KDYŽ se řekne SKANDÁL

OBRNÁŘKY, OBRNÁŘI, OBRNÁRČATA...

V roce 1954 jsem jako čtyřletá dostala dětskou obrnu ( www.polio.cz ). Očkovat proti ní se začalo až o několik let později. V současné době u nás „dožívá“ asi 10 000 obrnářů a většina se potýká s tzv. postpoliosyndro­mem… 

Letos jsem byla zase v lázních. Obrnáři mohou jezdit každý rok, tak toho využívám.

„Ty se máš… zase jedeš do lázní!“ To mi řekne devadesát devět lidí ze sta, vážně! A ten jeden? To byla paní, se kterou jsem se před lety seznámila ve vlaku. Povídaly jsme si o dovolených a já se zmínila, že jezdím každý rok do lázní.

„Tak to vám nezávidím,“ řekla. „To musíte být dost nemocná, když vám dávají lázně každý rok… určitě byste byla radši, kdybyste jezdit nemusela…“ Řekla přesně to, co odpovídám všem „závistivcům“. „Byla bych radši, kdybych jezdit nemusela…“

Od toho dne začal zase nabíhat počet těch, co mi říkají „Ty se máš… zase jedeš do lázní!“. A žádná chápavá paní se už mezi nimi neobjeví… Poslední roky, kdy někdy sotva lezu, mě to dost štve. Blbečkové, říkám si, hned bych si to s vámi vyměnila…

Takže jsem letos byla zase v lázních. Chodila jsem večer do bazénu se Zbyňkem, je mu čtyřicet, chodí o berlích, má DEMO – dětskou mozkovou obrnu, je ženatý, má syna, počítačovou firmu. Jednou mě chtěl stáhnout pod vodu a já začala nepříčetně ječet. Okamžitě přestal a já se mu omluvila.

„Mám hrůzu z potopení! V Janských Lázních byla jedna sestřička. V roce 1954. Koupala nás tak, že nás namydlila, pak nás vzala vzadu za krk a potopila pod vodu. Když jsem se po půl roce vrátila domů a maminka mi chtěla umýt vlasy, honila mě celá rodina po bytě. Tak jsem jim to řekla. Táta chytil oběma rukama židli a říkal, já tam pojedu a tu svini zabiju…“

Zbyněk na mě koukal a pak se usmál.

„Já to doma nikdy neřekl.“ Zažil totéž v roce 1972. Věřili byste tomu?

Také jsem letos v lázních potkala Helenu, obrnářku- vozíčkářku, která nádherně tancuje. Na diskotéce se kolem ní pokaždé udělalo kolečko a všichni jsme bez dechu sledovali její kreace. Její vzpomínky na Janské Lázně se od mých příliš nelišily…

Podruhé jsem tam jela až v roce 1999. I po pětačtyřiceti letech se ve mně všechno sevřelo. Nikdy před tím jsem nezažila, aby vzpomínání bylo tak děsivé a černé. Stála jsem u sochy Krakonoše a brečela. Potom jsem tři týdny proseděla s partou obrnářů a myopatů v baru na kolonádě a lázeňským pobytem jsem se doslova propila. Už sem nikdy nepojedu, oznámila jsem manželovi, když pro mě přijel a názor jsem nezměnila.

Když jsem to řekla Heleně, přikývla.

„V padesátých letech nebyly v Jankách sestřičky, ale bachařky.“ S tím se nedalo nesouhlasit. „Určitě pracovaly ve válce jako dozorkyně v koncentrácích“, dodala jsem, a Milena, třetí obrnářka, která seděla vedle nás, odmítavě zavrtěla hlavou.

„Nevím, co pořád máte. Já byla v Jankách pokaždé spokojená! Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkala. Nikdy!“

Podívaly jsme se s Helenou po sobě. „Kdys tam byla poprvé?“ Věděly jsme, co odpoví a nemýlily jsme se. „Bylo mi dvanáct.“ Spokojeně jsme jí vysvětlily, proč patřila mezi „šťastné.“ „Bachařky si na starší děti netroufaly! Dovolily si jenom na ty, kterým bylo maximálně pět!“

Po návratu z lázní mi přišel z mých webovek dopis. Od obrnářky Alžběty.

