KDYŽ se řekne SKANDÁL

ROZLOUČENÍ

Vystoupila jsem z motoráčku.
Chvíli jsem zůstala stát na místě a předstírala, že něco hledám v tašce. Místní lidé kolem mě přešli a byli už hezký kousek přede mnou, když jsem se za nimi směrem k vesnici vydala i já.

Byla to blbost, že jsem tady? Byla to nutnost? Byl to příkaz? Přání mé duše? Nevím. Prostě jsem věděla, že se dneska musím rozloučit se svoji matkou. Mámou. Mamušinkou. Rozloučit a pak už ji nikdy neuvidět. Proč? Proč asi, sakra!?
Pitomá nemoc.

 

Pitomá je slabé slovo. Zkurvená nemoc! Zasraná nemoc! Co mám dělat, abych nebrečela? Mami, já nechci brečet! Pomoz mi! Udělej něco, abych nebrečela, sotva tě uvidím! Začnu brečet, ty všechno poznáš a všechno moje utajování bude na hovno!

Jo. Naučila jsem se bejt sprostá. Jo.

Jo, do prdele, kurva! JO!

Od té doby, co to vím, mluvím sprostě. Myslím sprostě. Mirek mě chápe. Nechápat vás vlastní muž po dvaceti letech manželství, to by asi byla prohra, co? I když lepší takováhle prohra než smrt.

Smrt.

Mami! Smrt! Slyšíš? Nesmíš na mně poznat, s čím za tebou přijíždím! Nesmíš! Chci tě jenom naposledy vidět. Naposledy, maminko moje. Já vím, před tebou sprostě mluvit nesmím. Znáš mě moc dobře a poznala bys, že se něco děje. A já nechci, abys něco poznala. Nesmíš nic vědět. Je to pro tvý dobro. Bude se ti líp usínat, dobře spát a proto i dobře vstávat.

Kdybys to věděla, k čemu by ti to bylo? A proto kurva budu slušná. Neboj se, mami. Stačí, že se bojím já.

Blbě se mi dejchalo. Trošku kopeček a už lapám dech. No jo. To je z nervů. Jak se mám před mámou chovat? Když se budu chovat jakoby nic, bude jí nápadné, proč jsem přijela. A proč vlakem a ne autem. A proč bez Mirka. Chtěl jet, ale pochopil, že s tím chci být sama. Jenom já a máma.

Proč jsem tedy vlastně přijela? Peníze jsem si od ní naposledy půjčila někdy před patnácti lety. Že bych si je půjčila i teď? Asi ano. Napadlo mě to už doma. Prostě potřebuju peníze a momentálně nemám, protože jsem platila zálohu na dovolenou. Kam jedeme?

No… Portugalsko, mami. Už zase Portugalsko? Jasně, mami. Půjč mi, prosím tě, deset tisíc. Budu ti to splácet, neboj se. Vrátím ti to dřív, než pojedeme…

Baráček byl obalený růžemi.

Jak to ta moje matka dělá? Já s kytkami i mluvím a takhle krásný je nemám. Občas mi nějaká i uhyne. Asi je to se mnou nebaví. Ale s mojí mámou to ty její kytky baví. A moc. To je na nich vidět.

Mamušinka byla na zahrádce. Kde jinde. Celý život si barvila vlasy černou barvou, pořád, i když táta umřel a kolem sedmdesátky přestala. Vlasy jí omládly, ona celá omládla, vypadá jako americký beatnik, bílé vlasy rovně zastřižené u brady, patka… ještě by mohla začít psát jako Corso nebo Ginsberg… nebo Bukowski.

„Zavři, sakra! Uteče mi Džeár! Holka pitomá…“

To je přivítání, panečku! Lekla jsem se hned nadvakrát. Toho zlostného výkřiku, který mi patřil a matky. Nevypadala dobře… mamušinko moje… brečím? Ne, ještě ne.

Ještě zatím ne.

„Co na mě tak civíš, Marie?! Zuby se mi rozbily, chodím k doktorovi, potřebuje mi ještě jeden zub dobrousit, bolí mě to a ty si přijedeš a Džeár málem uteče!“

„Džeár?“ O nohy se mi otřel černý kocourek. Zhrozila jsem se. „Mami! Ty máš kočku?“

„Vždycky jsem toužila mít kočku! A kvůli tvé pitomé alergii jsem ji čtyřicet dva let mít nemohla!“

Matka se na mě ještě ani jednou pořádně nepodívala. Probírala se těmi svými nádhernými růžemi a čert ví proč, růžím i matce to evidentně dělalo dobře.

„Naposledy jsem měla Mrkvičku!“

Matčin ukřivděný hlas se do mě zabodl jako trn.

„Byla to chytroučká bílá kočička s černým ocáskem. Když ses narodila, milovala tě. Celé dny z tebe nespouštěla oči… A ty?!“

Přivřela jsem oči před sluníčkem.

