KDYŽ se řekne IRENA FUCHSOVÁ

KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ

Moje třicátá kniha je velvyslankyní mou, i velvyslankyní těchto webových stránek. Proto má čestné místo hned v úvodu.

Kniha, KDYŽ SVĚTLO PROJDE ŠPÍNOU, ZŮSTANE ČISTÉ, je román o dívce, která v osmnácti letech, v roce 1968, začala pracovat v kolínském divadle. Stěžejní část románu, týkající se let 1968 až 1992, jsem napsala před dvaceti lety, pod pracovním názvem, KDYŽ JSME VŠICHNI MĚLI DOMA KOMOUŠE.

Na začátku knihy je toto věnování:

Věnováno všem oblastním divadlům v České a Slovenské republice, které se po 17. listopadu 1989 zapojily do stávky na podporu požadavků studentů, kteří byli večer, 17. listopadu 1989, brutálně zmasakrováni na Národní třídě.

Věnováno všem zaměstnancům oblastních divadel v České a Slovenské republice, kteří svou osobní statečností čelili rodinám, nejbližšímu okolí, sousedům, spoluobčanům, přátelům, kamarádům, nadřízeným v divadlech, soudruhům z Okresních výborů Komunistické strany Československa, funkcionářům Městských a Krajských národních výborů, členům Lidových milicí ad.

Věnováno všem zaměstnancům oblastních divadel v České a Slovenské republice, kteří ve dnech po 17. listopadu 1989, čelili i svému strachu.

Zaměstnanci oblastních divadel v České a Slovenské republice, se ve svých městech, jako jedni z prvních, postavili veřejně na stranu zmlácených studentů, a společně s nimi vstoupili do stávky, což pro většinu z nich znělo 18. listopadu 1989 stejně absurdně, jako nabídka letu na Měsíc.

Irena Fuchsová
Narozená 22. 6. 1950 v Kolíně, Husova ul. č.p. 49, první patro, v pokoji s okny do dvora.

Spisovatelka a nápověda.

Bydlím v Kolíně, odkud dojíždím do Prahy do Činoherního klubu, kde napovídám.

Mám v Kolíně pracovnu, ze které koukám na chrám sv. Bartoloměje. Je to v domě, kam jsem chodila jako dítě, protože tam bydlela naše vzdálená příbuzná, několik desítek metrů od domu, kde jsem se narodila a vyrůstala se dvěma bratry, kousek od domu, kde za války bydlela matka s rodinou a kde měl děda své holičství, padesát metrů od domu, kde bydlela prateta, sto metrů od domu, kde bydlela teta… ta pracovna je moje rodina, je to návrat do dětství, je to ráj.

Patřím mezi kolínské pamětihodnosti...

Jsem podruhé vdaná.

Mám syna Filipa, narozeného v roce 1975
a dceru Ritu, narozenou v roce 1983.

Snad od narození jsem věděla, že mi jednou vyjde kniha.
Z této své jistoty jsem čerpala své sebevědomí v letech, kdy míváme sebevědomí málo.

Před 3. ZDŠ ve Školské ulici. Na začátku osmdesátých let byla škola zbořená. Třetí třída. Sedím v první řadě, pátá zprava.

Mám pocit,
že jsem psala už jako dítě. I když jsem ještě neuměla psát. Snad to nastartovala dětská obrna, kterou jsem jako čtyřletá dostala v roce 1954.

Asi 4. třída. Jsem ta s ofinou ve třetí řadě seshora, třetí zprava.

Malovala jsem si romantické, ale někdy i trochu kruté, skoro sadistické seriály.

Deníček nechyběl.

Jsem ta uprostřed třídy. Vypadám jako jejich optimistické kápo...

Básně v pubertě také ne.

V dubnu 2006 jsme měli sraz ze základní školy. Končili jsme devátou třídou v roce 1965... Na fotografii krásně uzrálá, ženská půlka třídy...

Od sedmnácti let jsem psala na psacím stroji, který jsem měla za padesát korun měsíčně půjčený od vzdálené příbuzné, která bydlela v domě, kde mám nyní pracovnu.

V osmnácti letech jsem si na půjčku koupila svůj psací stroj. Nedělal háčky, ale to nevadilo.
Ve dvaceti letech byly moje texty takové, že jsem věděla, že by mi je nikde neotiskli. Ani jsem se o to nesnažila. Psala jsem si do šuplíku a žila jsem.

Od roku 1971 jsem si psala deník. Skončila jsem v roce 1975, když se mi narodil Filip.
Zatím jsem nenašla odvahu ho otevřít… deník, nikoli Filipa. Toho bych někdy zabila.

Syn Filip píše geniální povídky. Kam já se na něj hrabu. Říkám o něm, že je český Charles Bukowski.

Napsali jsme společně knihu, KDYŽ SYN PÍŠE LÍP NEŽ MÁMA – vyšla na jaře 2010 – a jak Filip pokračuje v psaní dál, se můžete podívat tady: filipfuchs.blog.idnes.cz

Můžete si „ťuknout“ na obě mé děti, FILIPA a RITU, a dozvíte se o nich trochu víc.

V roce 1974 jsem se vdala.

V roce 1975 se narodil již zmiňovaný geniální Filip. Rozvedla jsem se koncem roku 1979 a 2. února 1980 jsem se vdala podruhé.

Můj muž na mě kouká, jako by si říkal, mám já tohle zapotřebí, chalupa mi padá na hlavu, všechno dělám sám a ještě k tomu mám na krku Fuchsovou, která nedostane rozum a nedostane... (foto Irena Fuchsová)

Jan Fuchs, můj druhý manžel, je o rok mladší. Oba jsme ve Znamení Raka. To není moc dobré. Známe se od roku 1969. To zase dobré je. Chvíli pracoval v kolínském divadle jako rekvizitář. S mým prvním manželem, který v kolínském divadle pracoval také, a sice jako kulisák, se znali. Chodili spolu totiž do třídy. Kolín je malý…

Jsme spolu od roku 1980 a naučila jsem se od něho pečlivosti. Což je důležité při psaní. A tvrdosti. Což je zase dobré pro život.

Je chemik a vodohospodář. Má firmu ÚPRAVA VODY. Dodává úpravny vody například pivovarům, nemocnicím, mlékárnám, školám, pekárnám, ale dodává je i soukromníkům. A je fakt dobrý. Pečlivý a poctivý.

Zaslouží si, abych ho takhle chválila, i když moje knihy nečte, protože prý píšu prasárny!!! :-P Ale na druhou stranu je na mě hrdý a chlubí se se mnou, to zase jo… Když přijede z nějakého města, kde byl pracovně, hrdě mi hlásí, ve kterém knihkupectví jsem byla za výlohou!

P.S. Kdybyste někde potřebovali např. novou úpravnu vody, nebo vyměnit starou Manželé Fuchsovi 24. 5. 08 na bluesovém festivalu v kolínském kulturáku, kde měl p. F. výstavu svých fotek z bluesového festivalu v Chicagu. P.S. Pan Fuchs si mě drží, jako když se bojí, že mu uteču... (fotil Láďa Sládek z kolínského PRESU) úpravnu, nebo potřebovali na úpravně vody servis, chemikálie na úpravu vody, čerpadla a pod., tak můj chemik má e-mail: voda.fuchs@centrum.cz.