„Náhodně jsem objevila tyto stránky- nestačím zírat, čtu a čtu, až mi slzí oči. Jsem taky obrnářka z roku 1954, postpoliosyndrom se u mne projevil naprosto přesně tak, jak píšete, do čtyřiceti jsem byla „King“, pak jsem začala nějak „uvadat“, nejen fysicky, ale i psychicky- došlo u mě doslova k „vyhoření“ a tak jsem se ocitla v plném invalidním důchodu. Možná, že se známe z dětství z Janských Lázní, jen o sobě nevíme. Byla jsem také často a dlouho v Praze – Krči v Thomayerově nemocnici. A hrozně nás tam strašili, že když budeme zlobit, že nás dají na „sever“. To byl pověstný „lapák“ pro malé dětičky, které se víc hýbaly a sestřičkám bylo zatěžko je pohlídat. Tak nás svazovaly do kozelce a nechaly přivázané na zemi k noze postýlky, abychom jim někam neodlezli. Asi také máte všelijaké neblahé zkušenosti, jak jsem pochopila z Vašich stránek… Jestli budete mít zájem se seznámit se mnou, budu ráda, už je nás „pravých obrnářů“ čím dál méně.“

Nebudete tomu věřit, ale mně se po přečtení jejího dopisu ulevilo. Až mi totiž příště někdo řekne „Ty se máš… zase jedeš do lázní!“, tak s úlevou přikývnu.

„Máš pravdu. Mám se. Protože už nejsem dítě…“

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

komentáře k tomuto článku:

(Irena Fuchsová, 23.11.2008 07:11)

Tento fejeton vyšel v magazínu ONA DNES, který vychází vždy v pondělí, jako příloha MF DNES. Přišlo mi kolem stovky e-mailů, lidé psali i do ONY DNES a VŠICHNI vzpomínali na podobné situace, které prožili v našich zdravotnických zařízeních nejenom v padesátých letech…

Když mi po čase přišel Zpravodaj Asociace POLIO, našla jsem ve výčtu aktivit výboru AP i zmínku o tom, že poslali dopis do ONY DNES, jako reakci na můj fejeton. :-P

Určitě nepsali o svých zkušenostech. Protože většina obrnářů jezdí do Janských Lázní, tak se vsadím, že můj fejeton vlezdoprdelně dementovali…

Obrnáři, obrnářky, obrnářčata (Eva Morgová, 30.1.2010 17:01)

Milá Irenko, znám Vás již asi rok z netu a částo se k Vám sem vracím. Přečetla jsem pár Vaších úžasných knih. Náramně jsem se pobavila a taky nasmála. Moc si Vás vážím, jste báječná žena s velkým srdíčkem. Já se u Vás dobře pobavím a odreaguji. Jsem taky obrnářka, narozená v r. 1949. Naštěstí to odnesla jen levá noha od kolene níže. Tedy slabé lýtko a dost zdeformované chodidlo. Životem jsem procházela celkem v pohodě co se zdraví a postižení týče. Jenom obrovské problémy byly vždy s botama a jsou nadále. Sehnat kvalitní a pohodlné boty, když ortopedické nechci, to je hrůza, je takřka nereálné. Narodily se mi 4 děti a mám 4 vnuky. Prožila jsem si 2 manželství z nichž jedno bylo rozvedeno – chlap pil, druhé skončilo smrtí muže. Teď žiju s chlapem, který je o 13 let mladší a jsme spolu už skoro 20 let. Všechny moje vztahy byly se zdravými chlapy, tedy žádní obrnáři. Tak to je ve zkratce ke mně. Vlastně jsem se rozhodla Vám napsat z toho důvodu, že mi je líto, že máte na Janské Lázně tak špatné vzpomínky. Já tam jela poprvé ve 13 letech a pro mne bylo utrpení, když jsem musela jet domů. Po letech když jsem poznala svého třetího chlapa jsme se tam přestěhovali. Bydleli jsme tam asi 11 let a potom se odstěhovali jelikož rodiče mi darovali domek. To byla moje největší životní chyba a navždy budu litovat, že jsem se z JL odstěhovala. Nyní už stejně v domě nebydlíme – velmi špatné vztahy s příbuznými a tak bydlíme v Trutnově v paneláku. V Janských mám dceru(vychovatelka na Vesně) a 3 vnoučky a tak jsem ráda, že se tam alespoň mohu vracet. Bydlet tam už nelze. Byty tam jsou neskutečně drahé. Jánky však vzkvétají. Naposledy jsem tam byla na léčení v roce 2002 a to jsem tam ještě bydlela. Takže jsem do lázní sešla z kopce :-)Ubytovaná jsem byla na Grandu, tedy Janský Dvůr. Každý se divil, že jsem nejela jinam. Na to poslední léčení mám nádherné vzpomínky. Sešla se tam neskutečně dobrá parta a slzeli jsme všichni když jsme se loučili. Já v ten rok jsem podstoupila poslední operaci na nohu, která mi sice hodně pomohla, ale skoro rok jsem nemohla pořádně chodit a to mi odstartovalo to, že jsem začla tloustnout. Těžko to už shazuji, jsem nedůsledná v dietě, dost líná cvičit :-(. Na léčení tedy nechci, protože se s tou mojí figurou tam nechci ukazovat v bazénu. No vím, že jsem trdlo. Jsem však ráda, že nemám problémy a postpoliosyndrom se mi zatím vyhnul. Taky jsem se setkala s lidmi – závistivci, že si mohu jezdit každý rok do lázní. No, jsou to vyložení blbci. My obrnáři bychom si to s nima hned vyměnili, že ano? Dokonce v roce 1980 mě šéfka málem chtěla vyhodit z práce. Ten rok jsem byla na Strahově na spartakiádě 14 dní (cvičitelka malých holek) a po návratu jsem jela hned na 6 týdnu do lázní. Tak jsem se nějak rozepsala, doufám, že Vás tím neobtěžuji. Přeji Vám v životě pevné zdraví, štěstí a hodně úspěchů ve Vaší úspěšné spisovatelské dráze. Mějte se moc krásně, Eva