„Tys samozřejmě musela být alergická! A Mrkvičku jsme kvůli tobě museli dát pryč. A nemysli si, že to bylo snadné. Dát ji pryč. Dřív se lidi nezbavovali zvířat jako dneska. Dřív bylo zvíře člen rodiny. A kdo si vezme do své rodiny člena cizí rodiny? Tys mi dávala, Marie! Odmalička!“

„Mami!“

Rozpřáhla jsem ruce a šla k ní, k mojí mamušince, která nic netuší a nesmí vytušit a ty kurvy slzy… už se zase cpou, kam nemají!

„Teď ne,“ zarazil mě její matky. „Teď mě nech! Nevidíš, jak vypadám? Umazala bych tě. Jdi dovnitř, dej na kafe a vrať se sem.“

Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Mami! Já přece nemůžu jít dovnitř, když tam máš toho… tu kočku. Proboha, mami, proč jsi té kočce dala tak blbý jméno?“

„Tak podívej se, holčičko!“

Matka se na mě poprvé podívala, ale hned se znechuceně vrátila k růžím.

„Na Dallas koukají takoví lidi, že ty jim nesaháš ani po kolena. Pamatuj si to! Ani po kolena! A Džeár není tak zlý jak vypadá! Kdepak! Víš, jaký je Džeár? Džeár je nešťastný! A protože tenhle můj kočičí Džeár je u mě šťastný, tak bude trochu šťastný i Džeár v Americe!“

Mami! Bože, mami! Já tě chci obejmout! Já tě chci držet! Já tě chci naposledy držet! Protože, mami, já už tě nikdy držet nebudu! Já už tě nikdy neuvidím! Proč musíš bejt takhle pitomá před tím zasraným koncem? Proč se to naše zkurvený naposledy muselo takhle posrat? Proč nemáme víc času, abych se s tebou mohla pohádat o Dallasu, abych mohla…

Do prdele!

„Cos to řekla,“ ozval se přísný hlas matky.

„Nic.“

„Řekla jsi do prdele.“ Souhlasila jsem.

„Tak jo.“

„Dobře.“

Matka se narovnala a podruhé se na mě podívala. Její oči najednou strašně ztvrdly. Sehnula se pro kočku, která se jí ovíjela kolem nohou.

„Milá zlatá, já ti nebudu pořád ustupovat. Přijedeš si, kdy chceš, vůbec tě nezajímá, jestli na tebe mám čas nebo nemám a ještě abych se bála mít ve svém domě Džeára? A ke všemu jsi sprostá! Mně to nevadí. Klidně si říkej do prdele. Do prdele! Slyšíš?! Klidně si to řekni ještě třeba dvakrát!“

Poslechla jsem.

„Do prdele, mami. Do prdele. Mami. Mami. Mami! Do prdele!“

Takhle tedy vypadá loučení? Tohle má být poslední sbohem? Trošku se mi zatmělo před očima.
To ta kočka a ty růže a ta moje máma.

„Stačí! Stačí, Marie,“ okřikla mě matka. „Říkáš to mně nebo sousedům? Nemusíš mi tady dělat ostudu! Bydlím tady já a ne ty!“

„Mami…“ Sedla jsem si na lavičku do chládku. „Mami… prosím tě, udělej mi kafe.“

„Udělej si ho sama,“ ozvalo se nade mnou. „On ti Džeár neublíží! Za tu chvilku, co budeš vevnitř! Ono taky bůhví jak to je, s tou tvou alergií!“

„Jasně, mami. Jsem hysterickej parchant, kterej si dokáže už od narození vyvolávat alergický reakce na zkurvený kočky.“

Matka po mně mávla rukou.

„Prostě jestli máš chuť na kafe, tak si ho jdi udělat sama. Já bych se musela umýt a potřebuju tohle dodělat. Mělas zavolat, že přijedeš, nedávala bych se do toho dneska! Ale to ty ne. Nezavoláš. Nenapíšeš. Samozřejmě. Jako vždycky. Sobec.“

„Já nevěděla, že přijedu.“
Jsem sobec a ještě lžu. Co jsem to za zrůdu?

„Nelži! Vědělas to moc dobře! Ty víš vždycky, co chceš udělat!“

Je zlá! Moje máma je na mě zlá! To je ale potvora. Já se s ní přijedu rozloučit a ona… Usmála jsem se. Ale jenom v duchu. Radši.

„Myslíš, že jsem zlá, viď?“ Četla mi myšlenky? „Nejsem zlá. Jenom už toho mám dost, pořád ti vyklízet pole.“

„Jaký pole, kurva?“

Už jsem toho měla dost. To jsem si tedy s tou návštěvou dala… prej americkej beatnik. Jo, zlatý voči.

