KDYŽ se řekne SKANDÁL

KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU

Domovy důchodců. Pečovatelské domovy. Penziony pro seniory. Domovy pro přestárlé. Nevím, jak se jmenují všechna podobná zařízení, kde jsou staré děti „doma“…

 

"Ty ses zbláznila, psát o tom," vytřeštila na mě oči známá, která si mezi řeči postěžovala, jak s její maminkou personál špatně zachází. Otevírají na ni okno. Nechávají ji sedět na gramofonu, což je židle se zabudovaným záchodem, dělají, že neslyší, když je o něco prosí.

„Máma to vydrží, je zvyklá, za války byla nasazená v Drážďanech. Chtěli jsme jim dát sponzorský dar, ale zakázala nám to. A řekla nám, že se k ní někteří zaměstnanci chovají jako hovada. Takhle jsme se o tom dozvěděli. Co mám dělat, když máma nechce, abych si stěžovala? Víš, jak dlouho jsme čekali, až se tam uvolní místo? Do důchodu jdu za pět let, dcera má mimino, bydlíme v jednom bytě, to už se nedalo vydržet. Máma je taky ráda. Má tam větší klid než měla doma. A ten sponzorský dar jsme jim dali. Řekla jsem ředitelce, že je máma u nich spokojená, a že bych byla ráda, aby byla spokojená i dál. Třeba se k ní budou chovat líp. A opovaž se to někam napsat!“

Poslechla jsem. Ale starým dětem jsem naslouchala dál…

„Stěžovala jsem si na hygienické podmínky, ale teď už neřeknu ani slovo. Nikdo z personálu se mnou nemluví, ani báby, všichni se bojí. Ví, že mě ředitelka nemá ráda.“

„Jídlo je studené, a je ho málo. Ale mlčíme. Bojíme se vedoucí stravování. Když si postěžujeme, přijde na pokoj a řve na nás.“

„Nesmíme si přes den lehnout, prý bychom si zvykali na rakev, tak chodíme po chodbách nebo sedíme u stolu.“

„K večeři nám dají špalík trvanlivého neoloupaného salámu. Nemáme sílu si ho nakrájet a ukousnout už vůbec ne. Schováme si suchý chleba a talíře se salámem se odnesou.“

Za měsíc jsem jela vlakem s kamarádkou. Byla na první pohled utrápená, stačilo zvědavě kývnout, a ona s úlevou zvedla stavidla smutku…

„Maminka chtěla za každou cenu do penzionu, prý nám nechce být na obtíž, prý jsme stejně celé dny pryč, tam bude mít kolem sebe lidi, vždyť ji znáš, má plno zájmů, ráda čte, o všechno se zajímá, tak jsme sehnali penzion kousek od naší chalupy, zaplatili jsme něco navíc, protože maminka tam neměla trvalé bydliště, a zdálo se, že je všechno v pořádku. Ředitelka je příjemná, usměvavá ženská, osobně chodí denně za každým klientem na pokoj, zajímá se o jejich připomínky, a maminka se umí ozvat…“

Přestala mluvit a koukala z okna. Podívala jsem se, co je tam zajímavého, a všimla jsem si, že pláče. A tak jsem čekala.

„Chci, aby šla jinam, ale ona nechce. Prý si už nebude nikde zvykat. Špatně chodí, a tady má všechno po ruce, mají tam výtah, verandu, zahradu…“

A zase mlčela. Za chvíli budeme vystupovat a já pořád nevím, co se stalo!

„A proč vlastně chceš, aby šla jinam?“ Utřela si oči a nadechla se.

„Má už dlouho roční předplatné Mladé fronty. Teď jí přišla složenka, zrovna u ní byla ředitelka na vizitě. Víš, co jí řekla?

„Já tedy nevím, paní Kratochvílová, jestli je roční předplatné při vašem věku rozumné. Být vámi, zaplatila bych si jenom půlroční předplatné. Rozumíte mi, že? Škoda peněz.“

I ona mi zakázala, o tom napsat. Prý by to ničemu nepomohlo. Prý je to začarovaný kruh.

Má pravdu. Staré děti se nebrání, protože se bojí. Kam by šly? Někam, kde to bude ještě horší? A také nechtějí svým dětem přidělávat starosti. A jejich děti? I když většinou ví, dělají, že nevidí a neslyší. O jejich rodiče je přece dobře postaráno! Mají jídlo, teplo, celodenní péči! Přece si nebudeme stěžovat na ředitelku…

… Změnila jsem jména i situace. Nikdo se nepozná. A i kdyby, stejně o nic nejde. Kde není žalobce, není soudce.

Ale něco mě napadlo. Budou přece Vánoce! Svátky radosti. A lásky. A klidu. Ano, už k nám zase přicházejí Vánoce, šťastné a veselé! Zase budou z rozhlasů a z televizí téct nasládlé potoky slz. Ale slzy starých dětí to nebudou…

Možná by byly Vánoce pro mnoho starých dětí opravdu šťastné a veselé, kdyby věděly, že za nimi brzy přijde někdo, kdo nebude patřit k zaměstnancům „domova“, někdo, kdo se jich zeptá, jak jsou spokojené, co se jim nelíbí, zeptá se jich, jak se k nim chovají zaměstnanci, a hlavně, jak se k nim chovají ředitelé. Protože ryba smrdí od hlavy.

A když budou staré děti vědět, že se nikdo nedozví, co odpověděly, a že na základě jejich anonymních odpovědí dojde u nich „doma“ k šetření, a v případě potvrzení toho, na co si stěžovaly, dojde okamžitě k výměně vedení – třeba pro ně letošní Vánoce budou opravdu šťastné a veselé…

Vyšlo 6. prosince 2010 v Magazínu ONA DNES.

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

Nesnáším, když... (Irena, 18.12.2010 19:12)

… je u mých fejetonů, „skandálů“, napsáno: Žádný komentář. :-)

(hanka, 10.3.2011 00:03)

netřeba komentáře, – at jsem se koukla na kterýkoliv fejeton či povídku = všechny mají hloubku. Takovou, že se mi ani nechce psát komentář, jen přemýšlet a trochu i pofňukávat, protože je to vždycky napsaný tak, že to se mnou hne, že to zasáhne. Tak jen budu ráda, že to autorka třeba ví. A děkuji jí:). H,.

Ale, Hanko... (Irena, 10.3.2011 20:03)

… nechte toho, jo? Dojala jste mě. Bože… dojmete mě večer při čtvrtku, když eště musím jít se psem, poklábosit se sousedy, ustlat panu Fuchsovi, připravit další blog, už ho mám napsaný, a odpovědět na pár mailů, i synovi, broučkovi, který se mnou na blogu chlubí, jo, a ještě mi bude volat dcera… a není o půlnoci nějakej pěknej film na ČT2? :-)

Děkuju. A klidně mě dojímejte, kdy budete chtít, ano? Papa. Irena F.

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2017