KDYŽ se řekne POVÍDKA

Také jste si všimli, jak zmizely z novin a časopisů povídky? Pro povídkáře je to hrůza!

Knihkupec Petr Král, u kterého křtím své knihy, si pochvaluje, jak dobře se prodávám!

Marně v mnoha redakcích upozorňuju na to, že čtenáři povídky chtějí — pořadníky v knihovnách na mé povídkové knihy jsou toho největším důkazem — redaktorky to sice uznávají, ale prý proti názoru „nepovídkových“ majitelů časopisů nic nezmůžou.

Jsou, samozřejmě, výjimky. Jako například vynikající měsíčník SKVĚLÁ, kde jsem od prosince 2007 našla svůj povídkový přístav.
:-( Bohužel, uběhl rok a tento časopis odešel ze scény… :-(
Ale jinak hledám, stále hledám…

NEI- REPORT mě udělal. Od roku 1994 mi tam vyšlo asi 140 povídek...

Před pár lety mě kamarádka— redaktorka upozornila na týdeník Báječná neděle, kde prý vychází povídky. S radostí jsem tam naskočila…

Ať žije Báječná neděle, „plná“ nejenom mých povídek, ale také křížovek, jásala jsem! Bohužel, i tento týdeník po několika letech musel odejít...

A pak se stal zázrak! Začátkem roku 2009 mi zavolala Eva Wagnerová, šéfredaktorka týdeníku CLAUDIA, a chtěla po mně povídky! A protože CLAUDIA stále vychází každé úterý, píšu tam i já stále své povídky…

www.bauermedia.cz/casopisy/9-claudia

Určitě se mnou budete souhlasit, že k životu nepatří jenom povídky, ale například i sex. Nebo aspoň setkání s někým, kdo se nám líbí. Koho máme rádi. Nebo zamilovaný film. Knížka. Divadlo.

A třeba i Nei-Report.

Když jsem v květnu v roce 1994 začala napovídat v Činoherním klubu, řešily se při zkouškách velmi otevřeně nejenom vztahy mezi mužem a ženou, ale i vztahy lesbické, o kterých šlo ve hře, kterou jsme zkoušeli. O dovolené se mi po této otevřenosti zastesklo a napsala jsem povídku LÁSKA PROCHÁZÍ ŽALUDKEM. Když jsem si ji přečetla, bylo mi jasné, že ji mohu poslat jen a jen do Nei- Reportu. Udělala jsem to, povídka vyšla, brzy jsem napsala další tři, to už za mnou poslali fotografa Mirka Malce, udělali se mnou rozhovor a byla jsem pasována na autorku Nei- Reportu.

Moje spolupráce s tímto čtrnáctideníkem trvala s menšími přestávkami zhruba patnáct let.

:-) Psala bych pro ně dál, ale když jsem jim začátkem roku 2010 napsala, že mi od nich nepřišel honorář za dvě povídky, dodnes mi neodpověděli... :-(

NEPOTĚŠÍM TĚ…

Občas se mi stane, že se setkám s muži, kteří mají pocit- když píšu ty erotické povídky-, že mám ráda erotické vtipy, silácké řečičky a dvojsmyslné řeči.

Nemám, pánové, nemám! Navíc erotické vtipy většinou nepochopím, protože moje fantazie je tak nemožná, že mě zavede někam úplně jinam, než má vyprávěč vtipu v úmyslu!

To, že ve svých povídkách popisuju erotické příběhy mužů a žen, příběhy, které se mohou stát a také se stávají, neznamená, že o tom, o čem píšu, ráda mluvím! Proboha, proč? Lidé v mých románech a povídkách přece nejsem já! Na druhou stranu je pravda, když jsem psala knihu Když nemám, co jsem nechtěla, která vyjde na podzim 2005, o potvoře herečce, tak jsem dva- tři týdny mluvila i myslela jako ona! Ta mi dávala! Někdy se mnou dokážou některé problematické postavy dělat divy!

Ale vrátím se k těm mužům. Mám známého, který mi od té doby, co ví, že píšu i erotické knihy, svěřuje poměrně důvěrné informace o svém sexuálním životě. Přiznám se, že někdy se i stydím, ale on se tváří, že je to úplně normální, říkat ženě, kterou zase až tak dobře nezná, věci tak důvěrné. Tak se tvářím jako on a naše setkání přetrpím.