I když je z Kolína, rád přijede kamkoli- a když už u vás bude, zkontroluje, jestli mají v knihkupectví moje knihy… :-)

Dvě různá rána

Když někdy jedeme na chalupu večer, a já se tam ráno probudím, mám hned dobrou náladu. Nejsem v Kolíně, nebudu muset venčit Atíčka, balit jídlo, pití, čisté ručníky, vyprané montérky, toaletní papír a další důležité věci, a hlavně nebudu muset pospíchat do auta, kde většinou nedočkavě sedí pan Fuchs s Atíčkem, a oba se třesou na to, aby se už konečně jelo a oni mohli na chalupě řádit.

Každý řádí sice jinak, ale oba řádí se stejnou radostí.

Jednou se mi na chalupě zdál těsně před probuzením sen. Kousek od mé hlavy kokrhal kohout. Bylo by hezké mít tady slepičky a kohouta, napadlo mě. Až nebudu jezdit do Činoheráku, uvelebím se na chalupě celoročně a budu chovat slepičky a kohouta, budu mít čerstvá vajíčka, taky by se mi líbilo chovat tady kozy, přijdou mi chytré a svérázné, určitě by s nimi byla stejná legrace jako s herci, takže budu mít slepičky, kohouta a kozy, rozhodla jsem se spokojeně na konci snu a pak jsem se konečně probudila.

Jenomže kohout z mého snu kokrhal pořád a to přímo v pootevřeném okně mého pokoje!

„Tady Kukykukykuk! Je ráno! Tady Kukykukykuk! Vstávej! Je krásný den!“

Když jsem v okně uviděla rozzářenou tvář pana Fuchse, bylo mi jasné, že mi právě začal další den na chalupě, sice zatím bez slepiček a kohouta, ale zato s Kukykukykukem…

Kukykukykuk

Jiné ráno, o několik dní později, ráno kolínské, bylo takové divné. Mělo pršet a nepršelo, sluníčko svítilo a nesvítilo, jela jsem v osm hodin do Prahy a oblékla se teple a odpoledne se ve vlaku topilo, i když venku bylo skoro třicet stupňů a všechna okna byla otevřená, večer byl také nijaký, moc se mi nechtělo psát, ale nakonec jsem psala do půlnoci a pak jsem usnula jako dřevo.

Přesně v 01.30. mě vzbudil tichým, rozechvělým hlasem pan Fuchs.

"Ireno, vstávej, v koupelně praskla teplá voda!"

Představila jsem si potopu, a stal se ze mě King Kong, který se neohroženě vrhl ke koupelně, kde praskla pod umyvadlem hadička, která přivádí teplou vodu do kohoutku. Pana Fuchse to naštěstí vzbudilo, vodu rychle zavřel, a i když mrcha prasklá hadička stříkala jak divá a koupelna byla plná vody, dál do bytu se naštěstí nedostala - zastavila se těsně u dveří do předsíně...

Popadla jsem ručníky, do kterých utíráme Atíka, hodila jsem je v koupelně na zem, vysála do nich vodu, vyždímala je do kýble, znovu jsem je hodila na zem a znovu jsem sála a ždímala...

Za chvíli byla koupelna suchá, a my si šli lehnout.

Kolem páté hodiny mě probudil Atíček, který kňučel za dveřmi mého pokoje. Pustila jsem ho dál a on se mi uvelebil v nohách postele, protože moc dobře ví, že dál nesmí.

V 06.00. přišel do mého pokoje pan Fuchs.

„Co ten pes zase snědl? Ve čtyři ráno začal zvracet nějakou trávu, naštěstí jsem pod něj stačil dát noviny, takže koberec nepozvracel,“ postěžoval si mi, jak na jeho straně bytu pokračovala hororová noc a pak šel otevřít okno, což dělá každé ráno.

Přijde do mého pokoje, a ať spím nebo nespím, otevře okno a rozsvítí akvárium. Pak odejde, já vstanu, okno zavřu, rybám zhasnu, a pokud nejedu do Prahy, znovu si lehnu a spím dál.

Takže mi Kukykukykuk otevřel okno, trochu roztáhl závěs, rozsvítil rybám v akváriu, a mezitím mi vykládal, co musí jít koupit na opravu té prasklé hadičky. Najednou se zarazil.

„Co to je? V čem to šlapu?“

Takže to shrnu.

V 01.30. praskla hadička.

V 04.00. Atíček zvracel.

Mezi 05.00 a 06.00. udělal v mém pokoji hovínko, do kterého Kukykukykuk v 06.05. šlápl. A to je asi tak všechno o dvou podstatně různých ránách a ranních ranách.

Tento fejeton je v knize KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v nakladatelství BESKYDY v červnu 2010.

V roce 1983 se mi narodila dcera. Měla jsem pocit, že jsem jednu kapitolu svého života završila.

Mám syna, mám dceru, po které jsem strašně toužila, mám práci, kterou miluju — teď začnu psát.

V roce 1984, když byl dceři rok, jsem napsala první povídku, o které jsem věděla, že ji někam pošlu. Jmenovala se KRONIKÁŘ Z MĚSTA K.

Napsala jsem ji tak, jak píšu dodnes. Sedla jsem si k psacímu stroji ve chvíli, kdy jsem věděla, že mi povídka v hlavě uzrála. Napsala jsem ji, opravila dva tři překlepy a povídka byla podle mě dokonalá.

KRONIKÁŘ Z MĚSTA K. byla dlouhá povídka, a mně bylo jasné, že se vejde pouze do Rudého práva, kde byla v té době velká sobotní příloha s povídkami. Poslala jsem ji tam a povídka vyšla, i když byla o kronikáři, který zjistí, že osobnosti města po jejich smrti vyprovází podivné světlo, které se objeví na městské skládce a jede v noci k domu, kde dotyčný zemřel, a pak se pomalu vrací zpátky na skládku.

Když jednou kronikář stojí na balkoně, uvidí podivné světlo, jak míří k jeho domu…

Věděla jsem, že teď začnu publikovat. A že konečně vydám knihu.
Povídky, fejetony, reportáže, rozhovory s kolínskými herci mi vycházely v různých časopisech a novinách. V celostátním tisku i v regionálním.

Od roku 1984 mi vyšlo všechno, co jsem napsala. Nikdy jsem nepsala do šuplíku. Na to jsem neměla čas.

V září 1989 měla v kolínském divadle československou premiéru moje hra PERNÍKOVÁ CHALOUPKA Č.P 049, napsaná pod záštitou Českého literárního fondu. Byla to současná tragikomedie, hrála se rok a byla na každé představení VYPRODANÁ!!!

program představení Perníková chaloupka č.p. 049

A pořád jsem věděla, že mi vyjde kniha. Pořád. Někdy jsem sice počítala roky, jestli už třeba není na knihu pozdě, ale pokaždé jsem se uklidnila tím, že mám ještě čas.

