to byl slušný výkon. Tak to skončíme, nebo mi ještě řekne, že jsem ji naučila mluvit sprostě a do smrti mi to neodpustí.

„A ty nenosíš kalhoty?“ Koukla na mě a mlčela. „A na spaní máš nejradši Alešovo pyžamo. Sama jsi mi to říkala.“ Pořád mlčela. „Vždycky, když k vám přijdu, poletuješ po bytě v jeho staré, pruhované košili.“ Mlčela. „A v zimě mi pokaždé přijdeš otevřít v jeho vytahaném, hnědém svetru.“ Sklopila hlavu.

„Sklopila hlavu“, je v pořádku. Když člověk sklopí hlavu, tak ji opravdu sklopí a má ji sklopenou.

„To přece nemůžeš srovnávat,“ špitla. Oddychla jsem si.

„A proč ne? Je to úplně stejný. To ženské začaly nosit kalhoty, které nosili jenom chlapi, tak se jim nemůžeme divit, že mají občas chuť, obléknout se do naší sukně a k tomu si natáhnout naši blůzu.“

„Ireno, ale to přece není normální?!“

„A je normální, když obě máme džíny, které se zavírají na zip, úplně stejně, jako se zapínají džíny chlapů?“

Sedla si zpátky do křesla, natáhla se po banánu a začala ho loupat. Udělala jsem totéž. Zavoněl kolem nás a jeho tvar, který vykoukl ze slupky, na nás obě zapůsobil stejně. Zjihly jsme.

„Přišla jsem domů o dvě hodiny dřív,“ začala Lenka tiše vyprávět. „Myslela jsem, že je Aleš v práci. Dole jsem se zula a bosa jsem šla po schodech k ložnici. Říkala jsem si, že se na dvě hodiny svalím do peřin a prostě nebudu! Dvě hodiny nebudu. Ale když jsem šla kolem šatny, uviděla jsem před skříní Aleše. Měl moji krátkou džínovou sukni a bílou blůzu, tu, co jsem si koupila loni v Řecku…“

„Jak vypadal?“

Lenka dala obě ramena nahoru a dolů.

„Dobře. Slušelo mu to…“

„A nebyla mu ta tvoje sukně těsná?“

„No dovol?“ Lenka se trochu urazila. „To chceš říct, že je Aleš štíhlejší?“

„Ne, to vůbec ne,“ bránila jsem se. „Jenom jsem si myslela, že… chlap má přece jinou postavu než ženská, ne?“

Obě jsme měly své banány doloupané, slupky jsme daly na křišťálovou mísu, a pak jsme se do nich, pořád ještě zjihlé, zakously.

„Jo, chlap má trochu jinou postavu…“ odpověděla mi Lenka s plnou pusou. „Ale Aleš má perfektní figuru! Jako já!“

„No, vidíš,“ zahuhňala jsem s plnou pusou i já. „Aspoň si nemusí kupovat jinou velikost. Ušetříte. Když to na něj přijde, půjčí si tvoje věci.“

„Když to na něj přijde…?!“

Pětkrát jsem přikývla a kousla jsem si podruhé.

„Už toho nech, sakra! Ty taháš jeho věci každý den! I do postele! A ty mu budeš vyčítat, chudáčkovi, že má někdy chuť obléknout si tvoji sukni a blůzu… Kde vlastně je?“

„Došel pro kluky a teď čeká doma, s čím od tebe přijdu.“

„Tak jdeme. Počkám vám u kluků a vy dva si dojdete koupit nějakou hezkou sukni…“ :-)

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

psaní (Martina Housková, 15.6.2011 17:06)

Milá povídka a rady dotyčné manželce jsou opravdu vtipné. To by mě nenapadlo:-) A teď se chci vyjádřit trochu obecněji. Chápu Vás, paní Fuchsová, jak si někdy říkáte, že byste radši do lázní nejela, že byste lázně vyměnila za lepší zdravotní stav. Vaše návštěvy lázní mají ale velkou výhodu a na to jste určitě už přišla sama. Lidské příběhy, příběhy ze života, se kterými se tam setkáváte. A tato různorodá setkání pak vytváří Vaše povídky. Také jsem jako malá chtěla být spisovatelkou, pak se to, pravda, měnilo za různá jiná povolání. Leč, touha po spisování je ve mně stále ukrytá, tuším ji, jak v hloubi duše za zamčenými dveřmi zdvihá slabou ručku a chce na dveře zaklepat. Hlavní problém vidím v tom, že nemám dostatek zkušeností, nejsem protřelá životem. Jsem prostě mladičká a tak si říkám, co já bych mohla sdělit světu? Něco by se přece možná našlo: píšu básně do šuplíku. Tato aktivita ale také již uvadá, zřejmě proto, že mi vysokoškolská studia brání poeticky prožívat svět. Moje mysl se zkrátka zaobírá studiem filosofie a nachází málo místa pro básnířský pohled. Sním o tom, že jednou vydám sbírku básní, ty, co mám teď, by mohly stačit. Sice moje životní zkušensot není široká, ale už vím, že sny se mohou plnit. Třeba se mi jednou poštěstí vyplnit si i tenhle sen. Jste šťastná žena, přeji mnoho tvůrčí inspirace!

Milá Martino... (Irena, 15.6.2011 18:06)

… své sny a touhu po psaní si hýčkejte! Jsou jako květina v květináči. Musíte ji zalévat a ona pak jednou, možná, vykvete. :-) Poradím vám jednu „zálivku“. Vemte nějaký text, zavřete oči, a ťuknete do něho prstem. Na slovo, na které váš prst ukázal, napište krátkou povídku, 1 – 2 stránky. Uvidíte sama, s jakou radostí vaše literární fantazie po tomto úkolu skočí! :-) Přeju hodně úspěchů ve studiu. Irena F.

Muži nosili sukně odjakživa (Tomáš, 23.7.2013 22:07)

Muži nosili sukně odjakživa a tak se ptám – proč se na to zapomíná? pro muže je sukně mnohem lepší i ze zdravotního hlediska, pohodlnější. Kalhoty jsou relativně mladá věc, hlavně u žen.

Re: muži nosili sukni odjakživa (anika, 3.9.2013 10:09)

Mě se nelíbí ani jejich chlupatá lýtka v kraťasech,natož v sukni! Víte jak si sedají muži třeba v metru ? Většinou jsou rozvalení kolena od sebe,ten pohled si ráda nechám ujít.Takže ze zdravotního hlediska – máte jistě pravdu,ale z estetického – ať je raději nenosí :o))

Těsná sukně (Aleš, 24.11.2013 10:11)

„A nebyla mu ta tvoje sukně těsná?“ „No dovol?“ Lenka se trochu urazila. „To chceš říct, že je Aleš štíhlejší?“

Kdyby byl Aleš štíhlejší než Lenka, tak by mu přece byla sukně volná a ne těsná.

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2017