Milá Evo... (Irena, 31.1.2010 22:01)

… máme stejné postižení. I já mám levé lýtko a špatné chodidlo. A stejné problémy s botami. A taky jsem měla vždycky zdravé chlapy… :-) A mohla bych pokračovat! Jsme prostě stejné obrnářky! :-)

Co se Jánek týče – víte, Evo, v čem je zakopaný pes? :-) Vy jste tam byla poprvé ve třinácti letech. Na vás si už lázeňské sadistky netroufly! Měly jiné oběti. Čtyřleté a pětileté…

V červnu mi bude šedesát a pořád mám hrůzu z potopení se ve vodě. Díky jedné úžasné sestřičce, která v Janských Lázních pracovala v roce 1954 –55. Díky jedné sadistické mrše.

:-( Uf… :-( Je to padesát pět let a dotýká se mě to, jako by to bylo včera. Tak si asi dovedete představit, co to bylo za hrůzu…

Přeju vše dobré, Evo. Napište mi na e-mail, prosím.

Když...jsem dneska procházela a mazala staré, (babcamalikova, 17.5.2010 19:05)

ale hlavně takové ty podivné komentáře co vlastně nejsou komentáře,ale nějaké přisprostlé reklamy na viagru a podobně…našla jsem také komentář od vás.Reagovala jste na můj příspěvek o viroze,jak mě sklátila/článek z roku 2007/.Nedalo mi a musela jsem juknout k vám.Už jsem tu dlouho nebyla.A tak vás tímto opět zdravím a přeji vám hodně sil.Vím jak je to nepříjemné když člověk má problémy s chůzí a ne jen s chůzí.Moje tělo je také dobře zdevastované prodělanou rakovinou prsu a její následnou léčbou.Ale nestěžuji si.Žiju a to je důležité.Dokud žiju,můžu ještě pracovat a psát a taky malovat a prostě dělat všechno co moje tělo ještě zvládá a taky srdce-to miluje všechno na potkání.Učím se milovat i nepřítele..to mi pořád ještě moc nejde,ale určitě to zvládnu,protože opravdových nepřátel ve skutečnosti moc neregistruji.Je třeba v tomto hektickém a mnohdy nepřátelském světě dávat hodně lásky abychom překonali všechna ta úskalí jež pro nás život nachystral…neboli my sami jsme si ta úskalí nachystali,protože to jak žijeme si děláme sami.Mějte se opravdu sluníčkově ,i když stále za okny prší a sluníčko se pořád ukrývá za závijem z dešťových provázků.

Když...jsem dneska procházela a mazala staré, (babcamalikova, 17.5.2010 19:05)

bohužel jsou moje stránečky ještě jedny s prvních vlaštovek a tak nelze na nich vystavit podobiznu tak aby vítala každého jakmile je otevře…a tak jsem založila rubriku AUTORKA a tam občas vložím svoje foto. moje adresa je www.malikova.net . Hodně dlouho jsem své stránečky zanedbávala,ale začínám se vracet…tak snad mi to čas dovolí abych zde přispívala častěji.Hezký den. Eva

Jánské lázně (anika, 3.9.2013 12:09)

Můj postižený syn ( nyní 17-ti letý ) DMO a lehká mentální retardace byl v těchto lázních v r.2008 a zřejmě se v chování personálu zase tak moc od Vašeho pobytu nezměnilo.Jezdili jsme za ním každý víkend,byl zamlklý,smutný,při­čítali jsme to jeho stesku po domově.Museli jsme ho předčasně z pobytu odvézt domů,plakal do telefonu,že už tam nechce být.Nyní stačí, aby se neuroložka jen zmínila,že by mohl jet na léčení a syn se začne třást.Bohužel dodnes nevíme co se přihodilo,nesvěřil se ani psycholožce,ke které dochází.Takže byl jednou a naposled !!! Možná jako jediné mi tedy bylo lhostejné,že léčebně Vesna hrozí zánik.

VÁŠ KOMENTÁŘ

jméno

e-mail

pamatuj si mě [?]

titulek

komentář

ZPĚT NA VŠECHNY SKANDÁLY

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2017