Po listopadu 1989 se mi brány redakcí otevřely. Systematicky jsem se snažila dostat se do známých časopisů a získat jméno. Dařilo se mi to. A když jsem nastoupila do Činoherního klubu a začala jezdit do Prahy, dařilo se mi to ještě lépe.

Povídka, která vyšla ve Vlastě v září 2005 (s TV DUELEM)

Svými povídkami jsem se dostala do mnoha časopisů. VLASTA, KVĚTY (dveře do těchto dvou časopisů mi otevřela tehdejší šéfredaktorka Marie Formáčková a já jsem jí za to dodnes vděčná), MOSTY, NAŠE RODINA, PLAYBOY, NEI- REPORT, GAYČKO, ELÁN, TINA, DONNA, ELIXÍR, MASKA, NAPSÁNO ŽIVOTEM, ČAS NA LÁSKU a další a další.

Občas, jednou za dva— tři roky, jsem napsala do nějakého nakladatelství, které vydávalo autory podobné mému stylu a nabídla jim své povídky. Měla jsem přece vydat knihu, tak jsem pro to musela něco dělat!

Většinou neodpověděli, nebo napsali, že už mají ediční plán uzavřený.

Začátkem roku 2001 jsem opět napsala do tří nakladatelství a nabídla jim některé své povídky k vydání. Shodou okolností se mi postupně ozvala všechna tři. A všechna tři měla zájem. Jedno z nich byl i Knižní klub IKAR.

Nejrychlejší bylo nakladatelství Erika. Vydavatel a spisovatel Jan Suchl se mi ozval hned. Že se jim moje věci líbí a že je chtějí vydat. Sešli jsme se.

Výsledkem tohoto setkání byla exkluzivní smlouva. Stala jsem se kmenovým autorem nakladatelství Erika. Byla jsem šťastná, že někdo chce mé knihy vydávat a dokonce ŠEST let!!!

Moje sebejisté tušení se vyplnilo a ne jednou.

Devatenáctá kniha mi v nakladatelství Erika vyšla na podzim v roce 2007.

Při první schůzce s panem Suchlem jsme se domluvili na prvních třech knihách, které vydám a pan Suchl přijal můj návrh na jednotné názvy, začínající KDYŽ…

Když jsem po třech hodinách od něho odcházela, zeptala jsem se ho, jak se mu líbil rozhovor, který se mnou udělali do BLESKU, a který jsem mu poslala v seznamovacím dopise, aby věděl, jak vypadám, protože u rozhovoru byla i moje fotografie a pár vejšplechtů ze zkoušek.

Rozhovor v BLESKU — leden 2001

Pan Suchl řekl, že se mu líbilo to, co říkají herci.

Vejšplechty, řekla jsem já, on přikývl a bylo vidět, že nad něčím přemýšlí.

Zeptal se mě, kolik máte těch… vejšplechtů? Byla by z toho knížka?

Takhle vznikla moje první kniha DIVADELNÍ VEJŠPLECHTY, kterou jsem nechtěla vydat, ale když už vyšla, tak myslím, že udělala čtenářům radost, i když jsem od pár lidí v Činoherním klubu cítila negativní vlny. Vlastně dodnes nevím proč, protože jsem se na to nikdy nezeptala. Pouze jsem to cítila.

Vyhrála jsem literární soutěž v Poděbradech, s povídkou Památeční babička – konec devadesátých let (foto Zdeněk Hejduk)

DIVADELNÍ VEJŠPLECHTY nikomu z těch, o kterých jsem tam psala, neublížily, naopak, myslím, že jsem Činoherní klub laskavým a úsměvným způsobem přiblížila mnoha čtenářům— divákům.

P.S. Tahle knížka mě stála skoro víc, než jsem za ni dostala. Když už jsem tam použila to, co řekli jiní, nechtěla jsem za to zůstat nic dlužná a tak jsem v Činoherním klubu udělala křest.

článek v AHA č. 31 - září 2006článek v AHA č. 31 - září 2006

DIVADELNÍ VEJŠPLECHTY dostal každý zaměstnanec ČK a každý, o kom jsem se v knize zmínila, a samozřejmě každý novinář, který na křest přišel.
Stálo mě to patnáct tisíc. Myslím, že jsem v historii ČK byla první a zatím poslední zaměstnanec, který se takhle „plácnul“ přes kapsu…

článek ve Vánoční Vlastě - č. 52/2006článek ve Vánoční Vlastě - č. 52/2006

A pak už to jelo… KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ KDYŽ…

Ke konci této rubriky jsem pro vás připravila několik osobních fejetonů, které mi vyšly v magazínu ONA DNES od září 2006. Ze spolupráce s tímto magazínem pro ženy mám velikou radost.

Dostala jsem se tam tak, že jsem paní šéfredaktorce Lence Tréglové jednou v pondělí, v září 2006, poslala e-mailem povídku PONDĚLÍ A CHLUPY V KOUPELNĚ. Za půl hodiny mi odepsala.

„Tak jste mě, paní Fuchsová, pěkně při pondělku rozbrečela. Beru. Pošlete další.“

PONDĚLÍ A CHLUPY V KOUPELNĚ

Pondělní rána by neměla být. Je to tvrdý střet s realitou. Ještě že má v tomhle školním roce Lukáš chemický kroužek a chodí do školy od sedmi. Kdyby náhodou nějaký pokus nevyšel, aby bylo ve škole málo dětí… ha ha ha. Pondělní ráno a já vtipkuju?!

Bylo krátce po sedmé. Vylezla jsem z postele a zapnula varnou konvici. Ruce by mému drahému choti upadly, kdyby to udělal on! Ani hrníčky nepřipraví a ledničku taky abych otevřela já a vyndala koláč, nakrájela ho a dala na talířky. Všechno já. Hlavně, že je už v koupelně! To jsem zvědavá, jak mu to dneska dopadne! Tři měsíce je bez práce! Dneska by mu to snad už konečně mohlo vyjít! To bylo k nepřežití! Jediné plus na jeho nezaměstnanosti bylo, že chodil venčit Emila…

„Radko, mohla bys laskavě uklízet koupelnu? Pojď sem!“

Cože?! To se mi snad zdá?! Je přece pondělí?!

„No, copak?“ Ironii jsem se nesnažila retušovat, on si začal, tak co bych retušovala?

„Podívej se, těch chlupů! Máme v bytě jediný kus linolea! Tady, v koupelně! A ty nejsi schopná ty chlupy setřít kusem hadru…“

„Setři je ty, když ti tak strašně vadí!“

„To by tady musel bejt nějakej hadr! Tohle není domácnost, to je smetiště! Všude chlupy!“

„Já psa nechtěla! Já tedy ne! To tys pobláznil Lukáše! Prý jezevčíka si pořizují osobnosti! Koho jsi tím myslel? Ty… ty… “

2002. S dcerou Ritou a s naším Athosem na kolínském náměstí

Hodila jsem hlavou a šla mu zalít čaj a sobě kafe. Emil se na mě vyčítavě podíval z ušáku a já zvedla oči v sloup. Ještě ty začínej…. V koupelně se vesele řvalo dál. Jako by nestačilo, že je pondělí!

„Jako u vás doma… já to vidím, když přijedu k tvý mamince! Všechno ušmudlaný! Člověk aby si pomalu s sebou vozil příbor!“

Tak pozor, chlapečku, pozor!

