KDYŽ se řekne SKANDÁL

TAJEMSTVÍ LOŽNIC

Měli jsme doma velkou ložnici. Jako malá jsem spala s maminkou na manželských postelích uprostřed pokoje, o dva roky starší bratr spal na posteli u okna a táta měl svoji postel v rohu, na opačném konci ložnice. Dlouho jsem se pokoušela o to, aby rodiče spali vedle sebe. Jednou se mi to podařilo a já spokojeně usnula v tátově posteli, ale ráno jsem se probudila a byla jsem zase u maminky…

Přece se mají rádi, a když se dva lidi mají rádi, musí spát vedle sebe, říkala jsem sobě, ale i jim, a asi jsem s tím byla dost otravná, protože mi jednou oba vynadali, a já je pak už radši nechala na pokoji, ale stejně jsem na to pořád myslela. Když mi bylo sedm, narodil se můj druhý bratr, a mně to konečně pustilo. Jak je vidět, František je důkaz, že jejich láska funguje, i když vedle sebe nespí…

Nicméně manželské postele v ložnici, kde spí jenom muž a žena, měly pro mě i nadále své kouzlo a tajemství. Chodila jsem si hrát ke kamarádce, měli krásný byt, ve kterém její rodiče měli svoji ložnici, kde spali jenom oni dva a hned vedle ložnice měli koupelnu, kousek od manželských postelí! Moje fantazie vylétla do vesmíru, a to, prosím, koupelny vedle ložnic nebyly v padesátých letech zase až tak obvyklé!

Kamarádka měla svůj pokoj na druhé straně bytu, takže jsem se kochala sladkými představami o ložnici jejich rodičů, o ložnici, která šla dokonce zamknout, jak jsem si nemohla nevšimnout hned při mé první návštěvě, protože jsem se bála kožešiny bílého medvěda, která ležela před manželskými postelemi, a kamarádka mě v té nádherné ložnici zamkla, abych se bála ještě víc…

Po mnoha letech jsem se od ní dozvěděla, že její tatínek byl mamince pravidelně nevěrný a ona se tím pravidelně trápila. Takže sice měli ložnici, dokonce s koupelnou, ale nebylo jim to nic platné. Nemilovali se.

Moje babička ovdověla, když jí bylo padesát let. Narodila jsem se dva roky po smrti dědečka a babičku mám v paměti jako starou paní s dlouhými sukněmi a šátkem na hlavě. Jednou jsme s ní byli v lese, já a bratr, a ona si tam dlouho povídala s panem Malinou, kterého jsem znala, protože k ní chodil často na návštěvu.

„Mami, mami, byl tam Malin,“ křičela jsem na maminku, když jsme přišli domů, a divila jsem se, proč babička říká, ano, ano, bylo tam hodně malin, děti si je trhaly…

Až za hodně dlouho jsem se dozvěděla, že pan Malina byl babiččin přítel, ale tehdy se prostě nehodilo o něm oficiálně mluvit, byla přece vdova, neměla nárok na to, mít někoho ráda, scházeli se tedy tajně. Kolik jí bylo v době „zralých malin“? Jako mně teď.

Ano, někdy si takhle s roky hraju. Kolik bylo mým rodičům, když mně bylo dvacet? Měla jsem tehdy pocit, že jsou to staří lidé, ale když si uvědomím, co jsem v jejich věku dělala v ložnici já, trochu se zadýchám.

Kolik bylo mamince, když se mi narodil syn a ona se stala babičkou, ale „babičkou“ nebyla? Byla o pět let mladší než jsem teď já, doma měla manžela po mozkové mrtvici a pětadvacetiletého syna, který byl nemocný a za čtyři roky umřel. Když si představím sebe na jejím místě, zadýchám se ještě víc a radši se vrátím k tajemství ložnic, to je veselejší.

Dneska už vím, že společná ložnice není zárukou spokojeného manželství, a když manželé spí každý v jiném pokoji, neznamená to, že se nemají rádi. Tam, kde oddělené ložnice vzniknou v průběhu manželství, je nutná jedna věc. Přijít na způsob, jak se scházet v jednom loži i přes to, že spíme každý na jinde.

U nás doma fungují oddělené ložnice už třetí rok bez problémů, ale udělala jsem si malý průzkum, jak je to jinde.

„Když si dá k večeři pivo, je to jasné. Přijde za mnou…“ řekla Jitka.

„U nás stačí, že si umyju vlasy a pak se češu a zpívám si…“ prozradila Renáta.

„Máme každý svoji televizi, ale když se přijdeme dívat k tomu druhému, tak…“ usmála se Jana.