Kupuje si moje knihy a vždy o nich mluvil s nadšením. Ale nedávno mi řekl, že četl poslední dvě a s potěšením zjistil, že už nepíšu tak sprostě…

Já myslela že omdlím! Když jsem si představila, co všechno jsem si od něho musela vyslechnout! Moje „nejsprostší“ povídka nesahá jeho řečem ani po kolena!

Tak„to tě musím zklamat! Píšu pořád sprostě!“ Řekla jsem s úsměvem a pokračovala. „Na jaře mi vyjde kniha Když se ženy domluví, která je plná velmi erotických povídek a ilustrace jsou od kreslíře Jiřího Nováka, který maluje velmi erotické obrázky a tahle knížka je velmi sprostá! Je dokonce ještě sprostší, než byla kniha erotických povídek Když se žena svléká, u které se pro velký zájem čtenářů dělal dotisk!“

A víte, že se mnou přestal mluvit?

Tato FUCHSOVINA vyšla v Kolínském deníku 2. února 2005, a byla zařazena do knihy fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v červnu 2010.

K Nei- Reportu, i přes náš „honorářový“ rozchod, :-) mám zvláštní vztah. Nedovedu ho definovat, ale následující historka ho mně i vám určitě přiblíží:

Když mi v září 1994 vyšla moje první erotická povídka LÁSKA PROCHÁZÍ ŽALUDKEM, nedočkavě jsem Nei- Reportem listovala. Když jsem ji uviděla, zhrozila jsem.

„Ti dobytkové…!“ Nevěřícně jsem koukala na titulek. „To snad není možný…?!“

Víte, co v redakci udělali z mého staročesko- panenského názvu? Trochu ho „vylepšili“. Moje povídka se teď jmenovala LÁSKA PROCHÁZÍ ŽALUD(K)EM

Odpustila jsem jim to a psala pro ně dál. Uplynuly čtyři roky a při jedné návštěvě redakce majitel NR, Richard Knot, uznale pokýval hlavou. „Pěkně ses nám rozjela, Ireno! Ty povídky, cos přinesla minule, to je tedy síla! Kde se to v tobě bere?“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Jak to myslí?! Píšu přece pořád stejně! Romantické, jemně erotické povídky ze života…

Tyto dvě příhody jsem já a Nei- Report a Nei- Report a já. Stýská mi. Fakt že jo. Stýská.

Marečku, pošlete mi péro!

Sedím u počítače, dělám deset věcí najednou, protože je pátek a já bych chtěla vypadnout z práce aspoň o chvíli dřív a jít s holkama na kafe, a najednou mi pípne esemeska.

„Miso, jak jsi chtěla poslat moji erotickou fotku, platí to porad? Ahoj. Marek.“

Že bych musela vidět nějakou erotickou fotku nějakého Marka, to tedy ne. Vzpomínám si, že jsem nedávno chtěla svého manžela vyfotografovat. Mobilem. Ale ne normálně! Chtěla jsem mu vyfotografovat jeho úd! Jeho ztopořený úd! A on nechtěl. Prý není úchyl. No, nevím, co je na tom úchylného, když manželka chce mít svého miláčka v mobilu, ale nepřemlouvala jsem ho. Když nechce, tak nechce.

Sváděla jsem NEI-REPORTEM Jirku Podlahu. Marně. Myslel jen na svoje knedlíky... (Foto Markétka Podlahová)

Ale tohle bylo něco jiného! K něčemu se vám totiž musím přiznat. Miluju mobilní omyly! A už dlouho mi nikdo neposlal omylem esemesku! To bych nebyla já, abych po tom neskočila! A tak jsem hbitě odepsala.

„Misa nejsem. Nemusim se koukat na ciziho pindoura, když se muzu podivat na svyho. Ale poslat to muzes, stara si aspon bude vazit toho, co ma doma.“

Jak jste určitě poznali, zahrála jsem si na chlapa a myslela jsem, že tím mám od neznámého Marka pokoj. Přece nebude posílat svoji erotickou fotku chlapovi? Ale omyl! Za chvíli mi mobil pípl podruhé. Když jsem viděla, že je to multimediální zpráva, zatrnulo ve mně. Ajajaj! A taky že to bylo ajajaj! Přišla mi totiž fotografie ztopořené intimní části Markova těla, za kterou by se chlapi, vyfotografovaní v Nei- Reportu, opravdu, ale opravdu nemuseli stydět!