„Moje máma skoro nevidí! Tak ji laskavě nech na pokoji! Já o tvý slaďoučký sestřičce taky nemluvím! A mohla bych! Mohla bych!“

„Táta to věděl! Ten mi to říkal pořád! Neber si ji! Ženská, která kouří, není dobrá ženská!“

„DOMA nekouřím! To ti nestačí, že doma ZÁSADNĚ nekouřím?!“

Mobil. Komu zvoní? Mně, samozřejmě, že mně! A cizí číslo! V pondělí ráno mám tak náladu na cizí číslo!

„Zvedni to, sakra! Kdo to má poslouchat?!“

Stál ve dveřích kuchyně a supěl vzteky. Chytla jsem mobil a vyštěkla do něj.

1982. Zatím jsme tři. Ritunka se narodí za rok.

„No co je?!“ Nic. Ticho. „Tak kdo volá?! Slyšíte?“

„To je paní Jarolímová?“

„U telefonu.“

„Tady Novotná, sousedka vaší maminky…“

Ježíši, co se jí stalo?! Co se děje? Nebyla jsem schopná nic říct, jen jsem otevírala ústa.

„Teď ji odvezla sanitka, měla vybitý mobil, tak mi dala vaše číslo a já jsem…“

„Co se jí stalo?!“ Musela jsem si sednout. Ruce se mi klepaly. Luboš stál najednou vedle mě a položil mi ruku na rameno. Ucukla jsem. „Dej mi pokoj! Co se jí stalo, paní Novotná?“

„Upadla, má rozseknuté čelo, vezli ji do Čáslavi… zamkla jsem a klíče mám u sebe!“

„Děkuju! Jedu za ní. Děkuju vám, paní Novotná, děkuju!“

Brečela jsem, neviděla jsem, chtělo se mi smrkat. Luboš mi strčil do ruky kapesník.

„Řekneš mi konečně, co se stalo?“

„Máma upadla, odvezli ji do Čáslavi. Jedu tam…“ Čert vem pondělní poradu! Čert vem pondělní úkoly! Moje máma je v nemocnici! A je tam sama!

Šéfová to vzala hned.

„Naďo, přijdu až zítra. Máma je v nemocnici. Teď mi to volali. Jedu za ní.“ Mlčela. Zvýšila jsem hlas. „Omlouvám se, ale přijdu až zítra. Zůstanu třeba do noci, a dodělám, co…“

„To je v pořádku, Radko. Ať ti to dobře dopadne. A jeď opatrně. Zítra na shledanou.“

Chvíli jsem nehnutě seděla. Nevynadala mi! Neječela! Ona… ona mě pochopila! Kdyby máma neupadla, tak ani nevím, jakou mám šéfovou!

„Pojedu s tebou!“

Vytřeštěně jsem se podívala na Luboše.

„Kam chceš jet?!“

„Pojedu s tebou! Celá se klepeš. Ještě se ti něco stane. Jedu s tebou a řídím!“

„Nikam nepojedeš! Máš za hodinu ten pohovor!“

„Kašlu na pohovor! Tohle je přednější!“ Stáli jsme a koukali na sebe. Najednou se mi chtělo brečet ještě víc, než když mi paní Novotná řekla, že mámu odvezla sanitka. Pak jsem zavrtěla hlavou.

„Neboj se. Zvládnu to. Ty na ten pohovor musíš jít! Musíš, Luboši! Vždyť se skoro nic nestalo… máma už neví, co roupama dělat…“

Když jsem se odpoledne vrátila domů, Luboš byl s Emilem na procházce. Sedla jsem si do křesla. Pondělí, pondělí, tys mi dneska dalo. Maminka už byla zpátky doma, sice se zavázanou hlavou, ale jinak v pořádku, Luboš pohovor udělal a má konečně práci, Naďa je nejlepší šéfová na světě a já… já jdu uklidit do koupelny ty chlupy po Emilovi.

Ale když jsem v koupelně rozsvítila, žádné chlupy jsem tam nenašla…

Fejeton vyšel v roce 2006 v magazínu pro ženy ONA DNES

V pracovně. Foto Tomáš Adámek

MUŽI VYMÝŠLÍ A ŽENY KOMBINUJÍ

Víme přesně, co máme udělat jako první, abychom pak rychle dělaly druhé, a až budeme dělat to poslední, vrátíme se k prvnímu, protože to se zatím dělalo samo a dohnalo druhé, třetí i poslední. Nedostatek času, množství práce, pocit, že co neuděláme my, neudělá nikdo, to vše nás naučilo plánovat, kombinovat, hospodařit s časem a stihnout všechno, abychom mohly v klidu projít oblíbené krámky, sednout si na kafe, přečíst si ONU DNES, telefonovat, umýt si vlasy, udělat večeři, hrát si s dětmi- a to všechno s pocitem, že dneska jsme tedy byly fakt dobré, protože jsme toho fakt tedy stihly dost…

Má to malý háček. Nemáme čas vymýšlet. Vymýšlí za nás většinou muži.

Přepínač na televizi vymysleli určitě. Kdo si hraje nejvíc s přepínačem? Oni. Neříkejte mi, že by si tak rádi hráli s něčím, co by vymyslela žena! Tím nechci říct, že by věc, vymyšlená ženou, byla špatná. Naopak. Byla by praktická, funkční a jednoduchá. A hlavně spolehlivá! A to přepínač není! Když jsem byla v lázních, přestal můj přepínač fungovat pět minut před začátkem filmu, na který jsem se těšila.

Sjela jsem výtahem k recepci, nešťastně jsem ho položila na pult a chtěla jsem, aby mi vyměnili televizi. Paní recepční mě uklidnila.

„To bude baterií. Dám vám jiný přepínač.“

Strnula jsem. Jakou baterií? Vysvětlila mi, že v každém přepínači je baterie. Chápete to?! To mě v životě nenapadlo! Když jsem to později říkala kamarádkám, zhrozily se také…

Nebo nákupní taška na kolečkách. Který chlap už nemohl vydržet, že mu manželka nadává, že se nebude tahat s nákupy, když pak stejně všechno sežere on? No? Kdo to byl? Mlčíte… bodejť byste to na sebe prozradili…

A co záchodové prkénko, pánové? Nad tím jste si hlavu moc nelámali, protože ho nemyjete. Proboha, copak nejde vymyslet záchodové prkénko, které se prostě vyndá z pantů, pohodlně se ve vaně umyje a zase se nasadí zpátky? To musím klečet u záchodové mísy s hlavou málem v ní? Musím se obtáčet kolem záchodu jako krajta jenom proto, abych pořádně umyla všechny prohlubinky, zákruty a škvírky, do kterých se dostane všechno možné, jenom ne mokrý hadr? Vsadila bych se, že ten, kdo vymyslel záchodové prkénko, v životě záchod nemyl! A kdo asi v životě nemyl záchod? Kdo?

2006. Rok jsem nosila šáteček, aby mi dorostly vlasy. Pak mi je jedna „šikovná“ kadeřnice zase zkrátila. No jo, i ženy dělají chyby...