„Tak ona neví, jaký pole?“

Matka udělala dramatickou pauzu a zašla do domku. Otevřeným oknem bylo slyšet, jak haraší v kuchyni. Aspoň že to. Kafe mi bodne, ale jít dovnitř bych nezvládla.

„Za prvé!“ Vyšla ven a rázovala po zahrádce. „Narodila ses a musela jsem dát pryč Mrkvičku! Za druhé! Bylas pořád nemocná! Za třetí! Spolčovala ses proti mně s tvým otcem! Mlč! Já to dobře vím! A celý život mě to mrzelo! Za… za… za… ále, už to nebudu radši počítat, stejně bych se nedopočítala. Ve škole s tebou byly pořád problémy. Bylas hubatá! Prala ses! A ta tvoje puberta! Pročpak jsi nešla na ekonomku, co? Jak jsem chtěla já? Co? Mně natruc sis vybrala průmyslovku, já tomu vůbec nerozuměla a tobě to dělalo dobře! A pak Mirek.“

Překvapeně jsem se na ni podívala. Mirka má přece ráda!

„Jo, ten tvůj Mirek! To taky bylo! Mně se nikdy nelíbil. A neměli jste kde bydlet. A tak blbá máma a chudák táta vyklidili pole. Nechali svůj byt „mladejm“ a sami se uklidili na chalupu, kam jsi ty mimochodem nikdy nechtěla jezdit!“

„Mami!“ Musela jsem se zasmát. „Byli jste tu přece šťastní!“

Chvíli jsme se na sebe dívaly. Vida, ty moje slzy už nějak téct nechtěly! Dokonce jsem cítila, že mám chuť se rozchechtat. Matka to asi poznala a vztekle se ode mě odvrátila.

„A co nám asi tak zbývalo? Roztáhli jste se v našem bytě! Kdybys aspoň měla děti!“

Znovu zašla do domku, kde začala pískat konvice s vodou.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak tohle si mohla odpustit. Zvedla jsem se a šla jsem k vrátkům. Džeár se mi motal kolem nohou.

„Uhni, debile.“ Ale matka už byla venku a slyšela mě.

„To zvíře nemůže za to, že máš vztek, že kolem tebe neskáču jako vždycky. Já si chci konečně žít svůj nový život, milá zlatá! A k tomu patří i Džeár! Tak mu laskavě neříkej debile!“

Usmála jsem se. Že moje máma na stará kolena takhle zblbne… A není to nakonec dobře, že to dopadlo zrovna takhle?

„Mami, vždyť já ti to všechno strašně přeju. Džeára i ten tvůj nový život. A odpusť mi, prosím tě, jestli jsem nebyla vždycky hodná dcera…“

Proboha, lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Matka mávla rukou.

„Co jsme si vychovali, to teď mám! Tátovi na hrob brečet nechodím! A příště radši zavolej!“

Otočila se ode mě a hledala kočku.

„Džeáre… čičiči, pojď sem, pojď, Džeáre… zlá panička už konečně jde pryč… nikdo ti už nebude říkat debile… budeme tady mít zase klid…čičiči…“

Odcházela jsem od růží a bylo mi lehce. Chtěla jsem se rozloučit a rozloučila jsem se. Nebyly slzy, nebyl smutek. Vlastně ani nebylo čeho litovat. Má to tak být? Je to tak správné? Nevím, ale ulevilo se mi. A to je důležité, ne jestli je to správné. Nic mě netíží. Jsem lehčí. Jsem jenom sama se sebou. Nebudu si už o tebe dělat starosti, mami. Ano, mami.

Jsem sobec.

Vzpomněla jsem si na Džeára. Chudák kočka! Jmenovat se jako ten debil!

Rozesmála jsem se. Tedy, jestli já budu taky takhle blbá, až budu tak stará!

Rozesmála jsem se ještě víc…

… Stará žena si tiskla na prsa kocourka. Tiše předl. Dívala se za svoji dcerou, která pomalu zdolávala cestu k vlaku.

Jestli se neotočí, pomyslela si žena, tak jsem to zahrála dobře. Jestli se neotočí, tak budu vědět, že moje jediná dcera je teď šťastná, protože se rozloučila s matkou, která se na stará kolena zbláznila a stala se senilním blbem. S matkou, která má všechno, nic jí nechybí a nebude jí chybět ani dcera.

Jestli se neotočí, udělala jsem všechno proto, aby na naše rozloučení nevzpomínala se slzami.

Jestli se neotočí, budu vědět, že ji naše rozloučení nezatížilo. Že je teď už sama se sebou. Že bude už teď mít čas jenom sama na sebe. A na svoji matku ani radši nepomyslí. A jestli na ni pomyslí, tak s úsměvem.

Dcera byla u posledního domu, který byl ze zahrádky vidět.