V první chvíli jsem mu chtěla napsat „Hahaha! A tímhle se chlubíš?!“, ale pak jsem si řekla, za prvé na něj nebuď zlá, a za druhé, on se přece má čím chlubit! Přesně takhle vypadal tvůj miláček, když sis ho chtěla vyfotit! Možná má tenhle Mareček nějaké komplexy, když posílá svoje fotky, i když by komplexy určitě mít nemusel! Prostě mi ho přišlo trochu líto, tak jsem mu poslala jinou esemesku.

Kazila jsem NEI-REPORTEM kamarádky! Svatavu, Zuzanku a Markétku. Marně. Radši četly moje knihy. (Foto Jiří Podlaha)

„No, hochu, ses dobrej. Se starou bych te asi doma nenechal.“

Byla jsem spokojená. Říkala jsem si, vidíš, zvedla jsi mu sebevědomí, udělala jsi mu radost, určitě asi přece jenom bude mít trochu komplexy, když posílá holkám fotky té intimní části, kterou chlapi většinou na veřejnosti neukazují, a tys ho neztrapnila, naopak, pochválila jsi ho, třeba mu to pomůže, máš prostě dobré srdce, Jiřinko… Mobil pípnul potřetí.

„Nechceš mi poslat svoji?“

Cože?! Já se picnu! Odpověděla jsem mu přece jako chlap! Proč chce fotku chlapa?

A opět se vám musím k něčemu přiznat. Na malý, ale opravdu na malý okamžičiček mě napadlo, že když chce, tak mu tedy pošlu „svoji“! Ten by koukal! Ale hned jsem to zavrhla, neodepsala jsem a pracovala. Asi po deseti minutách pípnul mobil počtvrté.

„Nebo se stydis?“

Vzdychla jsem si. Tak to ne, chlapečku. Mám práci, nestíhám. Já ti zvednu sebevědomí a ty, místo abys mi poděkoval, budeš pořád otravovat? Moje poslední esemeska byla tedy naprosto jednoznačná!

Tak jsem se nakonec chtěla zkazit NEI-REPORTEM sama. Marně. Myslela jsem na knedlíky a na moje knížky… (Foto Jiří Podlaha)

„Chlape, uz nevotravuj! Nahazuju se zeťákem barák. Mame jiný starosti, nez si fotit pera!“

Když si chudák Marek představil špinavého, sedřeného šedesátníka, jak maká na lešení se zeťákem, přešla ho na erotické fotky chuť a už mi nenapsal.

Odpoledne jsem šla s kamarádkami na kafe, tak jsem jim to samozřejmě hned všechno převyprávěla a ukázala jim i Markovo erotické foto a moc jsme se nasmály. Domů jsem přišla patřičně eroticky naladěná, a protože děti dneska spaly u babičky, udělala jsem lehkou večeři, otevřela lahvinku, a když jsem šla kolem deváté do koupelny, významně jsem se provlnila kolem ložnice.

Můj muž se na mě usmál a šel si otevřít ještě jednoho lahváče. Pivo před sexem mu prý chutná nejlépe! Naložila jsem se ve vaně do pěny, pohupovala se ve vodě a těšila se, že se za chvíli budu pohupovat v rozkoši, v objetí svého manžela… Za dveřmi koupelny se ozval jeho hlas.

„Jiřinko, máš telefon, mám to vzít?“

„Vem to, zlatíčko, a řekni, že jsem ve vaně. Že zavolám potom!“

Zavřela jsem oči a rozkošnicky si přejela dlaněmi po mokrém těle. Máš tělíčko pořád jako holka, to mi řekl můj miláček zrovna včera, když jsem se oblékala… máš tělíčko jako holka…

Dveře koupelny se otevřely. Co se děje?

Můj miláček stál mezi dveřmi jako bůh pomsty, vůbec nevypadal na to, že by mi chtěl říct něco příjemného a v ruce držel můj mobil!

Jo, milá Jiřinko, chtít po neznámém Marečkovi, aby ti poslal péro, se nevyplácí….

 

Tato povídka vyšla v Nei-Reportu, ale zařadila jsem ji i do povídkové knihy KDYŽ SYN PÍŠE LÍP NEŽ MÁMA, kde má povídky i můj talentovaný syn, Filip Fuchs. Kam se na něj hrabu... Jak píše, můžete zjistit nejenom v této knize, ale i na jeho blogu: filipfuchs.blog.idnes.cz

Já k tobě nechci, dědečku…

Vyšlo v týdeníku BÁJEČNÁ NEDĚLE, 10. srpna 2006

„A proč tam musíme? Cos zase vyvedla, Věrko!? To už je tenhle měsíc podruhé!“

Jako bych to slyšela. A co jí mám asi odpovědět? Že mi přijdou všechny učitelky na téhle nové škole úplně pitomé? Že se s nimi klidně při hodině pohádám,protože vím, že mám pravdu já a ne ony? Že mě nebaví bavit se se svými novými spolužáky, protože jsou všichni pitomí? Holky se jenom pořád blbě chichotají a kluci se přede mnou předvádí! A já na to prostě nemám náladu!