Nebo. Představte si krásnou vysokou ledničku. Dole mrazák, nahoře lednička. Jsem dost vysoká, ale mám co dělat, abych dala vajíčka do přihrádky k tomu určené, která je úplně nahoře! Navíc je přiklopená krytem, který musím odklopit a jednou rukou ho přidržovat, aby se nepřeklopil zpátky! A pak druhou rukou vajíčka prostrkuju malou škvírou do přihrádky… Několikrát se mi stalo, že mi vajíčko vypadlo a nerozbilo se jenom proto, že jsem šikovná! Ten, kdo tuhle přihrádku s krytem navrhl do téhle výšky, musel mít za a) minimálně dva metry, za b) o vajíčkách si myslí, že se prodávají v konzervě a za c) do zmíněné přihrádky strká kiwi. A mrazák? Pánové, vymysleli jste všechny možné druhy misek do mrazáku- to abyste měli zásobu jídla, když vám žena někam odjede- ale vymyslet na miskách zašupovátko, kam bychom zašouply lístek, co jsme do které misky daly zmrazit, to už vás nenapadlo!

Nebo konzole, které jsou nad okny v panelákových bytech! Ty vymysleli určitě také muži a nedalo jim to moc práce. Dva stejné dráty. Ten první, na záclony, vyhovuje. Závěsy ale nebývají lehké jako záclony a tak se ten druhý, po zavěšení závěsů, prověsí. A tak jiní muži, ti naši, vymysleli zlepšovák. Na strop, nad drát, na kterém visí závěs, který je těžší než záclona a proto se drát prověsí, dají NĚCO, na co se prověšený drát se závěsem zachytí, závěs přestane viset jako žok a okno konečně vypadá jak má. Musíte mít ovšem po ruce nějakou tyč, kterou drát s prověšeným závěsem nadzvednete a na to NĚCO ho zaháknete…

Skončím s Věstonickou Venuši, protože to je vrchol! Kdo vymyslel, že je to symbol ženství? Muži. Proč se nás nezeptali? Řekly bychom jim, jak to opravdu bylo!

Ve Věstonicích totiž bydlela jistá Libuše. Libuše, pánové, žádná Venuše! Byla to líná drbna, nepořádná, špinavá, smradlavá a tlustá, protože se jenom válela, a když se neválela, chodila po drbech! Její muž byl chudák, ale co mohl dělat? Musel to vydržet a tak jenom tiše doufal, že Libuna umře dřív než on. A aby si aspoň trochu ulevil, udělal si tajně její figurku, a když šla Libuše k sousedkám na drby, zalezl si do kouta, vytáhl figurku z úkrytu a z očí do očí jí pěkně řekl, co si o ní myslí…

Fejeton vyšel v roce 2007 v magazínu pro ženy ONA DNES

Šestiletá smlouva s nakladatelstvím Erika mi skončila začátkem roku 2008. Neprodloužila jsem ji, i když nakladatelství Erika o to stálo. Vydala jsem tam devatenáct knih, díky kterým jsem se dostala do podvědomí čtenářů. Myslím, že se svými devatenácti knihami mohu být spokojená, a nakladatelství Erika jakbysmet. Určitě na mně neprodělalo. Nebo snad ano? :-)

1978. Jsem poprvé vdaná a mám tříletého Filipa. Za rok se rozvedu.

Další knihy mi budou vycházet u pana nakladatele Ing. Bronisława Ondraszka v nakladatelství Beskydy, viz: www.beskydyknihy.cz.

Můj pan nakladatel má ještě jedno nakladatelství na Slovensku, a sice www.regionpoprad.sk.

Na jaře 2008 mi můj nový pan nakladatel vydal knihy, KDYŽ JE MUŽ V LÁZNÍCH a KDYŽ ŽENA PROSÍ O POTRAT.

Na podzim 2008 vyšla v nakladatelství Beskydy kniha, KDYŽ JSEM POTKAL ANDĚLA.

Na jaře 2009 jsme vydali knihu, KDYŽ JE KOLO V KUFRU a na podzim 2009 jsme vydali knihu, KDYŽ DIVADLO SUNDÁ MASKU.

Těsně před Vánoci 2009 vyšlo druhé vydání úspěšné knihy, KDYŽ MUŽ MILUJE MUŽE.

Rok 2010 byl ve vydávání mých knih velmi plodný.

V dubnu 2010 vyšla kniha, KDYŽ SYN PÍŠE LÍP NEŽ MÁMA a v červnu vyšla veleúspěšná kniha fejetonů, KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY.

V září 2010 vyšlo druhé vydání knihy, KDYŽ JE ŽENA V LÁZNÍCH a v prosinci vyšla kniha povídek, KDYŽ SE ZAMILUJE MUŽ POŠŤÁCKOU LÁSKOU.

Vše o mých dalších knihách se dozvíte v rubrice, KDYŽ SE ŘEKNE VYDANÉ KNIHY.

V pracovně. Foto Tomáš Adámek

VŠECHNY MOJE BABIČKY

Měla jsem dvě babičky. Hodnou, která s námi bydlela a milovala mě, i když jsem ji zlobila, a zlou, pro kterou jsem byla, se svojí slabší nohou po dětské obrně, hanbou rodiny. Tu jsem nezlobila, protože jsem ji skoro neznala.

Už dávno jsou obě v nebi. Ta hodná určitě…

Bylo mi osmnáct, když jsem v květnu 1968 přišla do kolínského divadla na vrátnici a zeptala se, jestli nepotřebují nápovědu. Řekli, že nápověda půjde do důchodu až za dva roky, teď že potřebují uklízečku a šatnářku. Mé tři kolegyně, kterým bylo kolem sedmdesáti, na mě koukaly několik dnů nedůvěřivě, ale pak se staly mými hodnými babičkami. Ráno jsme přišly na šestou, do osmi jsme uklízely, pak jsme šly do velké pánské šatny na kafe, povídaly si, a pak jsme šly dodělat, co ještě zbylo. Večer, když se hrálo, jsme se v divadle zase sešly. Všechny uvaděčky a šatnářky, moje tři babičky mezi nimi, chodily do divadla už kolem šesté, zvlášť v zimě. Nemusely aspoň doma svítit a topit. V nerozsvícených ochozech seděly za pulty šaten jejich stíny, povídaly si a v sedm hodin, když začali chodit první diváci, jsme stály za pulty šaten a u otevřených dveří do hlediště. Po třetím zvonění jsem podplatila čokoládou tu, se kterou jsem byla v šatně, aby hlídala i za mě a vklouzla jsem do hlediště. Za dva roky jsem začala napovídat, ale za svými třemi babičkami jsem před představením chodila pořád.

1970. Bylo mi dvacet. Psala jsem povídky, které vyšly v roce 2006 v knize KDYŽ ŘEKA TEKLA POD LEDEM.

Už je to pár let, co odešla do nebe poslední z nich…

Když byl můj muž v roce 1997 v New Yorku, vyjel i na jedno z dvojčat, aby se podíval z vyhlídky. Po návratu jsme si pustili video. Natočil i cestu výtahem nahoru a pohledy na New York. Ve chvíli, kdy řekl, konec natáčení, a vypnul kameru, jsme ale pořád něco viděli! Obraz se sice pohupoval v rytmu jeho chůze, ale už nám bylo jasné, co „vypnutá“ kamera snímá! Jeho boty a dlaždice. Podlaha byla čistá, čerstvě vytřená, viděli jsme nohy návštěvníků a slyšeli je mluvit.