„To ten můj jednou přišel do mého pokoje, kde jsem seděla u počítače. Chvíli koukal a hned zase šel, ale u dveří z něho vypadl nějaký papírek,“ vypravovala Olina. „Tak jsem šla a sebrala ho. Byla na něm šipka. V předsíni vidím další papírek, v kuchyni také, tak jsem je sebrala, na každém byly šipky a poslední papírek ležel u jeho postele…“

Papírky se šipkami jsou dobré, ale první místo v tomto klání získává můj manžel, který mi jednou po zprávách položil vše říkající otázku.

„Co děláš dneska večer?“

 

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

Ze života (Renata čechová, 2.10.2008 14:10)

Je mi 33 a spíme každý zvlášť neb muž neskutečnš chrápe. Intimní život ovšem nudný nemáme…:-)))

A proč byste měli mít? :-))) (Irena Fuchsová, 2.10.2008 21:10)

Renato, koukám, že tady vesele „šmejdíte“! :-) A děkuju ještě jednou za dnešní mailík! Ani jste mi nenapsala, odkud jste!

Dokud to tu všechno nepřečtu (Renata čechová, 3.10.2008 07:10)

tak tu budu šmejdit každý den. A pak teda taky, to je jasné. Já taky děkuji za mailíkovou odpověď:-). A jsem z Olomouce.

Tak Olomouc? (Irena Fuchsová, 3.10.2008 18:10)

Přes Olomouc jezdím každý rok do Svinova a odtud do Klimkovic do lázní. A budu přes vás jezdit na jaře každou chvíli, protože mě chtějí na severu Moravy asi na dvacet besed… Olomouc mám ráda. Říkám si, už se blíží Pardubice a pak už bude konečně Kolín… Mějte se hezky, Renato! P.S. Teď mě napadá, že jsem ještě v Olomouci na besedě nebyla. Pojedu do České Třebové, ale Olomouc mě nechce! :-)))

Jak nechce???? (Renata čechová, 6.10.2008 09:10)

A to jsme kulturní město!!! S tím by se mělo něco udělat. Jak si půjdu koupit knihu, tak se na to teda zeptám! Krásné a neomezující dny…Renata

diky (Miloslava Hrušková, 6.10.2008 10:10)

Chtěla bych poděkovat za tento článek, velmi mne oslovil. Je mi 29 a s manželem občas řešíme, jak bude jednou vypadat náš dům. Manžel často mluví o oddělených ložnicích a musím se přiznat, že mě to ze začátku pěkně vyděsilo. Když jsem se nad tím ale zamyslela, nezní to až tak špatně. Dnes začínám chápat, že mít svůj vlastní prostor není špatné a rozhodně není o tom mít či nemít rád. Váš článek mě přímo nadchnul, ukazuje vše z lidské, prosté a přímé stránky. Ještě jednou děkuji :-)

Miloslavo, já děkuju vám! (Irena Fuchsová, 6.10.2008 21:10)

Mě zase nadchl váš dopis! Kdybyste věděla, co všechno jste mi napsala! Děkuju! A přeju vaší rodině štěstí a zdraví a to obojí ať je celé zabalené v lásce a to tak, že FURT! :-))))

já taky.... (Blažena, 15.10.2008 19:10)

Milá paní Irenko,po dlouhé době jsem opět navštívila Vaše stránky.Nezklamala jste.Tajemství ložnic vnímám přesně tak jako Vy. No a tu hru,jak na tom byla moje maminka v mých nynějších letech hraju taky.Je to někdy fascinující,k jakým úvahám člověk někdy dospěje.Je to uklidňující,že takové blbinky nenapadají jenom mě.Mějte se pohádkově !!!

Díky! Hodila jste na mě úsměv... (Irena Fuchsová, 15.10.2008 23:10)

… Blaženko! Seděla jsem u počítače a tvářila se neúsměvně a po přečtení vašeho dopisu jsem se :-)rozzářila! :-)Díky! Díky! Hezký večer přeju!

Kouzelné... (Eva Matušková, 29.12.2013 09:12)

paní Irenko, jako všechno, co píšete…

(Míla, 29.8.2014 11:08)

Nono, moje milá Irenko, ono by se dalo krásně reagovat na všechno, co sem „pověsíš“ – však víš, jak je to u nás, ale přesto je legrace, když je Pan.H. Dr.Jekyllem a pan Hyde někde spinká. Teď máme zrovna klidové období, než to zase vypukne, ale je to fajn. Je hezké vědět, že tomu může být tak i jinde.

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2017