Nemůžu za to, že mě tahle nová škola prostě vůbec nebaví! Mám mámě říct, že bych nejradši ráno vůbec nevstala z postele a zamkla se ve svém pokoji, a celý den bych nevylezla? ? Mám jí říct, že bych nejradši zase chodila do své staré školy?

Nebudu jí to říkat, protože vím, že jsou s tátou dost nešťastní z toho, co se stalo. Museli jsme prodat byt a odstěhovat se z něj. Moc dobře si pamatuju, jak jsme neměli kam jít a byli jsme rádi, že si nás k sobě vzal dědeček a nechal nám celé poschodí a odstěhoval se do přízemí…

Tohle přece všechno vím. Nejsem blbá, abych mámě říkala, že se mi prostě nelíbí ani ve škole, ani u dědečka.

Když jsem před dědečkovým domem uviděla auta příbuzných, hned jsem věděla, proč se k nám uprostřed týdne sjeli! Nevím, proč mě napadlo právě tohle, ale prostě jsem to věděla! Dědeček umřel! Byla jsem si tím jistá. Stejně jistá, jako si jsem jistá tím, že školník každý den v osm hodin začne zvonit začátek vyučování.

1976. Filipovi je rok. (foto Jaromír Novotný)

Vůbec nevím, proč mě napadlo zrovna tohle! Dědeček přece nebyl nemocný! Na nic si nestěžoval!

Každý říká, že vypadá na svých šedesát moc dobře! A včera mu vůbec nic nebylo! Večer na mě zezdola zavolal, abych se šla k němu dívat na zprávy, a já na něj křikla, že se musím učit, ale máma mi vzala učebnici, že stejně jenom dělám, že se učím a táta mě vystrčil na schody a mrkl na mě.

„Utíkej k dědovi!“

„Tati, já k němu nechci!“

„Jen jdi, Věruško! Co ti to udělá? Víš, že si při zprávách rád zanadává a nebaví ho, když je u televize sám! Hned jak zprávy skončí, přijdeš zase nahoru. Víš, že nám děda pomohl…“

Pomalu jsem tedy sešla po schodech dolů a zůstala stát u dědových dveří. Slyšela jsem znělku televizních novin a dědovy kroky za dveřmi. Když se pohnula klika, nadechla jsem se, jako když se mám potopit pod studenou vodu. Musím to vydržet! Děda nám pomohl, děda nám pomohl… to slyším pořád. Tak jo, tak se s ním tedy jdu podívat na zprávy, když nám pomohl…

Večer, když jsem se ve svém pokoji potichu zamkla, aby to máma neslyšela, neměla totiž ráda, když jsem se zamykala a chtěla mi klíč už mockrát vzít, tak jsem jí nakonec řekla, že jsem ho ztratila, schovala jsem ho a každý večer jsem se potichu zamykala. Myslím, že to máma věděla, ale dělala, že to neví a táta, ten ke mně večer nechodil, tomu bylo jedno, jestli se zamykám nebo ne.

1978. Byl sladký… (foto Jaromír Novotný)

Zamkla jsem se a sedla si před krásnou starou toaletku po babičce. Uprostřed bylo veliké zrcadlo, ve kterém jsem se celá viděla, po stranách zrcadla byly dva stolečky a mezi stolečky, pod zrcadlem, byla polička, kde jsem měla svoje toaletní věci. Kartáč na vlasy, voňavku, lak na nehty, krém, šampon…

Seděla jsem a koukala na sebe a vzpomínala na to, jak to bylo krásné před rokem, když jsme bydleli ve městě, kde jsem měla kamarádky, a kde mě to ve škole bavilo. Také jsem si vzpomněla na to, co se stalo před rokem, jak jsme se museli vystěhovat z bytu, protože táta měl problémy v práci a musel zaplatit dost peněz za něco, co tam pokazil, a naši peníze neměli, tak prodali byt, kde jsme bydleli a odstěhovali jsme se sem, k dědovi, do domu, kde se máma narodila.