1980. Právě jsem se vdala podruhé.

Muž začal nadávat, že bude kameru reklamovat a já se smála. Napadlo někdy někoho, nahoře na dvojčeti, aby si natočil podlahu? Na dlaždicích byl vidět každý detail! A u zdi, v pravidelných rozestupech, byly vidět nohy starších žen v pohodlných střevících. Nikam nešly, trpělivě stály u zdi. Mohlo to být osm, deset žen. Podle bot a kotníků to byly starší ženy, které tam nahoře byly určitě zaměstnané, aby dohlížely na návštěvníky. České paní uvaděčky. Moje babičky!

1988. V kolínském divadle se chystá československá premiéra mé divadelní hry Perníková chaloupka č.p. 049.

11. září 2001 jsme byli doma. Muž mě zavolal k televizi a za chvíli proletělo jedním z dvojčat druhé letadlo. Večer jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že už tam nahoře byly. Kdo? A kde? Přece babičky! Moje babičky, co tam nahoře stály u zdi a hlídaly! Jak jsi natáčel podlahu a natočil jsi také jejich nohy! Pamatuješ? Když se to ráno stalo, tak ještě bylo zavřeno! V televizi říkali, kdyby vyhlídka byla otevřená, že by bylo daleko víc obětí! Myslíš, že už tam nahoře byly? A jestli tam byly, myslíš, že měly čas dostat se dolů? A myslíš, že se dozvěděly, co se děje? Byly přece až nahoře! U nebe! Neodpověděl, jen pokrčil rameny…

Mockrát jsem se jich na to v duchu ptala. Byly jste tam už? A i když neodpověděly, věděla jsem, že ano. Dusila jsem se za ně strachy, jako se možná dusily ony… a možná nejenom strachy. Ano, myslím si, že už tam byly. Chodily dřív, jako moje kolínské divadelní babičky, udělaly si kafe, sesedly se k sobě a povídaly si. Když zjistily, že něco není v pořádku, nejmladší z nich řekla, že to půjde zjistit.

„Nechoď nikam, Janet, vystydne ti kafe,“ napomenula ji nejstarší, jejich šéfová, kterou všechny poslouchaly. „Buď ráda, že sedíš. Otevíráme až za půl hodiny. Však on nám někdo přijde říct, co se děje…“

Když se loni opět četla jména všech, kteří tam zahynuli, vzpomněla jsem si na ně zase. Ale loni to bylo jiné. Loni jsem je před sebou všechny uviděla. Všechny moje babičky. A loni mi také konečně odpověděly…

1952. Na kolínském mostě. Babička- maminčina maminka, maminka, Kája a já.

Ten den, 11. září 2001, přišly do práce opravdu dřív, ostatně jako každý den. Převlékly se, přezuly, jedna z nich ukázala oknem do modrých oblaků, aby si ostatní všimly, jaký je dnes krásný den, jsme tady nahoře jako v nebi, řekla a ostatní se zasmály, jenom křídla nám chybí, ušklíbla se ta nejstarší, kterou všechny poslouchaly, a pak seděly u kafe, povídaly si a smály se.

A nikdy se nedozvěděly, co se pod nimi stalo. Byly přece v nebi…

Fejeton vyšel v září 2007 v magazínu pro ženy ONA DNES

JSEM PROSTŘEDNÍ…

Pokud patříte k jedináčkům, nezoufejte. Má to dvě výhody. Nikdy se nebudete muset se svým sourozencem dohadovat, kdo z vás na tom byl lépe, a nikdy nebudete po svém sourozenci plakat…

Sešlo se nás na té akci víc, samé ženy, některé s sebou měly i své děti.

„To je moje dcera,“ řekla kamarádka a já koukala na usmívající se dvanáctiletou dívenku. Věděla jsem, že kamarádka má tři děti a tipla jsem si.

„Ty jsi prostřední, viď?“ Dívenka přikývla. „Tak to jsi na tom jako já,“ vzdychla jsem si. „Jednou jsem někde četla, že děti, které jsou prostřední, jsou geniální! Protože byly odstrkovaný! Taky jsi takový chudák, jako jsem byla já?“

Opět přikývla, a když jsem zjistila, že i ona má staršího a mladšího bratra, začaly jsme si notovat a kamarádka na nás v příštích pěti minutách jenom beze slova zírala.

1951. S bráškou Kájou, o dva roky starším.

„Ale já byla nejstarší ze tří, a taky to nebyl žádný med,“ přihlásila se nakonec nesměle o slovo a spustila lavinu. Ostatní se okamžitě do mě a mé dvanáctileté taky- trpitelky, pustily.

„Já byla mladší a jestli si myslíte, že moje sestřička byla anděl, tak se pletete! Všechno jsem odnesla já!“ „Já měla dva mladší bráchy a jsem šťastná, že mám dcery!“ „Můj brácha byl o deset let starší a já mám dodneška pocit, že se mě chtěl celé dětství nenápadně zbavit a to tak, že navždy!“ „Moje mladší sestřička byla největší zmije na světě!“ „Starší sestry mě nenáviděly!“ „Mladší brácha byl rozmazlený fracek!“

Co sourozenec, to jiný názor. Asi to opravdu nejde generalizovat. A v mém věku se už dá, bohužel, jenom vzpomínat.

Bratr Karel byl o dva roky starší. Když jsem se v roce 1950 narodila, stala jsem se tatínkovou Mášenkou. Možná proto, že táta viděl, že maminka s babičkou, která bydlela s námi, milují doslova opičí láskou bratra. Byl to modrooký andílek a narodil se několik měsíců po smrti dědečka. Obě si asi říkaly, že se narodil, aby vyplnil po dědovi místo. Já nevyplnila místo po nikom a přesto jsem si užívala místo na výsluní tatínkovy lásky do sedmi let.

Pak se narodil můj druhý bratr, František, a tatínek mě šoupl na druhou kolej. Bylo to kruté, řeknu vám! Ze dne na den začal můj boj o ztracenou pozici, který jsem nikdy nevyhrála. Ale je pravda, že jsem nebyla velká bojovnice. Možná i proto, že na boj o výsluní nebylo u nás doma moc času ani sil. Bojovali jsme o jiné věci. Třeba o to, abychom se v klidu vyspali. Tatínek totiž pil, rád a hodně.

1958. S maminkou a s mladším bráškou Františkem.

Se starším bratrem jsme složili zbraně kolem mých patnácti let a také jsme tehdy laskavě vzali na vědomí existenci nejmladšího sourozence, který nás ale v té době neměl šanci doběhnout. Starší bratr se stal mým největším kamarádem. Věděli jsme o sobě všechno, byli jsme naladění na stejnou frekvenci, různé situace jsme řešili podobným černým humorem, měli jsme se rádi, respektovali jsme se.