Neotočila se.

Zmizela.

Stará žena pustila kočku na zem.

"Uhni, debile,“ zoufale vykřikla, když se jí kočka ovinula kolem nohou. Naposledy se podívala na místo, kde ještě před chvilinkou byla vidět její dcera a pak se vrhla ke svým keřům růží a ponořila do nich holé, bezmocné ruce. Dlaněmi sevřela co nejvíce trnů a tiskla, tiskla, aby cítila bolest a slyšela svůj křik.

Moje dcera se se mnou přišla rozloučit.

Moje dcera umírá.

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

Tato povídka není skandální! (Irena, 12.5.2010 23:05)

Je z knihy, KDYŽ STARÉ DĚTI PLÁČOU, která vyšla v roce 2003.

Na besedě v Brně, 11. května 2010, jsem nebyla schopná dopovědět její konec. A slíbila jsem posluchačům, že ji dám sem. Tak tady je.

WAU (Hany, 13.5.2010 15:05)

Ta povídka je opravdu velmi silná, děkuji za možnost si ji přečíst! Hany

Jé, Hany... (Irena, 13.5.2010 20:05)

… to jste mi udělala radost, že jste už tady byla. Je to síla, co? A dostává mě, potvora, i skoro po patnácti letech, chápete to?! V té kavárně mě zase dostala. A jen tak mimochodem, už dlouho jsem nezažila tak úžasnou atmosféru, jaká tam byla! I díky vám!

Irenko, miláčku (Marťas, 27.5.2010 22:05)

…já se sem dostal až teď … moc se těším z toho, jak krásně držíš své slovo /které jsi zatím vůči mně vždy perfektně držela/ a strašně moc se těším, až zase s miláčkem Ritulí dorazíte… a snad vám návštěvu v červnu v Kolíně oplatíme. … jo a doplň si rubriku „křest“ – fotky máš…-) …pusu… oběma

Krásně držím i jiný věci... (Irenka, miláček, 27.5.2010 22:05)

… třeba propisku… :-) Marti, zlato, můj webmajstr Tom Bůh mi doplní všechno, co mu dodám – ale já mu zatím nic nedodala… :-( Teď jsem dodělala knihu Když se řekne Fuchsoviny, která vyjde za 14 dnů, tak snad… A přijedeš za mnou do Klimkovic? :-) Udělej si v červenci výstavu v Ostravě a přijeď do Klimek na kafe! Ritunka se učí na státnice a moc tě pozdravuje! A pozdravuj malého Martina! :-)

Když... (Hana, 8.6.2010 17:06)

…jsem kdysi měla v ruce Onu dnes a četla Váš článek hned za titulkou a tam byla adresa Vašich stránek, šla jsem se hned podívat. A když to tady tu a tam pročítám, tak mi vždycky spadne brada. Když se třeba dozvím něco o obrně, o které jsem nevěděla skoro nic. Nebo když se poznám v některé Vaší životní situaci o níž jsem si před tím říkala, že ji zažívám jen já (jak naivní). Nebo když jsem četla tuhle povídku a taky jsem měla co dělat, abych ty hrachy udržela… Díky a přeji vše dobré (z Brna)!

Hano... (Irena, 11.6.2010 21:06)

… děkuju. Udělala jste mi při tom kolínském večerním dusnu hóóódně dobře! Takže děkuju ještě jednou a zdravím Brno! :-)

(Tyna, 16.2.2012 14:02)

Já jsem ty hrachy neudržela …

(Tyna, 16.2.2012 14:02)

Já jsem ty hrachy neudržela …

Dnes nad ránem- protože nemůžu spát (Bronislava, 19.11.2012 05:11)

Ach bože, paní Ireno, co mi to děláte- psát takovýhle povídky.. Já která brečím u všeho- i nad štěnátkem když se ztratí nebo najde-tak u téhle povídky bulím jak na něčím pohřbu.Jak to děláte že ty všechny lidské(a i ty nelidské) příběhy ustojíte? Jak najít sílu smířit se s nesmiřitelným, tolik bych to ctěla umět.....

Pomozte mi, prosím (Debora Shortal., 23.3.2016 01:03)

Jsem Debora dcera bývalého vůdce Pobřeží slonoviny (Col. Henri Konan Bédié). Mám návrh podnikatelského za investici ve vaší zemi, potřeboval bych vaši vzájemnou úctu a důvěru, druh podpory a pomoci převést částku 9.000.000 dolarů USD na váš bankovní účet. Tato transakce je tažné zařízení zdarma a ujišťuji vás, že jste 100% bezpečný. Rád bych vám ukázat svůj zájem k tomu, aby mi, abych vám poskytnout více podrobností o tom, jak bude transakce dokončena. kontaktní e-mail: deborashortal@gmail.com

S pozdravem, Debora.

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2017