Před tím jsme ale objeli všechny příbuzné a všechny jsme prosili, aby nás u sebe nechali bydlet, ale nikomu se do toho moc nechtělo, a naposledy jsme jeli za dědečkem, a ten řekl, že u něho můžeme být. Objal mě tehdy a políbil a říkal, jak je šťastný, že aspoň jedna jeho dcera našla se svojí rodinou cestu zpátky domů a že nám dá všechno, co má, protože je rád, že nebude na stará kolena ve svém domě sám…

A tak jsme se k němu přistěhovali a já tady začala chodit do školy a rodiče si tady našli práci a všechno by asi mohlo být v pořádku, kdybych se tak strašně nezhoršila v učení a neměla problémy s učitelkami a hlavně s dědečkem, který pořád chtěl, abych u něho byla a já od něho utíkala, protože jsem u něj prostě být nechtěla a radši jsem se zamykala ve svém pokoji…

1983. Moje děti (foto Jan Fuchs)

Když jsem si tohle všechno probrala před babiččinou toaletkou, dlouho jsem na sebe koukala a představovala si, že jsem babička, mladá babička, protože moje babička, maminka mámy, umřela, když byla hodně mladá, umřela, když se jí narodila máma a její tři sestry, a dědeček mámu a tety vychovával sám, a myslel si, že se o něho aspoň jedna ze dcer postará, až bude starý, ale všechny se brzy vdaly a odstěhovaly se a nebýt toho, že jsme museli prodat byt, asi bychom tady nebyli ani my.

Věděla jsem, že bych si s babičkou rozuměla, kdyby žila. Babičko, řekni mi něco, prosila jsem každý večer zrcadlo a pak jsem zavřela oči a za chvíli jsem slyšela její tichý hlas, jak říká, jdi si už lehnout, Věruško, máš zase jeden den za sebou. Buď ráda! Až budeš velká, odejdeš odsud, jako odsud odešly všechny moje holčičky…

Tvoje tety, Jana, Mirka, Zuzka a tvoje máma. Odejdeš i ty! Musíš to vydržet!

Tak jsem si šla lehnout a ještě jsem slyšela, jak babička říká, a zamkni se, holčičko, ale to říkat nemusela, protože jsem už zamčená byla. V dědečkově domě jsem se prostě musela zamykat. To nešlo, nezamykat se. Bála jsem se.

1986. Maďarsko. Moje děti a můj muž. (foto Irena Fuchsová)

Ráno mě k sobě dědeček volal jako každé ráno, než jsem odešla do školy. Čekal na mě každý den ráno v přízemí před svým bytem, když jsem sbíhala ze schodů z prvního poschodí. Nechtěla jsem k němu jít, už ze schodů jsem na něj křičela, že jsem zaspala a že musím utíkat a chtěla jsem kolem něho proběhnout, ale on otevřel dveře svého bytu, stoupl si do chodby tak, abych kolem něho nemohla projít a mával mi před očima hodinkami, že mám ještě čas, ať se nevymlouvám a udělám mu radost a jdu se podívat na andulky, a chytil mě za ruku a chtěl mě k sobě zatáhnout, ale já se mu vyškubla, a on se trochu zamotal a musel se opřít o dveře a zrovna šla po schodech máma a zakřičela na mě, jak se to chovám, že mám být dědovi vděčná, když nás u sebe nechal bydlet a že mi dá pár facek a děda stál mezi dveřmi celý schoulený a tiše říkal, nech ji, Heleno, nech ji. Věruška to tak nemyslí, viď, Věruško, že to tak nemyslíš? Že ke mně přijdeš, až se vrátíš ze školy, viď, že ke mně přijdeš, až se vrátíš ze školy? A máma se po mně ohnala a zaječela, abych už vypadla, a dědu objala kolem ramen a řekla, samozřejmě, tati, že k tobě přijde, až se vrátí ze školy, to bych se na to podívala, aby k tobě nepřišla, holka jedna nevděčná, a šla s ním do jeho bytu a já konečně utíkala do školy…

A teď je mrtvý, říkala jsem si a šla jsem pomalu k jeho domu. Pak jsem si vzpomněla na ráno a dostala jsem strach. Máma přece viděla, jak jsem se mu ráno vytrhla! Co když se děda z toho rozčílil, protože jsem se mu vytrhla a umřel z toho rozčílení? Ale na to se přece neumírá?! To byli lidi umírali pořád!