„Vždycky jsem dostal za tebe nářez! Bylas rozmazlená a žalovala jsi na mě!“ Nevyčetl mi to, pouze to jednou, ve svých pětadvaceti, konstatoval. Nevzpomínám si, že bych na něj žalovala, spíš to bylo naopak, ale rozmazlená jsem byla. Když mě v roce 1955 přivezli rodiče z Janských Lázní, kde jsem byla skoro rok, babička mě vzala do náruče. Bratr se nade mě naklonil, chtěl mi dát pusu, a já mu dala facku. Vidím to před očima i teď a stydím se za to pořád. Bylo mu tehdy sedm.

Nedávno jsem o tom řekla mamince. Jak mě to pořád mrzí. Vzpomněla si na to a já čekala, že řekne, chudák Kája. Ale řekla něco jiného.

„Bylas unavená z vlaku…“ Bratr se nedožil třicítky.

1976. Můj bratr Karel. Za dva roky umřel. Bylo mu dvacet devět let.

„Prosím tě, nech už toho! Co bych měla říkat já? Umřel mi syn!“ Tak se do mě pustila matka, když jsem se dva měsíce po jeho smrti, při pohledu na záložku v jeho knize, rozplakala.

„A mně umřel bratr! Mami, já ho přece znala jenom o dva roky míň než ty,“ bránila jsem své slzy. „Narodila jsem se a on už tady byl! Odmalička byl se mnou! Víš, co všechno jsme spolu prožili? Já a on? My dva? Tys u toho nebyla! Víš, co společných vzpomínek mi s ním odešlo? Mám pocit, že nejsem celá! Že s ním odešla i půlka mě!“

Přestala jsem být prostřední. Stala jsem se starší sestrou. Mladší bratr mě už dávno dohnal, rozumíme si, máme se rádi. Ale… pocit, že si můj starší bratr odnesl před osmadvaceti lety půlku mě s sebou, ten pocit je ve mně pořád…

Fejeton vyšel v roce 2007 v magazínu pro ženy ONA DNES

Zůstal mi jeden bráška. O sedm let mladší. František Tvrdík. Bydlí se svými syny v Kutné Hoře, kousek od Kolína…

V pracovně. Foto Tomáš Adámek

ŠKODA, OLINKA BY NÁM PĚKNĚ VYNADALA

Když se narodil můj bratr František, bylo mi sedm let. Dozvěděla jsem se to z rodiny první, i když mi to nikdy nikdo nevěřil. Ležela jsem totiž se šelesty na srdci na dětském oddělení, které bylo hned pod porodnickým sálem a sestřička mi to po porodu přišla říct.

„Máš bratříčka, Irenko!“

2.2.1980. Po mém druhém svatebním obřadu (nedovolili nám džíny), jsme šli na oběd. Byli jsme bohémové. Přišel i můj bratr František.

Byla jsem ráda. Konečně půjdu domů. Chtěli mě totiž pustit dřív, ale naši je poprosili, aby mě v nemocnici nechali, než se to narodí.

Ráda jsem ho uspávala. Maminka s babičkou si povídaly v kuchyni a já vzala Fanouška do ložnice, na krk jsem si dala korále, které jsem si sama navlékala, lehla jsem si do postele zády k němu, on si hrál s korálky na mém krku a za chvíli spal. Hrdě jsem šla do kuchyně a pokaždé jsem byla pochválená.

„Jak ty to děláš, Mášenko? Ty jsi úplná kouzelnice!“ Nikdy jsem jim to neřekla. Bylo to moje tajemství. A Fanoušek byl moc malý na to, aby to prozradil.

Často jsem si smutně uvědomovala, jak se spolu míjíme. Když mu bylo deset, já začala mít první lásky. Sešli jsme se, když začal v osmnácti letech chodit s Olinkou.

„Je ti podobná,“ řekl mi jednou hrdě, a když jsem Olinku poprvé uviděla, spokojeně jsem si uvědomila, že mě můj bratříček vidí jako hezkou ženskou. Pak byla veliká svatba. Olinka měla několik sourozenců a příbuzné na Slovensku, z její strany bylo snad sedmdesát hostů, zatím co nás bylo šest i s Fáňou. Stoly byly postavené do hranatého U, všichni jsme na sebe viděli, tancovalo se, jedlo, zpívalo.

1980. Olinko, celá tvoje velká rodina na tebe nikdy nezapomene. Víš to, viď?

„Pojď, vlezeme pod stůl a prolezeme pod ním!“ Vytřeštěně jsem se na rozzářeného Fáňu podívala. Pod stůl?! „Pojď! Dělej! Bude sranda! Olina nám vynadá, že děláme ostudu…“

Bála jsem se. Nevím čeho. Věděli, že jsem „ta od divadla“, asi by je to nepřekvapilo, ale nedala jsem se přemluvit. Fáňa zklamaně odešel, za chvíli mu Olinku unesli, šel ji hledat a na lezení pod stůl zapomněl.

Když si Olinka objevila na prsu bulku, měli už šestiletého Erika a čtyřletého Jakuba. Trvalo to tři roky. Chvíli bylo dobře. Chvíli bylo hůř. Pak zase bylo dobře. A pak začalo být nejhůř.

Jednou u nás Fáňa v sedm ráno zazvonil, a já věděla, že je zle.

„Řekli mi, že jí dávají pět měsíců…“

Rozbrečeli jsme se. Objímali jsme se a brečeli. Můj starší syn odešel tiše do školy, šestiletá dcera čekala, až ji odvedu do školky.

„Fáňo… já teď musím… jdi do práce, ať přijdeš na jiné myšlenky…“

Pracoval na nádraží, natíral výhybky. Podíval se na mě a zaklokotal v něm smích.

„Do práce?! Do kolejí? Mezi rychlíky?“

Začali jsme se smát…

1980. Můj bratr František a jeho Olinka.

Jednou jsme byli u nich, to už Olinka jenom ležela a doktor jí jezdil píchat morfium. Fáňa pral. „Olino, s čím mám prát tohle? S barevným nebo s bílým?“ Stál ve dveřích s nějakým tričkem a Olinka kroutila hlavou, Fando, ty jsi blbej, přece jsem ti říkala… Přerušil ji.

„Ještě slovo a vstaneš a pěkně si to dopereš!“ Smáli jsme se všichni, i Olinka. Už totiž nemohla ani zvednout ruku…

Než odešla, naučila ho vařit a péct, uklízet a prát. Svých pět měsíců přetáhla o tři dny.

Fáňa koupil chalupu, aby měl s Erikem a s Kubou kam o víkendu jezdit a naše maminka jim tam šla o prázdninách vařit.

„Irenko, jestli si pořídím psa, tak se už domů nevrátím.“

Jezevčík se jmenoval Alby.