1991. Rituška a Beníček. (foto Jan Fuchs)

A pak mě napadlo, ale jenom trošinku, co když není mrtvý děda? Co když je mrtvý táta? Nebo máma! A rozeběhla jsem se k autům, vběhla do domu, ale když jsem uviděla otevřené dveře do dědova bytu, a slyšela rozčílené hlasy, mezi nimi i hlas táty a mámy, oddychla jsem si.

Umřel děda. Měla jsem pravdu.

Potichu jsem šla do svého pokoje, převlékla se a pak jsem si šla sednout na schody a poslouchala, co si příbuzní říkají.

Už tady nebyl, už ho odvezla pohřební služba. Prý když jsem odešla do školy, udělal si kafe, máma mu přinesla bábovku, on si sedl do křesla a koukal se na své andulky, máma mu ještě řekla, že ho zavolá k obědu, a když ho v poledne volala a nešel, šla se dolů podívat a našla ho mrtvého.

A teta Mirka říkala, že je dobře, že děda přepsal svůj dům na mámu, protože jsme se o něj celý ten rok, co jsme tady byli, dobře starali a máma si to za to všechno zaslouží…

V krematoriu bylo plno lidí, ale nebyli to známí dědečka, byli to hlavně známí mámy a tet a jejich příbuzný, protože dědeček prý žádné kamarády neměl. Seděla jsem ve druhé řadě se sestřenicemi a s bratranci, protože máma s tátou a tety a strejdové seděli v první řadě. Když rakev zajela a záclonka se za ní zatáhla, začali chodit k první řadě lidé a podávali všem, co tam seděli, ruce. Máma plakala a táta ji objal a naklonil se k ní a já využila toho, že se po mně nedívali, protáhla jsem se mezi lidmi a vyběhla jsem z krematoria ven…

1992. Rituška a Beníček. (foto Jan Fuchs)

Svítilo slunce a na nebi nebyl jediný mráček. Dívala jsem se do nebe a najednou jsem věděla, že se začnu učit a že mě to bude zase bavit, jako na staré škole, a že si všechny špatné známky opravím a že se začnu bavit se spolužáky, protože jsou docela prima, a budu chodit do dramatického kroužku, kam mě pořád tahá Jana, se kterou sedím, a už se nebudu hádat s učitelkami, protože ony to se mnou nemyslí špatně a dost se mi snaží pomoct, a také jsem věděla, že se už nikdy nebudu muset ve svém pokoji zamykat, protože tam za mnou dědeček už nikdy v noci nepřijde…

Rozeběhla jsem se po cestě, která byla vysypaná jemným červeným pískem a měla jsem pocit, že kdybych chtěla, tak můžu létat!

Pozůstalí pomalu vycházeli z krematoria a matka se rozhlédla, kde je dcera.

„Věruška je tamhle,“ řekl její muž tiše a pohledem ukázal na cestu.

Asi desetiletá holčička si tam namalovala panáka a vesele po něm skákala. Když si všimla, že po ní rodiče koukají, s úsměvem na ně zamávala, ale skákala dál…

1994. Rituška a Beníček. Umřel v září 2001, v deseti letech. Měl vadu srdíčka. Píšu o něm v knize KDYŽ SE ŽENA TOPÍ, kterou jsem mu věnovala… (foto Jan Fuchs)

Tuto povídku najdete v mé devatenácté knize, KDYŽ ŽENY MAJÍ SVÉ DNY. Vyšla na podzim 2007 jako poslední kniha v nakladatelství Erika, poslední proto, že mi v té době skončila s tímto nakladatelstvím šestiletá smlouva. Vydala jsem tam devatenáct knih. Všechny tituly jsou dnes už pochopitelně rozebrané, a proto s mým novým panem nakladatelem postupně připravujeme jejich druhá vydání. Koncem roku 2009 jsme vydali podruhé knihu, KDYŽ MUŽ MILUJE MUŽE a v září 2010 vyšla podruhé kniha, KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH.

Všechny moje knihy, i ty, které od roku 2008 vychází u pana nakladatele Ing. Bronisława Ondraszka ve Vydavatelství Beskydy, najdete v rubrice KDYŽ SE ŘEKNE VYDANÉ KNIHY.

Všechny nejnovější zprávy o mém spisovatelském i jiném životě, se dočtete v rubrice, KDYŽ SE ŘEKNE CO JE NOVÉHO, která je z mého webu nejnavštěvovanější.

:-) Jestlipak vy náhodou nemáte rádi drby? Co? Máte? Tsss…
Jste fakt stejné drbny, jako já... :-)

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2017