Fáňa přijel s dětmi každý pátek odpoledne, předal je mamince a šel na pivo. Když jsem tam někdy byla, viděla jsem na něm tu strašnou úlevu, že se mu teď o děti postará maminka a on je na chvíli volný. Přes týden vařil, pral, žehlil, dělal s nimi úkoly. Zkusil si najít někoho na inzerát, ale kluci nechtěli a také se ukázalo, že Olinku miloval víc, než si možná myslel. Ani on nikoho nechtěl. Pořád jsme o ní mluvili. Pořád s námi byla. Pořád jsme si říkali, co by Olinka řekla na tohle nebo na tamto…

Vychoval své syny sám. Jednou mi říkal, jak se ho chlapi v hospodě ptají, jak to dělá, když nemá ženskou. „Říkám jim, vy volové, dělám to, co vy děláte potají ve stodole!“

Dneska je Erikovi dvacet pět a Kubovi dvacet tři. Když přijedou na chalupu, kde moje maminka pořád spokojeně žije už se svým třetím pejskem, Fáňa se mezi svými krásnými, vysokými syny ztrácí…

„Škoda, že jsme pod ten stůl nevlezli,“ řekl mi nedávno a já přikývla.

„Škoda. Olinka by nám pěkně vynadala, že děláme ostudu…“

Fejeton vyšel v roce 2007 v magazínu pro ženy ONA DNES

S bráškou FrantiškemBráška a jeho ErikMůj KubíčekMůj Erik – nemá rád zdrobnělinky

15. září 2007 měl můj bratr František padesáté narozeniny. :-) Je to moje zlatíčko. :-) Vychoval sám své syny Erika a Jakuba, protože mu jeho Olinka odešla v roce 1991 do nebe. A 15. září se určitě tak opil, že o sobě ještě druhý den nevěděl…

Měli jsme ještě bratra Káju, ale ten nám v roce 1979 taky umřel.

Měl syna Marka.

Mareček

Můj o dva roky starší bratr Karel, který zemřel v roce 1979, měl syna Marka, který se narodil 13. srpna 1969. Marta, jeho maminka, se s Karlem rok na to rozvedla a já se jí nedivila. Na Karlovu omluvu musím říct, že už byl v té době nemocný a nezvládal toho víc, nejenom manželství.

Nicméně jsem přišla o švagrovou, kterou jsem měla ráda jako sestru, a o ročního synovce. Bylo mi dvacet, byla jsem hrdá na to, že jsem švagrová a teta a najednou byli oba pryč…

Naposledy jsem Marečka viděla v polovině osmdesátých let, bylo mu v té době kolem patnácti, Marta se podruhé vdala, narodil se jí Lubošek, znala jsem i jejího manžela. A potom… je to hanba, řeknu vám, ale potom jsem Marečka neviděla pětadvacet let a přitom bydlí kousek od Kolína.

Často jsem na něj vzpomínala, věděla jsem, že se oženil, má děti. Před rokem jsem si řekla, že vzpomínání bylo dost, poslala jsem e-mail na obecní úřad ve Svojšicích, oni ho předali Markovi a za pár dnů jsem dostala odpověď od Lucinky, jeho manželky.

„… Měli jsme obrovskou radost z vašeho zájmu a hned jsme vyhledali vaše webové stránky, takže o vás už informace máme, tak teď jsme na řadě my, abychom vám něco o naší rodině napsali…“

A tak začaly létat e-maily mezi Kolínem a Svojšicemi. Jeden za druhým. Marek na psaní moc není, psala jsem si a píšu si stále, s Lucinkou, která je v mnohém můj klon.

S Markovou Lucinkou

Vzpomínám si, jak jsem se rozbrečela, když mi napsala, že Marek před lety přinesl nějakou knihu, položil ji v kuchyni na stůl a řekl, to napsala moje teta. Pocítila jsem obrovskou úlevu, že jsem si ho po pětadvaceti letech našla, protože on na mě nezapomněl, stejně jako jsem na něj nezapomněla já.

Loni v srpnu mu bylo čtyřicet a já přijela na oslavu.

S velkým Markem

„Opovaž se mi vykat,“ volala jsem na něj od vrat, když jsem ho po pětadvaceti letech zase uviděla, a on šel ke mně, vypadal jako můj mladší bratr František, řekl, ahoj, teto, dali jsme si pusu a bylo to, jako bychom se viděli včera.

Po letech jsem se sešla i s Martou, seděly jsme vedle sebe jako dvě sudičky, nespouštěly jsme z Marka oči, a vzpomínaly na dobu, kdy u nás oba bydleli.

„A pamatuješ se, Marto…“ „A Ireno, tys tehdy…“ „A jak to bylo, když…“

Teta ve mně může být spokojená. Marek má s Lucinkou Michala (moje krevní skupina),

S Michalem

Marcelku (je mi podobná a také píše!!!)

S Marcelkou

a Marečka (je podobný Karlovi).

S malým Marečkem

Také jsem znovu našla Martu, jejího manžela Luboše a jejich syna Luboše.

A jestli si teď někdo řekne, sakra, vždyť já tu naši tetu… strejdu… sestru… bratra… neviděl už pěkně dlouho, co kdybych tam zajel, tak jsem tuhle Fuchsovinu nepsala zbytečně…

Tento fejeton je v knize KDYŽ SE ŘEKNE FUCHSOVINY, která vyšla v nakladatelství BESKYDY v červnu 2010.

Jolana

Vždycky jsem chtěla mít sestru. Když jsem koukala na Poštu pro tebe, brečela jsem, když někdo našel svoji sestru, a říkala jsem panu Fuchsovi, já tam napíšu, ať mi taky najdou sestru. Napíšu jim, že sice žádnou nemám, ale ať mi ňákou najdou…

15. září 2007 jsem se v Praze sešla s Jolanou na kafi.

Hradní paní

Známe se od léta 2006. Byly jsme spolu měsíc v Klímkovicích, v lázních.

15. září 2007 měla svátek a můj bráška měl narozeniny. Moje setkání s Jolanou bylo zázračné. Bylo dokonalé. Přijela jsem domů a napsala jsem jí e-mail, že mám konečně sestru…

A ona mi odepsala, hezky se vyspi, sestřičko. A bylo to. Mám sestru.

Je o šestnáct let mladší, hezčí, chytřejší, umí zpívat, dirigovat, hraje na různé hudební nástroje – však také učí dětí zpívat a hrát – a nejenom děti, učí i dospělé, studuje na vysoké škole hru na varhany a chrámový zpěv, řídí auto, má nádherné vlasy, jaký jsem měla taky… ale odpouštím jí všechno.

Je to přece moje ségra!

Podívejte se na ni! Že je krásná? Celá já!

AniHradníaniNáhradní...prostě Velkáholka

A tohle jsou její hvězdy:

www.makrlik.cz/galerie/ostatni/20080615_jolaniny_hvezdy/index.html

A tady se můžete podívat na moji neteř Marušku:

www.makrlik.cz/galerie/ostatni/20090428_koncert_marie_kumperova/index.html

:-) Bože… já mám konečně sestru!!! :-) A taky mám neteř Marušku. A skoro švagra Milana. A jeho maminku, které říkám maminko…

Odkazy na křty, na obálky nových knih, na různé akce, na rozhovory se mnou v časopisech, v rozhlase i na mé vystupování v televizi, najdete v rubrice, KDYŽ SE ŘEKNE CO JE NOVÉHO, kde na sebe povím všechno, co vím..:-)

design Jiří VANČURA, web Tomáš ADÁMEK, 2006–2016